12.11.-písečný duny, pes umělec, naše skvělé navigační schopnosti, Amstr, museum NEMO, Red Light District, exhibicionista, Chinese street, čtvrť Jordaan, coffee shop, zhulená Léňa?
Je 8:15 a my se teprve valíme z postele. U snídaně dostáváme od Léni doporučení na písečný duny, který leží nedaleko Soestu a je opět tak hodná, že nás k nim odváží autem.
Jsme na místě, loučíme se a vyrážíme k dunám. 2 tenisáky místo očí, pusy dokořán. Mít zubní protézu, už nám vyskakuje z úst a skáče si vlastní cestou. Zkrátka tím chci jen popsat naše výrazy při prvním pohledu na písečný duny. Jsou prostě nádherný! Lenka říkala, že je to tu rájem pro reklamní fotografy a kameramany, svatební fotky tu taky nejsou žádnou výjimkou. A není divu. Sněhově bílý písek a v okolí jen lesy. Tady pravděpodobně nějakou chvilku pobudeme. Zavíráme chlebárny a míříme napříč dunama. Sluníčko svítí, 30°C se nás stále drží, na nebi ani jedna ovečka. Takový normální říjnový počasí. Z rozjímání mě vytrhla velká bílá chlupatá koule, která se nebezpečnou rychlostí blížila k našim maličkostem. Tak poběž, Puňťo, já si tě ráda pomazlim! Puňťa je asi telepat a vyhovuje mýmu mazlícímu se přání. Mazlí se bohužel i s mým tričkem. Bílým, jak jinak. Puňťa je totiž i umělec a na zářivě bílým tričku mi nechává otisky svých 2 tlapek. Dík, Puňťo!
Támhle cválá slečna na koni, támhle pobíhá smečka psů, tady se fotí novomanželé. Je tu vcelku živo, ale baví nás to s Denčou pozorovat. Pokračujeme dál, chodidla se prodírají pískem. Odpočíváme, svačíme, děláme pár fotek a usuzujeme, že už je čas vydat se dál. Domlouvaly jsme se s Lenkou, že nás vyzvedne na druhý straně dun na parkovišti. Píšu jí, že tu tedy na ní počkáme, ale po půl hodině mi přijde zpráva, že nás nemůže najít. Jako správnej navigátor hledám něco, čím bych mohla přiblížit naší polohu. Spatřuju ceduli s nápisem „fietspad“ a s domněním, že je to název tohohle místa, posílám informaci Lence. Nakonec jsme se našly, ale Léňa se směje a říká nám, že jsme docela vtipný. „Fietspad“ totiž v holandštině znamená cyklostezka a ta se táhne po celým Holandsku. Prej by nás tímhle způsobem hledala dost dlouho. Lucie, navigátor level profesionál, fakt že jo.
Z auta vystupujeme na nádraží v Baarnu a kupujeme si zpáteční lístek do Amstru, každá za 15.20 euro. V Amstru navštěvujeme museum NEMO, jen teda zvenčí, který zpodobňuje loď. Vyšlapáváme schody na vrchol NEMA, nachází se tu totiž obří terasa a je tu parádní výhled na město. Po chvilce kochání vyrážíme omrknout známou čtvrť Red Light District, která je známá svýma uličkama plných erotických obchodů a výloh se spoře oděnými děvčaty, velmi výjimečně muži. Procházíme touhle nuda čtvrtí a připadá nám to fakt divný. Obzvlášť, když obě s Denčou vypadáme na 15 let. Vzbuzujeme tím občasnou pozornost okolních turistů. Ve výlohách se objevujou slečny s obličejem nasměrovaným k telefonní obrazovce, slečny někdy i hezké, že se až sama sebe ptám „proč sakra?!“ a slečny číhající na samce, na který přichází evidentně jaro celoročně. Z dumání nad touhle divnou turistickou atrakcí mě vyvedl klučina, kterej z ničeho nic vyběhl z jedněch dveří vysmátej a spokojenej, mezi futry se za ním objevila blondýna jen v kalhotkách a kšandách přes prsa. Oproti ní jsem si přišla nabalená jak na expediční výpravu na Sibiř. Ale svlíkačku za kačku slečně s radostí přenechám.
Vcházíme do Chinese Street, aby se nám v noci zdály i jiný sny než o všemožných verzích Dolly Buster. No, nejsem si jistá, jestli jsou upečený zvířata napíchlý na rožních ve výlohách lepší variantou. Naštěstí se v našem zorném poli ocitá Fo Guang Shan – buddhistický chrám, a tak možná jeho návštěvou neutralizujeme ty dosavadní noční můry. Vstupujeme hlavní branou do chrámu a ačkoliv stojí na jedný z rušných ulic, panuje tu naprostý klid, atmosféra padá i na mě. Je to tu nádherný, ale nocovat tu asi nemůžeme, vydáváme se tedy o kus dál.
Dalším bodem našeho dnešního plánu je čtvrť Jordaan v Amsterdamu. Nic konkrétního v jejích částech asi nehledáme, chceme se jen toulat uličkama a dát si chvíli oddych od nekonečně tekoucích davů turistů. Přání se nám okamžitě plní a jako bychom se najednou objevily v jiným světě, míjíme jen pár kolemjdoucích a nikdo nám nekrade osobní prostor, to je bájo. Přitom je to jen o 3 ulice dál od tý turistický tlačenky. Doplňujeme ještě energii v podobě svačiny a vydáváme se zpátky k Red Light District. Už se totiž začíná stmívat, takže tuhle čtvrť uvidíme se vší parádou (jestli se tomu tak dá říkat).
Čučíme sem, pak zase tam a já si pro sebe v hlavě říkám, co se mi sakra na tom chlápkovi (dědovi?) přede mnou nezdá. Sleduju ho asi 10 vteřin, než mi dojde, že má jednu ruku zastrčenou v rozepnutým poklopci a druhou rukou si nad ní přidržuje brašnu – nenápadnost level můj pes, když si prdne a odejde. A nebo já, no. Nicméně jsem značně znechucená, strkám do Denči a objasňuju jí důvod mého skoroublinknutí. Pravděpodobně jsem si tohohle skvělýho pohledu všimla jenom já nebo umí kolemjdoucí hodně dobře zachovat kamennou tvář. Proč mám vždycky já extra štěstí na takový peprnosti, to teda fakt netuším, ale skrytou kameru jsem v žádných podobných situacích ještě nenašla. Usoudily jsme s Denčou, že pro dnešek jsme toho viděly opravdu až dost a směřujeme k nádraží. Míjíme 1 z coffee shopů, kterých je tady po Amsterdamu hromada a shoduju se sama se sebou na tom, že by stálo za to vyzkoušet muffin z travsona, když už, tak už. Denča říká, že na mě počká venku. Před vchodem stojí typoň a vyžaduje po mně občanku. Věk na ní napsaný v porovnání s mým vzezřením mu asi hodně dlouho nedá spát. Vcházim do „kofiku“ a jako bych se ocitla v drogovým doupěti. Vybírám jeden muffin, týpek za pultem se mě ještě ptá, kolik mi je, jestli náhodou už typoň u dveří není moc zhulenej a nepouští i děti, a se slovy „enjoy it“ mi prodává moje budoucí utrpení.
Z vlaku vystupujeme v Baarnu, kde na nás v autě čeká Lenka s Raimondem. Oznamuju Léně, že si dneska dáme společně muffina napůl, páč Denča je chytrá holka a nechce do toho jít se mnou. Lenka se směje a vypadne z ní, že rozhodně nemůže. Dala si prej před odjezdem pár tahů z travsona, proto jede tak pomalu. Ta ženská je fakt střelená (jen v tom nejlepším, samozřejmě)! Každopádně dostáváme radu, ať si necháme ten maruškovej zázrak na zítřejší den, takhle večer to podle Léni není úplně ideální nápad. Dávám na radu odborníka, stejně už jsme s Denčou dost utahaný a zážitků ze dneška máme na rozdávání.
No, tak aspoň v tuhle chvíli jsem byla kapku moudrá. Což se nedá říct o zítřejším dni. Ještě o tom nevíš, Luci, ale bude veselo až k zblití. Skoro doslova.
L.
