Uf. Po minulém příspěvku jsem měla pocit, že už nebudu mít, co dalšího psát. Přece jen jsem si už několikrát “chytila”, že na moje “brečení” není nikdo zvědavý. Ale! Jednak se fakt snažím, aby bylo vidět, že to, oč opravdu nestojím, je lítost a druhak, dostalo se mi tolik reakcí nejen veřejných, ale i soukromých, až mi zůstal rozum stát. A já jsem opět pochopila, že tohle téma je nejen šíleně citlivé, ale taky stále nediskutované. A že je stále velmi rozšířený názor, že ženská, která občas od chlapa dostane, to buď potřebuje, nebo je chudinka, nebo hysterka…. Nepovažuji se ani za jednu z těchto variant.

Na druhou stranu si moc dobře uvědomuji, že vše je mnohem náročnější a složitější než se na první pohled zdá.  Můj život je poskládán z několika rovin, kde momentálně ani jedna není úplně snadná, ale to už je fakt, který neřeším.

Krom své vrozené potřeby zachraňovat svět se zuby nehty snažím zachránit i svého syna a sebe. O Bertíkovi tu moc psát nechci, z mnoha důvodů. A já? Krom toho, že se vyrovnávám se ztrátou někoho, koho jsem přese všechno absolutně milovala, krom toho, že jsem dnes schopna si připustit to, že naše závislost na sobě byla zcela vzájemná, si stále citelněji uvědomuji následky.

Mí reální lidé vědí, že ač jsem velmi citlivá holka, jen tak mě něco nepoloží a opravdu nesnesu lítost kohokoliv. Uvědomuji si ale, že 11let byla dostatečně dlouhá doba na to, abych si zbavena důstojnosti absolutně přestala vážit sama sebe. Mám bytostnou touhu se zavděčit všem, každému vyhovět, ubližuju si – drobnostmi – špatnou životosprávou, nepečováním o sebe (víte, kdykoliv jsem si například v manželství oholila nohy, čelila jsem narážkám, kam jdu a proč si holím nohy…) Moje tělo má se mnou svatou trpělivost, jen cítím, jak moc jsem unavená a navíc nespím.

Jen chci říct… že vím a vnímám a cítím, že i to je normální a přirozené. Neberu si ani Péťovu smrt ani to, co se dělo u nás doma jako omluvu čehokoliv. A rozhodla jsem se tu a tam o tom napsat jen proto, aby ti, co tímhle procházejí věděli, že se to zkrátka děje i nám nejsilnějším. I my jsme občas na kolenou.  Blbé je, když toho lidé kolem využívají, ale to už je jiná kapitola… A pro mě je to vlastně přijatelnější, než být tím, kým byl můj muž.

Moc si přeju, abychom o tohle všem mohli svobodně mluvit! Všichni, ženy i muži – holky i kluci – protože ja VÍM, že se to děje i naopak…  Vím, jak šílené je odejít ze své komfortní zóny a jak je krásné mít opticky dokonalý vztah…. Pro mě to tak bylo rozhodně přijatelnější a z posledního článku jsem se rovnala ještě celý víkend, protože jsem cítila vsugerovanou vinu za to, že jsem řekla pravdu… Nejsem oběť, jsem jedna z mnoha…

LEPŠÍ NEŽ BÝT OBĚTÍ JE PRO MNE POSKYTNOUT LÁSKYPLNÉ OBJETÍ.

Objímám vás všechny, laskavé lidi s dobrým srdcem a moc děkuji za všechny vaše slova.

Vaše ZuzKa

P.S.: k té úvodní fotce… miluju život a miluju hudbu… a někdy, když je všechno úplně na kopačku jdu a pustím si super písničky, protože si říkám, že tu depku prostě zblbnu a pak bude líp! a občas to i klapne :-)… jsem bojovnice a myslím, že bojovat budu i s posledním výdechem. Protože vždycky jsou”věci”, které za to stojí!!!!

The post Jak začít… appeared first on Iconioo.cz.