… je pro mne stále velká neznámá, ale svůj první keramický hrneček se mi v našem keramickém kroužku podařilo „uplácat“ i bez něj 🙂 A radost mám velikánskou. Moc se to dneska nenosí, ale já se chválím. Protože tak před deseti, dvaceti lety bych nevěřila, že jsem něčeho takového vůbec schopna.
Myslím, že by se člověk měl umět radovat z vlastních pokroků, byť je stále co zlepšovat. A nestydět se za to. Když ne za výsledek, tak minimálně za tu cestu, která k nim vede, můžu být na sebe pyšná. Za to, že po prvním nezdaru vše hned nevzdám, nehodím za hlavu, ale zkouším to znovu a znovu, až se to povede. Ne vždy to tak musí být, každý máme své limity, ale obvykle dokážeme mnohem víc, než si sami myslíme…
Strašně dlouho jsem to v sobě popírala a hledala chyby a nedostatky víc než pokroky, zlepšení… a neuvědomovala si, jak si v sobě nevědomky tímto přístupem čím dál víc zadupávám tvůrčí přístup a kreativitu. Jsem přesvědčená, že v dnešním rychle se měnícím světě jich bude třeba víc než kdy dřív.
Učím se tedy dělat chyby a mít se víc ráda i se všemi svými nedostatky. Protože dokonalost neexistuje, respektive její vnímání je velmi subjektivní záležitostí. Protože chybami se učím. Protože díky chybám se nakonec „zdokonaluju“. To není klišé, to je fakt, který si potvrzuji každým dalším dnem, v němž si dovoluji chybovat, ať už jde o cokoliv – tvoření, výchovu dětí, vztahy k jiným lidem…
Snažím se zasít stejné „semínko“ i u dětí (a radovat se nejen z každého jejich pokroku, ale především jejich chuti věci zkoušet znovu, bez ohledu na to, jak „dokonalý“ nakonec bude výsledek) a ruku v ruce s tím se učím být více trpělivá… neboť trpělivost růže přináší a zpátky cesty není, jen vpřed 🙂
Náš keramický kurzík letos končí, ale pevně doufám, že bude znovu otevřen na jaře a já budu moci zase pokračovat. Byly to opravdu moc krásné podvečery…
Mějte hezký den
A.
