Japonsko počtvrté: Hirošima – atomový dům, ostrov Miyajima se slavnou bránou v moři

po skvěle stráveném dni v Kjótu jsme opět nasedli na vlak a vydali se k dalšímu cíli naší cesty, tedy do města Hirošima a jejímu okolí. Většina lidí má toto město spojené s výbuchem atomové bomby, ale o tom jak městu reálně vypadá a jaký je tam život,  se moc neví. Také my se na Hirošimu moc těšili, ale začali jsme být už celkem dost unavení, trpěli jsme dost na to, že jsem se v místních restauracích moc nenajedli – tedy hlavně já:-) Člověk ale přepne na nějaký nouzový režim a ta pravá únava na nás padla až po návratu do Číny. Vraťme se ale zpátky do Hirošimy. Po příjezdu na vlakovou stanici jsme si k hotelu vzali taxi, protože hotel byl celkem daleko a navíc mimo linky metra. Jízda japonským taxi pro nás byla celkem zážitek, tím spíš, že jako etalon je pro nás taxi čínské. Nicméně i Evropané musí být velmi příjemně překvapení, protože kolik českých taxikářů jezdí v uniformě, s čepicí, v bílých rukavičkách? Sedačky jsou překryté bílými krajkami a a pozor, dveře se otevírají a zavírají automaticky. V celém Japonsku jsme neviděli řidiče taxíku, který by neměl méně než 50 let a nedokázali jsme si to vysvětlit. Na některých místech jsou dokonce i dvě stanoviště pro taxi – jedno pro místní a druhé pro turisty s anglicky mluvícími řidiči. Ceny za taxi jsou poměrně vysoké.

Hotel jsme si schválně vybrali kvůli svému umístění hned vedle Promenády míru, což je hlavní bulvár vedoucí centrem města kolem muzea  a také všech památek, kvůli kterému do Hirošimy turisté jezdí. Nedaleko od Hirošimy se také nachází sídlo automobilky Mazda, do kterého je také možnost se jet podívat (navíc i s anglickým průvodcem), ale bohužel jsme se do rezervačního systém podívali pozdě a už pro nás neměli volný termín.

Pokoje v hirošimském hotelu byly jako vždy miniaturní a bez možnosti otevření okna. Oproti ostatním hotelům ale měl jednu výhodu – skvělý výhled na město:-) 

Hned další den ráno jsme šli do Muzea atomové bomby nacházející se u Promenády míru a z druhé strany sousedící s Peace Memorial Park (také jste si všimli, že v Hirošimě se hodně objektů nazývá slovy, která mají co dočinění s mírem?:-). Toto muzeum je hned po ránu trošku těžší kalibr; velmi sugestivně ukazuje a vysvětluje to, co se zde událo dne 6. srpna 1945 v 8:15 místního času, kdy americký bombardér B-29 s přezdívkou Enola Gay shodil na Hirošimu atomovou bombu. Puma dostala název Little Boy. Po 44 sekundách pádu vybuchla ve výšce cca 600 metrů a během sekundy okamžitě zabila 80 000 lidí a dalších 80 000 zemřeli po pár dnech nebo letech na následky ozáření.

U vchodu do muzea jsou hodiny s počítáním dnů, kolik jich uběhlo od svržení bomby na Hirošimu a také od posledního nukleárního testu. V době naší návštěvy to bylo právě 36 dní, co Severní Korea uskutečnila svůj jaderný test. 

V muzeu byly k dispozici předměty od těch, kteří katastrofu sami přežili – hodinky, které se zastavily přesně v době výbuchu, ohořelé dětské tříkolky i oblečení, lahvičky od inkoustu, které se vysokou teplotou roztavily a pak následně zchladily tak, že tvořily jeden celek. Velmi silné byly i příběhy lidí, kteří katastrofu přežili a vyprávěli o tom, jak byli všichni popálení, jak jediná možnost byla zchladit se v řece, takže řeka byla plná ohořelých těl, a také že při výbuchu se zničily nemocnice a zemřeli lékaři, takže neměl zraněné kdo ošetřovat. Některé obyvatele výbuch bomby překvapil, když zrovna seděli venku na terase nebo na schodech – v tom případě během setiny sekundy těla úplně zmizela a na místě, kde seděli, zůstaly jen vypálené tmavé stíny. Zemřelo také velké množství dětí, protože ty se tou dobou nacházely ve školách v centru města, zatímco dospělí pracovali v továrnách v okrajových částech Hirošimy.

Návštěva muzea nebyla úplně veselou záležitostí, nicméně celé to na mě nepůsobilo depresivně, ba naopak, z výstavy jsem cítila spíše smíření, naději (konec výstavy byl zakončen fotografií Baracka Obamy podepisující v Praze v roce 2009 dokument zavazující se k celosvětovému zákazu jaderných pokusů) a také přiznání, že svržení atomové bomby byla odveta za napadení Pearl Harboru a že jiným způsobem by Japonsko ke kapitulaci nedonutili. Je ale pravda, že první atomová bomba skutečně ke kapitulaci Japonska nevedla. Proto, po třech dnech, byla svržena druhá bomba, tentokrát na město Nagasaki. Vcelku neznámý je ale fakt, že ihned po válce Japonsko a Spojené státy uzavřely spojenectví a USA pomáhalo s poválečnou obnovou Japonska. Osoba, která toto partnerství zaštiťovala a podporovala, nebyla nikdo jiný než pětihvězdičkový generál Douglas MacArthur. Tento voják je ale spíše známý jako generál amerických vojsk ve válce v Koreji.

Za muzeem se nachází rozlehlý Peace Memorial Park, který opět odkazuje na oběti a padlé civilisty a na jejich počest zde hoří věčný plamen jako symbol míru. Na druhém konci parku stojí Children´s Peace Monument, který zde stojí jako památka na dívku jménem Sadako Sasaki, která ve věku dvou let svržení bomby přežila. Po devíti letech se u ní objevila leukémie. Kamarádka ji prozradila prastarou legendu, podle níž se tomu, kdo složí tisíc papírových origami jeřábů, splní jedno přání. Sadako sama a později i se svými kamarády skládala papírové jeřáby, bohužel však ve věku dvanácti let své nemoci podlehla. Pohřbena byla spolu se všemi složenými origami. Její spolužáci přišli později s nápadem uspořádat sbírku na postavení pomníčku pro Sadako a pro všechny děti, které atomová bomba zahubila. Od té doby chodí do Hirošimy každoročně tisíce malých papírových jeřábů z celého světa a jsou vystavovány do vitrínek okolo monumentu.

Hlavní vzpomínka je ale tzv. Atomový dům. Kvůli skutečnosti, že bomba vybuchla nad zemí a že se tlaková vlna šířila spíše do stran než dolů, zůstal tento dům, který byl téměř pod epicentrem, jako jeden z mála dochovaný. Atomový dům složil před výbuchem jako Průmyslové a obchodní exhibiční centrum. Není bez zajímavosti, že tuto budovu navrhl český architekt Jan Letzel pocházející z Náchoda. Při pohledu zblízka jsou vidět jak po zemi popadané kusy stavby, tak i zpevněná vnitřní konstrukce zabraňující zborcení.

Navzdory tomu, že při jménu Hirošima se většině z nás vybaví katastrofa, pro nás to naopak byly moc příjemné dny, kdy jsme se po mnoha dnech rychlých přesunů a poznávání co nejvíce věcí alespoň na chvilku zklidnili a tohle místo si maximálně užili. Do parku k řece s výhledem na Atomový dům jsme chodili velmi často a nejen my; všimli jsme si, že sem nechodí jen turisté, ale i místní, sednout si na chvíli, popřemýšlet si; připomínalo nám to pražskou náplavku. Město má nyní přes milion obyvatel (tedy cca třikrát více než mělo před výbuchem) a život je tu velmi poklidný, nicméně stín atomové bomby tu až asi bude napořád.

Já jsem se navíc zamilovala do skládání origami, kdy jsem si v muzeu v oddělení dárkových předmětů koupila ozdobné papírky na origami a doma jsem je hnedka začala podle návodu skládat. Mám už doma celkem slušnou sbírku a udělala jsem si na to speciální místo ve vitrínce:-)

V Hirošimě jsme se ještě na chvilku podívali do hirošimského hradu.

Během třídenního pobytu jsme dva dny strávili v Hirošimě ve městě a jeden jsem si vyhradili na jednodenní výlet malým vláčkem kousek za město, kde jsme přestoupili na trajekt, který nás dopravil na ostrov Miyajima. Co nás na tomto ostrově překvapilo a opravdu jsme to nečekali, byla velká koncentrace jednoho živočišného druhu všude po městě, v ulicích i u obchodů se suvenýry. Kdo by čekal opice, sysly, to už tady všechno bylo… tady se prosím volně pohybovaly srnky. Jak je vždy v Čechách marně vyhlížím na polích a pokaždé je zahlédnu jen zdálky, předtím než plaše odběhnou, tak tady se nechají dokonce pohladit. Na cedulích všude okolo stál nápis se zákazem krmení, nicméně srnky se projevily jako velmi lačná zvířata po všem z celulózy. Jejich útoky na mapy, časopisy a noviny všem vyrazily dech a kolikrát stačila jen sekunda k tomu, aby vám např. sežraly lístek na lanovku nebo na vlaky. Výmluva, že jste neměli ve škole domácí úkol, protože vám sešit sežrala srnka, tady nabírá úplně jiný rozměr.-)

Nejkrásnější na celém ostrově a také důvod, proč je turisticky tak vyhledávaný, jsou dvě věci: svatyně Itsukushima a brána O-Torii. Šintoistická svatyně byla poprvé vystavěna v roce 593 n.l., renovována do současné podoby byla v roce 1168. Svatyně stojí v zátoce na pylonech – obyčejným lidem totiž dříve nebylo povoleno vstoupit na půdu ostrova považovaného za posvátný a k svatyni se tak muselo připlouvat na člunech skrz bránu „plovoucí na vodě“- O-Torii. Brána je jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí Japonska. Na její stavbu bylo použito kafrové dřevo, je 16 metrů vysoká, vrchní nosník má 24 metrů a její hmotnost činí přibližně 60 tun. Jedná se o největší dřevěnou bránu Torii v Japonsku. Pro zvýšení stability má ke svým sloupům přidány další 4 nohy. Brána vypadá jakoby plula pouze za přílivu; při odlivu zůstává na suchu. O historii a vzniku bran Torii jsem psala v minulém článku zde. Jak vidíte na fotkách, my se ke svatyni a k bráně dostali při západu slunce (celý den jsme byli na treku v kopcích), kdy kvůli odlivu bylo možné k bráně dojít (skoro) suchou nohou. Atmosféra na místě byla úžasná, ale kvůli zpátečnímu trajektu a následné cestě vlakem do Hirošimy jsme se nezdrželi až do úplné tmy. Z trajektu, když už padla tma, jsme bránu viděli i nasvícenou, ale měli jsme radost, protože byla nasvícená velmi jemně a decentně, žádná čínská blikátka a milion barev:-)