Ten kdo mě nezná tak by snad mohl mít pocit, že jsem z jiného světa, ale v klidu, vyjma toho, že rád vařím a nevadí mi plenky (OK, trochu se dávím u těch totál prokaděnenejch, ale jinak jsem cajk) jsem zcela normální představitel mužského pohlaví, tedy včetně toho, že mám mentální výpadky, kdy nemyslím na vůbec nic, což ženy nejen nedovedou, ale ani nedovedou pochopit. Ale o tom případně jindy. Dnes jsem se zatvářil jako hrdina a vida svou milovanou co je v těhle plískanicích pořád doma rozhodl jsem se zachovat jako pravý muž, hero, zachránce. Jak neuvážlivá věc. Tedy vznesl jsem nabídku, aby mi Lylu nechala děti a na pár hodin si někam vyrazila. Kdo neví, tak máme 3,5 leté totální torpédo, co jede na MAX a jmenuje se stejně tak a neskutečně inteligentní a vnímavou holčičku, toho času 7 měsíců starou dominu juniorku (fakt nás slušně péruje) Isabellku. S dětmi nejsem úplně nováček, tak co by mě mohlo zaskočit, že. Jen co se Lucí vydala na cestu, nastal teror. Nevím, kde se to v těch dětech bere, ale oni zcela nevinně usilují o můj život. Naše v kočárku spící mimínko, co mělo spát ještě 2 hoďky (teda tvrdila drahá, asi manévr, abych necuknul) vydrželo spát přesně 10 minut, což je shodný čas toho co dokázal Max kňourat, že chce jet na motorce dolů za maminkou, což je přesně naopak, kam se dá s tímhle motošílencem vyrazit. Tedy po 10ti minutách pře se zabejčeným mikrochlapem, který mi to dává sežrat, abych si uvědomil jak to je asi příjemné se mnou, když se seknu spustí Isabellka sirénu, že se bojím příjezdu sociálky. Otočka a mažu domů, zachránit co se dá. Max pro změnu domů jak jinak, než zásadně nechce. První selhání - lízátko, když půjdeš. Nesmlouvavě se podívá a řekne: "modlí" (překlad: modrý), v předsíni tam to modlí pošle ještě 25x než ho svleču a slečinka Isabella předvádí řev běsnící fúrie. Druhé selhání - vždycky se svlíkněte první, protože jinak se zpotíte jak kůň. Při svlékání Maxe se zasekne zip. Kdo to nezažil, neví co je to za muka, když se sekne zip dítěti, co si jde pro lízátko. Teplota, tep, tlak, všechno okamžitě stoupá. Naštěstí to uklidňuje libý zvuk Isinky, co už vydává jen zvuky chroptícího tuleně. TWL 2 minuty 30 totálního masakru. Max, lízátko, Isi z kočáru a všichni jsou v poho, teda vyjma mě, jsem zralej na ambulanci. V tom sms od Lylu (jak to zatraceně ta ženská může vědět) zda je všechno skvělé? Odpověď "V pohodce", přece se nepřiznám k náběhu na kombinaci mrtvice a infarktu. Jedeme dál, Isi v houpátku v přípravě na papání. Směje se jak sluníčko. Nechápu 2 vteřiny stačí na totální obrat. První lžička a začíná láskyplná hra šťastného otce a mimínko co se směje a brebentí, páč papá a je v klídku. Uf, jsem dobrej. Teda 45 vteřin, pak křeč, záklon a řev. Sakra, zmatek, horký, studený, do paďouse co jééééé. Prd. Tedy jakože Isi .... prd. Jo pohodka, zase papáme a je všechno idilicky dokonalý. 25 vteřin a jedeme v tom zase, tentokrát mám tu broskvovou nechutnost všude kam se dá doprsknout. Plný zásah. Prd se nekoná a dítě řve jak protržený. Max se přidává, že má hlad na svačinku. Auuu, další co má cit pro správnou chvilku. OK, Max dostává bryndák, lžičku a tvaroháčka, čokoládového (to bude ještě důležité). Letím pro fen a stává se ze mě typická žena. Jedna ruka lžička a svačinka pro Isi, druhá ruka fén a hřejeme bříško, aby to dítě přestalo řvát. Třetí ruka (nevím jak mi tak rychle dorostla) si otírá tu dobrotu z obličeje a vnitřní silou zkouším zastavit Maxe, který se zakucká a vrhne ČOKOLÁDOVÝHO tvaroháčka vzhůru nazdařbůh. Zabralo to, mentální síla zabránila čokoprsku letět až na strop. Dopadu na sedačku nikoliv. Multifunkce jede naplno. Nějak to pofackuju, otřu děti, sedačku, sebe, všechno. A jdu na tu malou, co se při papání tak roztomile podělala. Rozbalit, opláchnout, osušit a hurá, ono se to počůralo. Opláchnout, osušit, zabalit a hurá, ono se to zase podělalo. Sakra jak se v tak malým těle vezme tolik toho . . . . nechápu. Do třetice dobrého a zlého. Je to hotový, dítě je jak ze škatulky, domácnost jak ze žurnálu. Max pojídá ještě jablíčko, s tím snad nedokáže nic nahodit. A jsme ready na maminku. Ještě natřít hrudníček malé tymiánovou mastičkou a jsem manžel roku. Šlo by to i v poho, ale to bych nesměl být já. Přifrčím si to s mastí na prstu a třetí selhání je na spadnutí. Špatný postup a už se vezu. Měl jsem si jí nejdříve rozbalit, ale takhle se ten prst s mastí dostává při rozbalování do akčního rádiusu jejích malinkatých roztomilých ručiček, co mě lapnou a změní se v pařáty namakanýho fitnesáka. Prostě mě drapla za ruku a tu mast na prstu si chtěla nacpat do tlamy (sorry, ale to nejde jinak říct) Maso, jednou rukou držím dítě od sebe..., co držím, rvu jak zvíře. Druhou mám plně v její moci a čím asi utřít tu blbou mastičku, co se už v souboji rozpatlává všude. Normální teror je to rodičovství, to vám povím. 3 hodiny sám a jsem na konci fyzických sil. Nechápu jak to vy ženy děláte, asi nějaký druh latentního masochismu, či co, protože jinak je to jednoznačně k nesnesení.
Luci dojela v poho dom a tenhle mikro otrokář se okamžitě chová způsobně, papá, neplaká, usmívá se, prostě chce mě nakonec ještě dorazit i psychicky. Já se ale nedám a tvrdím jak to všechno proběhlo skvěle. Lylu září, pyšná žena skvělého muže a v tom se miminko prvně v jeho krátkém životě totálně poblinká. Nechci jí podezírat, že by jí to tak myslelo, ale udělá to tak šikovně, že Luci musí zůstat sedět, aby to nešplíchlo na sedačku a já si to vyžeru. Na kolena, hadr a makej. Přesně to má to nevinné mimínečko v obličeji.
Já to vidím tak, že jsou to děsný saďouři, ti malí tvorečkové. A ženám skládám poklonu, tedy alespoň do té doby, než se prokáže, že mají nějaký kus mozku co řídí sebezáchovu po porodu totálně odpálenej, protože jinak to fakt snad ani neni možný.
Váše JVO
