Týden jarních prázdnin na Šumavě těsně před COVID lockdownem. A já jsem moc ráda, že jsme tam byli - tu spoustu jarně-zimní energie jsme si sbalili s sebou na následující období uvěznění mezi hranicemi vlastního katastru.
Počasí bylo opravdu jarní a my skoro celý týden strávili v tričku. Za sněhem jsme si museli kousek popojet do vyšších nadmořských výšek, ale našli jsme. Dva dny jsme byli na běžkách - jeden den s Terezkou a Klárkou (Kvilda - pramen Vltavy a zpět), druhý den jen já a Karel (Strážné - Knížecí pláně - Bukovinka - Strážné). Holky si mezitím prošly s tetou Terezkou a strejdou Tomem prý úžasnou Puštíkovu stezku. Díky tomu, že sněhu byly už jen zbytky, jsme došli i tam, kam bychom se jinak v zimě nedostali - na Stožeckou kapli se zajímavou historií a na Medvědí stezku s krásnými skalami, které se holkám tak líbily, že malá Sára ušla patnáct kilometrů po svých. Nevěřím tomu ještě teď.
Prošli jsme si okolní zaniklé vesnice s tajemnými názvy Kamenná hlava a Mlaka, šplhali jsme po kamenech, vyhřívali se na sluníčku, běhali bosí po sněhu a stavěli přehrady v potůčcích z tajícího sněhu. Krajina zaniklých obcí má pro mě zvláštní sílu - přijde mi to celé vždycky strašně nemožné. Taky po nás zbude jen pár ovocných stromů a kamenných zídek?
Večer jsme hráli Krycí jména - náš nový herní objev. Chalupa s Vltavou pod okny neměla chybu a my se tak mohli společensky předzásobit babičkou, dědou (naši), tetou (ségra) a strejdou.
Krajina s ostrůvky zbylého sněhu byla nádherná. A vlastně mi to nezimní počasí nakonec vůbec nevadilo, naopak.
Bruslení na Lipně opět nevyšlo, zato jsme zvládli brusle kolečkové - cyklostezka kolem Studené Vltavy z Horní Plané do Stožce je totiž na brusle jako stvořená. Terezka se na bruslích zlepšovala před očima a my měli radost, že ten týden bylo mrčení na výletech méně než obvykle. Nebo se mi to zdá až teď s více než týdenním odstupem?
Běžky:
Zaniklé vesnice:
Stožecká louka a Stožecká kaple:
Medvědí stezka:
Kolečkové brusle:
