Dnes vás na mém blogu čeká trochu jiný (a hodně osobní) článek, určený všem těm z vás, kdo bojují s váhou a hlavně také všem maminkám, i nastávajícím maminkám, protože těhotenství (a zejména ta komplikovaná) dokážou otřást celým naším světem. Chtěla bych vám dnes říct takový můj malý příběh, podělit se s vámi o mé zkušenosti a hlavně aspoň někomu z vás třeba dodat sílu. 🙂

Článek je pro mě velmi osobní a skoro až intimní a já bych nerada, aby ve vás vyvolal smutek nebo lítost, netoužím po pozornosti jako takové a věřte, není to nic, na co by člověk chtěl zbytečně upozorňovat a snad to tak budete brát i vy.

Abych nezačínala uprostřed, na úvod vám musím říct, jak to celé vlastně začalo. Když jsem otěhotněla poprvé, byla jsem velmi mladá, nicméně jsem měla zajištěného partnera, se kterým jsem tou dobu byla několik let a který o miminko velmi stál. Od začátku těhotenství, nastalo mnoho komplikací, které vyústily v potrat, když jsem byla v pátém měsíci. Asi je zbytečné tu rozebírat, jak moc mě to zničilo a jak nešťastná jsem byla a řeči mého okolí, že jsem ještě mladá a že je to vlastně možná i dobře (!) mi opravdu nepomáhaly. O rok později jsme se s přítelem rozešli a já si pár let na to našla svého současného manžela.
S manželem, tenkrát s přítelem, jsme byli oba na stejné vlně a ani on se miminku nebránil, naopak. 🙂 Po nějaké době jsem opravdu otěhotněla, a protože jsem za sebou měla druho-trimestrální potrat, našla jsem si nového a lepšího gynekologa a začala s ním mé těhotenství řešit. V této době jsem vážila něco okolo 55 kilo a byla jsem s tím jak vypadám poměrně spokojená. Vzhledem k mé výšce 158 cm je na mně vidět každé kilo navíc, nicméně jsem se měla ráda a brala jsem se taková jaká jsem. Ani druhé těhotenství bohužel neprobíhalo dobře a já jsem od začátku krvácela. Gynekolog mi na podporu těhotenství napsal Utrogestan, který jsem brala od druhého měsíce až do čtvrtého, kdy jsem doma samovolně potratila,

Za ty tři měsíce braní léků a ležení doma s nohama nahoře jsem stihla nabrat skoro deset kilo a dalších asi šest nebo sedm jsem pak nabrala v následujícím roce. Byla jsem nešťastná, smutná, zničená a řešila jsem to tím, že jsem seděla doma, jedla a přestávala jsem se mít ráda. Když se vám stane něco podobného, začne to ve vás vyvolávat otázky a pochyby… Následující genetické testy nevyšly příliš dobře, byť se o žádnou tragédii nejedná, potvrdily mi pouze to, co už jsem věděla. Genetická mutace, která způsobuje vývojové vady plodu, že moje tělo neumí štěpit kyselinu listovou, že mám trombofilii a sklony k srdečním problémům, o kterých už dávno vím, protože od svých čtrnácti let beru léky na vysoký krevní tlak. Ačkoliv mě od toho mé okolí spíš odrazovalo, věděla jsem, že se z celé téhle hloupé situace dostanu jedině tehdy, když se mi podaří mít zdravé dítě u sebe v náručí. Pro ostatní možná prázdné výkřiky mladé holky… Kdo podobné věci prožil, nikdy by takhle nemohl mluvit. Protože já nemohla myslet na nic jiného, než na dítě, o které jsem už dvakrát přišla a myslela jsem na něj až do té doby, než se mi po víc než roce podařilo otěhotnět potřetí.
Na začátku třetího těhotenství jsem vážila 70 kilo. Už to byla při mé výšce slušná nadváha, nicméně zrovna těhotenství není ideální doba na držení diet, což se asi shodneme. :)) Spousta lidí a hlavně žen, které s nabíráním nemají problém, dokážou být neuvěřitelně zlí a kritičtí. Nechápou, jak velký to může být stres pro někoho, kdo si prošel takovými problémy a ví, že ještě zdaleka nekončí. Spousta lidí si myslí, že když žena v těhotenství nabere 36 kilo, je to jen tím, že se neumí ovládat a nedělá nic jiného, než že jen jí. Byla jsem ve strašném stresu, bála jsem se, že přijdu o další dítě a moje obavy bohužel neskončily s koncem prvního trimestru, protože jsem věděla, že problém může nastat i mnohem později. Kvůli vysokému tlaku (běžně 180/120), dvou předchozím potratům a opětovným zdravotním komplikacím jsem nesměla nic dělat a musela jsem zůstat ležet doma. Od začátku druhého měsíce jsem také opět začala brát Utrogestan a hromady (a tím myslím fakt hromady) dalších léků. Od pátého měsíce jsem docházela do Podolí na rizikové oddělení a na velký UTZ, kde se měří průtoky a velikost plodu, jsem chodila každý týden. Zvládala jsem dvakrát týdně zajít aspoň do kanceláře, ale v sedmém měsíci jsem se raději vykašlala už i na to, protože se mi výrazně začaly zhoršovat právě průtoky pupečníkem a ležela jsem už jen doma.

S ukončeným 36. týdnem těhotenství se moje paní doktorka rozhodla, že už nebudeme na nic čekat a přijala mě, abychom začali vyvolávat porod. (Důvodem bylo předčasné stárnutí placenty a synova nízká váha a velikost a nakonec i hypoxie.) Byla jsem překvapená, ale také ráda, protože těhotenství pro mě nebyl žádný med a těšila jsem se na syna. Ten se narodil o pět dní později, po neúspěšném pokusu o vyvolání porodu, akutním císařem a měl krásných 2,7 kila. Já jsem na tom byla o poznání hůř, protože do porodnice jsem šla s váhou 104 kila (a ano, stydím se za sebe ještě teď a je mi trapně to jen napsat) a tři týdny po porodu jsem vážila 98.
Ve chvíli kdy se narodil naprosto zdravý syn a já jsem zvládla první měsíce péče o něj a kojení každé dvě hodiny, začala jsem se starat i o to, jak vlastně teď, po porodu, vypadám. Cítila jsem se hrozně, protože jsem během třech let nabrala skoro padesát kilo a všechna těhotenství a léky mě doslova zničily. Styděla jsem se chodit ven a když jsem po čtyřech měsících musela začít se synem chodit na plavání kojenců, brečela jsem pokaždé, když jsem se měla převléknout do plavek. Ať už vám to zní jakkoliv melodramaticky, trapně, dětinsky, nebo hloupě, problém, který zrovna prožíváte je přesně tak velký, jak ho v tu chvíli cítíte a není o nic menší, než jakýkoliv problém kohokoliv jiného, byť se později může zdát, že ten váš, nebyl zas až tak zásadní.

Asi si říkáte, proč vám o tomhle vůbec píšu. Rozhodně se nesnažím na sebe nijak upozorňovat a nepíšu ho ani proto, že bych toužila po lítosti a soucitu. Chtěla bych tímto článkem podpořit všechny, kdo řeší, nebo řešili podobné (nebo úplně jiné) problémy jako já. Chtěla bych vám říct, že ten pocit frustrace, že už nikdy nebudete krásné, nebo hubené, že jste třeba zničené po porodu a máte vytahanou kůži a strie a že už si do konce života budete při pohledu do zrcadla připadat méněcenné (a že ten pocit dobře znám), může zmizet a že zase můžete najít sílu něco s tím udělat a něco změnit. Chtěla bych vám dát naději, že je možné přestat se takhle cítit a stačí k tomu najít víru v sebe sama a najít tu správnou cestu, případně pomoc.
Já jsem do synových dvou let zhubla ze 104 na 74. Není to moc a mohlo to být mnohem lepší, mohla jsem mít svoji postavu snů, ale dělala jsem všechno špatně. Jedla jsem málo, díky synovi jsem nespala a držela nesmyslné diety a celou tu dobu jsem byla nešťastná. Přitom jsem za ty dva roky mohla mít zpátky svých padesát pět kilo a nemusela jsem se bičovat při každém pohledu do zrcadla. Jak už všichni víte, jsem teď znovu těhotná, takže diety opět nepřipadají v úvahu. Opět se musím potýkat s problémy, které se objevují i v tomto těhotenství, ale s tím rozdílem, že jsem si našla kamarádku, která mi jako první dobře poradila a dodala mi naději, že jednoho dne se zase budu cítit hezká a to i po dvou dětech a i po tom, co jsem nabrala padesát kilo a zase shodila padesát kilo. Tedy doufám. 🙂

Irinu většina z vás bude znát z Instagramu a mně ji seslalo samo nebe. 🙂 Ve chvíli, kdy máte sebevědomí na bodu nula, je fajn, když se na vás někdo podívá a řekne, to je v pohodě, až porodíš, do půl roku tě dáme do pořádku. A řekne to s takovým klidem, sebejistotou a přesvědčením, že tomu přese všechno co jste si do té doby myslely, samy uvěříte. Iri je nejen fitness trenérka a výživová poradkyně, ale hlavně kamarádka, která mi pomáhá. Dostala jsem od ní jídelníček, z její nově spuštěné fitness platformy fittide.cz a mimo to s ní budu cvičit a to zejména po porodu, abychom daly do pořádku moji diastázu břišních svalů, obrácenou bránici a hlavně, abych konečně zhubla a nemusela se trápit psychicky, ani fyzicky. Také jsem se dozvěděla spoustu nových informací, který vám jen tak někdo neřekne a ani přes usilovné googlení si je sami nezjistíte :), jak o stravě a hubnutí, tak o cvičení a o tom, co funguje a co ne. Právě proto pro vás chystáme společně pár článků, které vás podpoří a třeba vám i pomůžou.

Pokud vás zajímá, co na moji situaci říká někdo, kdo tomu rozumí, mrkněte na článek k Iri – TADY, kde se dozvíte pár zajímavých informací a postřehů z jiného úhlu pohledu a já se na vás budu těšit u dalšího článku, ve kterém vám povím o svém současném těhotenství, jak se snažím stravovat a pár dalších věcí. A kdyby se chtěl někdo zapojit, hubnout a dostat se do kondice spolu se mnou, budu jen ráda! 🙂 L.