Jsou knížky, po jejichž přečtení vám v hlavě utkví veliká spousta konkrétních informací, které pak můžete využít v reálném životě. Tato knížka je jiná. Během jejího čtení máte hlavu k prasknutí, protože v každé větě, v každém odstavci, najdete novou informaci, reálii, odkaz, upozornění na všemožné souvislosti, ale když se dočtete na poslední stranu, tak si z toho obrovského kvanta právě přečtených poznatků vzpomenete jen na ubohý zlomek. V případě této knihy to ale nevadí. Ta zásadní informace je totiž vepsaná mezi řádky…


Václav Hájek mě fascinuje svým neuvěřitelným kulturním přehledem a taky opravdu hlubokým a uvědomělým vnímáním světa kolem sebe. Když si vzpomenete na začátek filmu Šifra mistra Leonarda, kde profesor Robert Langdon bere dech publiku vysokoškoláků svou úchvatnou a šokující znalostí náboženské symboliky, tak po přečtení této knížky vám celý Robert Langdon najednou začne připadat jako taková vtipná „americká archetypální náhražka“.

Tahle knížka se čte docela těžko. Je přeplněná odkazy na umělecká díla, filmy, knihy, obrazy, mytologické, náboženské a historické události. Vše je protkáno filozofií, psychologií a dáváno do souvislosti s mentalitou lidí – ať už dnešní, nebo tou dávnou.  Vyžaduje pozornost a bdělost. 

Na druhou stranu, občas se v ní objeví mně docela sympatický cynický a lehce kritizující humor 😉

Výhodou je rozdělení do kapitol, které jsou dost krátké – podobné spíš blogovému příspěvku, nebo krátké úvaze. Zároveň vás to nutí číst dál a dál…

K čemu je tato knížka dobrá?

Ne k tomu, abyste se naučili nazpaměť nepřeberné množství informací o tomhle a támhletom obrazu, nebo o této knize, či támhletom básníkovi. Tahle kniha vám má otevřít oči, má vás donutit přestat vnímat (nejen) vizuální kulturu tunelově, ale široce – ve vrstvách a v souvislostech.

Vizuální tvorba byla, je a vždy bude manipulativní.
Stejně tak, jako veškeré umění.
Je jedno, jestli se jedná o starý obraz s náboženským výjevem, antickou sochu, moderní „čmáranici“ z Tate muzea v Londýně, televizní sitcom, celovečerní film, reklamu na hodinky, nebo čistící prostředek, design odpadkového koše, historickou fotografii, nebo plechovku od Coca Coly. 
Ať už člověk stvořil cokoliv, vždy do toho vloží určitý záměr – ať už vědomě, nebo nevědomě. Daný výtvor má pak moc s divákem podprahově manipulovat, či mu sdělovat určité poselství, nebo informaci. Samozřejmě. Čistící prostředek potřebujeme a tak si ho stejně koupíme. Když máme chuť podívat se na oblíbený seriál, stejně se na něj podíváme. A když potřebujeme nové hodinky, rádi se necháme zlákat hezkou a sympatickou reklamou. 
Je ale fajn přistupovat k danému „výtvoru“ vědomě a otevřeně. Klidně se i nechat zmanipulovat, ale být si toho vědom. Nebýt tupou loutkou, ale být schopný si podprahovou informaci uvědomit a rozhodnout se vědomě sám za sebe. Nehledě na to, že po přečtení této knihy vám neuniknou jisté symbolické „detaily“ a manipulativní techniky na velké spoustě obrazů, ve filmech, na billboardech a vy budete schopni se nad nimi zamyslet, interpretovat je, pochopit je a nějakým způsobem se jimi poučit, (ne)nechat se zlákat, nebo nad nimi třeba jen žasnout a nebo naopak ohrnout nos…
Zvednutá nožka při polibku – ztráta kontroly a podlehnutí citům, jelikož nohy představují náš přirozený kontakt se zemí – symbol stability.
Pár témat, o kterých se dočtete: 
Bakterie, posedlost čistotou, strach ze špíny, rozkladu, strach z něčeho neviditelného, co pro nás představuje potenciální hrozbu. Souvislost s hygienou, prokletými básníky, psychologií dnešní společnosti, nebo s psychologií společnosti před hygienickým boomem v 19. století.
Z nýmanda hrdinou. Proč je v populárních filmech největší hrdina ten, který je původně zlomený, na okraji společnosti, alkoholik, feťák, diletant, pohrdající, nepřizpůsobivý, v normálním životě nepoužitelný? Proč zachrání svět vždy ten, kdo je už na začátku filmu představen jako problémový,  nebo psychicky narušený člověk?
Destrukce symbolu. Aneb o tom, proč je tolik důležité, aby v katastrofických filmech bylo alespoň pár záběrů na zničenou Sochu svobody, bortící se Eiffelovku, nebo hořící vlajku? Nedávno jsem viděla Den poté a spousta scén mi připadala trošku směšná, protože jsem tvůrce prostě „prokoukla“.
Firemní filozofie. Aneb jak s námi vizuálně manipulují firmy? Ať už Google, Facebook, Apple, nebo i místní mlékárna, či supermarket?

René Magritte. Skrytá identita objektů podněcuje diváka, aby do obrazu podvědomě promítl svou vlastní identitu (a někoho dalšího…)
Fenomén zrcadla, stínu a skrytých tváří ve vizuální kultuře. O tom, co nám říká obraz, kde se hlavní představitel na sebe kouká do zrcadla, nebo kde naopak vůbec není vidět jeho obličej? O tom, jak máme tendence promítat do nekonkrétní siluety bez identity tu naši vlastní identitu. (Což je například hojně využíváno v pornografii)
Hlína a její významná symbolika v průběhu času. Co pro lidstvo znamená hlína? Nejen prakticky, ale i filozoficky, významově, symbolicky. Od zrození, přes úrodu, nebo symbol „domova“, až po pochování mrtvého…
Jídlo. 

Intimita. 
Chodidla – například proč holky ve filmech při polibku zvednou jednu nohu? Symbolicky to představuje ztrátu kontaktu se zemí, ztrátu rovnováhy, ztrátu stability a propadnutí citům. Chodidla jsou náš přirozený kontakt se zemí, symbol naší stability.
Jizva, šrám, zranění. Svědectví identity. Důkaz o boji. Symbol hrdinství.
Latex a jeho význam v dnešní kultuře.
Břicho jako symbol…například hédonismu, obžerství, lakomství, ale i centra citového vnímání člověka – „motýlci v břiše“.
Žena ve vaně. Sprchová scéna z filmu Psycho. A mnoho dalších souvislostí, nad kterými budete žasnout.
Hypnóza. Obraz s námi může manipulovat skrz oči, kruhy, tmavé a světlé linie. 
Hřebík na obraze, jako symbol stability. Pevný bod udržující obraz na svém místě, který ale nejde vidět. Znázorněn na kresbě podpoří efekt „stability“, nebo naopak může podbízet strach z pádu obrazu, jakožto „zhroucení systému, řádu, světa“.
Pohlédnutí přes rameno. Proč je tento pohled svůdný, proč je laškovný, proč je tolik používaný na obálkách časopisů, na portrétech, ve filmech a podobně?
A mnoho dalšího… 🙂
Nakonec úrvek z kapitoly „Obrazy, které líbáme a po kterých šlapeme“

V dnešní době se snadno a často zapomíná na to, že řada obrazů tradičně nebyla a vlastně stále není určena výhradně pro pohled, pro vizuální vnímání. Zapomínáme na to zřejmě proto, že se obrazů do určité míry bojíme. Bojíme se jejich moci, jejich vlivu, jejich schopnosti nepozorovaně nás ovládnout a přimět k jednání, od kterého bychom se vědomě raději distancovali.

Už Platón tvrdil, že jedinec, který propadl obrazu, je v zajetí falešné iluze a jeho poznání světa je nepravdivé.
Zajímavá knížka, rozhodně doporučuju. Další krůček k tomu přestat být kulturní „ignorant“ a mít při pohledu na něco, co je nám servírováno pod nos, otevřené oči i mysl 🙂

P.S. Obálka knihy – scéna z filmu Spiderman – v sobě ukrývá víc podprahových a manipulativních informací, než by se vám mohlo zdát… Skrytá identita, filmový hrdina – v reálném životě prakticky totální „pako“, svlékání z „kůže“, poodhalování pravé tváře, jing-jang pozice objektů, mokrost a vlhkost, „nedokončený“ polibek podněcující touhu, atd… Taková obálka se může zdát odrazující a laciná. A taky, že jo…první vizuální dojem z knihy – nic moc. Ale teď to vidím celé úplně jinak… A to díky této knize.

A přesně o tom to je…pochopit záměr 😉

…

Kniha: Jak rozpoznat odpadkový koš?
Autor: Václav Hájek


Written by: 

Tereza 

Blog můžete sledovat na mém osobním Instagramu, Pinterestu a na Bloglovinu 🙂