… takové nikdy nebudou, protože babička je babička, ale i tak jsou moc moc dobré.

U nás jim říkáme „vařenopečené… knedle“ a vlastně jsem je nikde jinde nejedla, ani neviděla péct. Dost možná to bude naše místní krajová specialita… :-))


U nás doma bychom se za nimi utloukli a vzpomínám si, že když vždycky přijela mladší sestra z Francie domů na návštěvu, objednávala si u babičky dopředu právě tuhle „vařenopečenou“ mňamku 🙂
Název trochu napovídá o způsobu jejich přípravy. Z kynutého těsta vyválíme placku, rozdělíme na dílky, z nichž se pak vyrobí knedlíčky plněné (ideálně) domácím džemem nebo povidly. Na oleji se nejprve osmaží z jedné a druhé strany dozlatova. Poté se ještě před vyjmutím z pánve či rendlíku na pečení zalijí knedlíky menší naběračkou horké vody a hned na to přiklopí poklicí. Necháme vypařit vodu a vyjmeme na talíř. Nalijeme do pánve opět trochu oleje a pokračujeme se smažením dalších várek 🙂 Při pečení si dělejte mezi knedlíčky trochu mezery, ony ještě nabudou .-)
V mém případě co kus, to originál (první várka, ta druhá už byla o poznání homogennější :-)), ale nač si hned napoprvé lámat hlavu takovými drobnostmi. Hlavně, že chutná! Nejen mně, ale i těm, kteří včera dorazili domů během mé odpolední nepřítomnosti a obsah talířů na stole tak pro ně byl příjemným překvapením 🙂 Já totiž nepeču moc často. 43 kousků… vím, že babička bych ze stejného množství vyrobila ještě víc, ale to ještě do důchodu vypiluji .-).


Krásný den

A.

PS: babičce už jsem se pochlubila, měla radost, že jedna z jejích vnuček převzala a zrealizovala další z jejích dobrůtek 🙂