Neděle ráno. Probouzím se někdy po jedenácté a horko těžko rozlepuju ospalý oči. Kruci, zdá se mi to, nebo mi někdo v noci napatlal na víčka vteřinový lepidlo? Vidím rozmazaně, nemůžu se pohnout, všechno mě bolí, záda mám ztuhlý, bolí mě paty a všechny klouby v těle, jako by byly zadrhnutý. Sesunu se z postele jak pytel brambor a bezvládně se dobelhám do koupelny, abych se na sebe koukla do zrcadla. Co vidím? Opuchlou, nateklou, ospalou, unavenou a strhanou Terezu. Strašnej pohled…  Jsem tak šíleně unavená, že to snad ani nejde popsat. Kdyby nebylo hodin jak na věži, spala bych klidně dál… Ale já přece nemůžu! Dneska mám VOLNO. Vytouženej day off! Jeden jedinej za celej týden. Měla jsem tolik věcí v plánu! Zajet na výlet do Killiney, zajít do kavárny, přečíst si noviny, dočíst už trapně dlouho rozečtenou knížku, dát si nějakej hogo fogo oběd, snový capuccino a nějakej ten dortík. Projít se po Dublinu hezky oblečená – na dámičku – protože celej týden trávím v umaštěné zelené uniformě. A večer si zajít na vínko. A už zas to vypadá, že celej den proležím, prospím, akorát si vyperu a tím to hasne…
Nechci tu fňukat. Moc dobře si uvědomuju, že tohle je normální. Hodně lidí kmitá celej den na nohách a ne všichni mají volnej celej víkend. A co teprve noční směny?! Já to všechno vím. A taky to zvládám dobře. Občas se to ale nějak nakupí. Ta každodenní běžná únava se sčítá a sčítá, až jednoho dne dosáhne crescenda a já se složím. Taky je pravda, že když jsem v procesu a pracuju, nemám čas na to, cítit se unaveně. Když ale pak přijde to vytoužený volno a ze mě spadne všechen ten „stres“ a hladina adrenalinu se dostane do normálu, veškerá moje enerie a elán je v čudu. Tak moc v čudu, že jediný, po čem moje tělo touží, je TEPLÁ VANA a POSTEL. Jenže moje hlava naopak touží po dobrodružství, poznávání, cestování, zážitcích, po joie de vivre! Jsem v IRSKU, sakra…! Tam za tím oknem je Dublin. Přece nebudu UŽ ZASE celej den ležet v posteli? 

Bojovala jsem proti té únavě, jak jsem jen mohla. Rozhodla jsem se že ji budu ignorovat. Namalovala jsem se, učesala se, abych z té opuchlé Terezy vytvořila o-trošku-méně-opuchlou-Terezu, hodila jsem na sebe svetr a kabát a byla téměř na odchodu…

… když jsem to těsně před vchodovýma dveřma vzdala. JSEM UNAVENÁ, JAKO PRASE. TOHLE NEPŮJDE. 
Švihla jsem sebou opět do postele a bylo mi do breku. Pracuju, abych mohla být v Irsku. Ale nakonec na to IRSKO nemám energii, ani čas. 
Osm hodin denně – od desíti do šesti (někdy do sedmi, nebo i do devíti) – pracuju a volno mám jednou, dvakrát do týdne. Před desátou spím, po práci jsem utahaná jak pes. Za celej den v práci si posedím jen jednu hodinu, když mám „break“. To do sebe rychle naklopím nějakej ten salát, kafe, čokoládu, ulevím nohám a odepíšu na zprávy a maily. Celej den stojím na nohách a kmitám. Denně ujdu deset kilometrů. Není to lehký. Prostě není. Možná, že jsem prostě jen slabej čajíček. Ale podle mě to prostě objektivně náročný fakticky je… :-O Přijde mi, že v tom bistru defakto bydlím. Trávím tam většinu času.
Usnula jsem na půl hodiny. V tom kabátu. Ani jsem se neobtěžovala si ho sundat.
Probudila jsem se znovu, po té půl hodině totálího komatu. A něco bylo jinak. Něco mi v mojí hlavě absolutně přeplo. Cítila jsem se líp. Kostelní zvon v naší ulici odbíjel poledne. Půlka dne v háji. To, co jsem si vysnila a v hlavě nalinkovala pro dnešní den už nemám šanci stihnout. Ale i tak mi bylo líp. Pořád jsem byla unavená, ale přestala jsem se litovat, přestala jsem v hlavě skuhrat a naříkat. Přestala jsem fňukat. Přestala jsem to všechno vidět tak černě.
A tak jsem se rozhodla, že si zajdu na SNÍDANI. 
Že je čtvrt na jednu odpoledne? 
No a co?  

Koupila jsem si take away kávu. LARGE, jak jinak. K tomu croissant s čokoládou. Vše jsem naskládala do papírové taštičky a vyrazila do St. Stephen’s green. Do krásnýho parku na samém konci Grafton Street. Chvilku jsem se jen tak procházela, pak si sedla na lavičku, vypila kávu, snědla croissiant, v duchu si nadala do bláhových naivek – že jsem si myslela, že jeden bude stačit – a pak tam JEN TAK hodinu seděla, pozorovala lidi a přemýšlela. Pořád jsem byla unavená, ale jinak. Příjemně. Hezky. Začala jsem sama sebe a svůj momentální život vidět v úplně jiným světle. A uvědomila jsem si, že mě všechno tak nějak přestalo bolet. Moje tělo se odlehčilo. Buď to bylo tím přísunem kofeinu a cukru, nebo … NEBO … je to občas všechno jen v naší hlavě. Když to vzdá mysl, vzdá to i tělo. Možná. A možná taky ne. Možná jsem se jen potřebovala protáhnout a jít na čerstvej vzduch.

Místo sebelítosti, fňukání a skuhrání nad tím, jak nemám na nic čas a jsem pořád v jednom kole, jak jsem šíleně unavená, jak mě strašně bolí nohy a podobně, jsem naopak začala být sama na sebe hrdá, začala jsem se cítit šťastně a spokojeně. Vzpomínala jsem na to, jak jsem tu hledala práci, vzpomínala jsem na to, jak jsem nemohla najít bydlení. Vzpomínala jsem na to, jak jsem sem přijela a neměla zde absolutně žádný zázemí. A pak jsem se na sebe podívala teď. V tom daným okamžiku. V Dublinu se po půl roce cítím jako doma. Znám to tady. Mám zde už za tu dobu ty „svý oblíbený místa“. Chodím tu do práce, znám zde spoustu skvělých lidí a získala jsem nemálo opravdu dobrých přátel na celej život. Sedím zde v překrásným parku, v červeným kabátu a kolem mě je podzim. Jsem zdravá a mám všechno, co jsem chtěla. Vlastně nejen to. Mám mnohem víc. Mám něco, o čem se mi ještě před rokem ani nesnilo. Prožívám něco, o čem jsem vždycky jenom mluvila a nikdo (ani já) to nebral vážně. Dostala jsem se do bodu, kam se veliká spousta lidí nemá odvahu dokopat. Můj život dostal tu správnou šťávu. Vybalancoval se. Upřímně? Byla jsem na sebe hrdá a cítila jsem obří vděčnost. Zní to nabubřele? Možná trochu jo. Pravda ale je, že jsem od ledna až do tohoto momentu překonala sama sebe takovým způsobem, že tomu sama teď ještě ani nemůžu uvěřit. A ne párkrát, ale mnohokrát. Tento rok, zdá se, je pro můj život zlomovej, klíčovej, osudovej, zásadní. A já jsem  za to tak moc vděčná!

Takže jo.
Je to zde sakra náročný a vyčerpávající, a to jak fyzicky, tak i psychicky…
…ale stojí to za to.

Jsem unavená,  bolí mě i vlasy na hlavě, nemám na nic moc čas, ale kruci…
JSEM ZDE! 
Začala jsem zkrátka myslet pozitivně.

A celá ta bolavá a unavená neděle se přehoupla do neskutečně příjemnýho, uloudanýho a odpočinkovýho podzimního dne…

Udělala jsem si radost a koupila si pár podzimních svetrů. 
S kamarádkou Julií jsme se sešly u sochy Molly Malone, chvilku se procházely a pak zapluly do boží kavárny jménem METRO Café. Tam jsme si dvě hodiny povídaly, jedly palačinky a bagely s uzeným lososem. Protože bylo venku pošmourno, zapálili uvnitř několik svíček. Řeknu vám, víc hygge už to být nemohlo.
Po cestě domů jsem se loudala, jak nejvíc to šlo. Šla jsem čtyři kilometry podél řeky, kochala se západem slunce, sem tam se zastavila, abych se prostě jen tak zhluboka nadechla a vstřebala tu dublinskou podzimní atmosféru.
Na to, že mi bylo ráno naprsto fyzicky a psychicky mizerně, jsem si ani nevzpomněla.
Jenom jsem si večer v šoku uvědomila, že jsem ráno sice byla extrémně unavená, ale i přesto jsem za celej den ušla dalších 7 kilometrů místo ležení v posteli a ještě si to užila na maximum.

A ptám se…JAK JE TO MOŽNÝ?

Až se jednoho dne probudíte unavení, ospalí, vyřízení, smutní, v depresi, bez nálady, bez motivace, a tak dále…
Mám pro vás pár návrhů, jak to zlepšit…

  • Spěte dál – třeba jen další půl hodinku. Možná jste se jen „blbě probudili“.
  • Udělejte si boží snídani. Lepší a vydatnější, než obvykle. Udělejte si na ni čas.
  • Jděte se projít ven na vzduch.
  • Sedněte si na lavičku. Zahleďte se do klidné jezerní hladiny, nebo do tekoucí řeky. 
  • A prostě nějakou dobu jen tak BUĎTE.
  • Udělejte si radost. Nešetřete na sobě. Investujte do sebe. Pokud vám to udělá radost a zlepší náladu, stojí to za těch pár/nepár peněz.
  • Zajděte si na kafe a něco sladkýho. S kamarádkou. Ta vás zaručeně rozesměje. A vy ji. Což vám zlepší náladu dvojnásob.
  • Nespěchejte.
  • Nadechněte se.
  • Loudejte se.
  • Buďte vděční za to, co máte a co jste už v životě dokázali. Jistě toho není málo.
  • Těšte se na něco, co vás brzo čeká.
  • A jděte brzo spát.


It’s all about attitude and grattitude...

Written by: 

Tereza 

Blog můžete sledovat na Facebooku, Instagramu, Pinterestu, nebo na Bloglovinu 🙂