Můj vztah ke kreslení a malování v období vysokou školou počínaje a několika dny zpět konče, je typickou ukázkou pěkně pevné bariéry vybudované uvnitř mojí hlavy.
Když jsem chodila na základku, patřily hodiny výtvarky mezi mé oblíbené. Po nástupu na střední školu, která byla na hony vzdálená uměleckému zaměření, jsem občas během výkladů učitelů k méně záživným věcem zaměstnávala ruce kreslením 🙂
Jakmile jsem však začala studovat vysokou, přestala jsem (na přednáškách už se nedalo stíhat současně psát poznámky a kreslit) a až na výjimečné situace jsem se od téhle příjemné tvůrčí aktivity na dlouho odstřihla. Čím delší doba to byla, tím více ve mě rostlo přesvědčení, že už to „neumím“ a vlastně jsem nikdy ani neuměla. Vnitřní blok jsem cítila skoro pokaždé, když jsem vzala do rukou tužku a chtěla něco nakreslit.
Zjistila jsem ale, že když občas něco klientům vysvětluji, hodil by se mi jako sůl tu jednoduchý obrázek, tu jednoduché schéma a potřeba kreslit opět znovu vyvstala. Chvíli mi trvalo, než jsem udělala první velký krok. Vydolovala jsem ze sebe poslední zbytky vzdoru a rozhodla se čelit nové výzvě a zkusit znovu kreslit .-)
Pomocí grafického prográmku Inkscape, který umí výrazně usnadnit převod naskenovaného rukou kresleného obrázku do velmi solidní grafické podoby, jsem tak vytvořila k jednomu ze svých příspěvků na Kvetoucí zahradě dva nové obrázky 🙂
O té mrkvi, celeru a větvičkách ve vyvýšeném záhonu se mi sice bude zdát ještě týden, ale z výsledku mám obrovskou radost 🙂 Teď už jen zkoušet, zkoušet, pilovat a zdokonalovat .-)
Další komfortní zóna překročena 🙂
Krásné dny
A.
