Dneska tu mám první díl našeho cestování po Vietnamu. A nebude to úplně krátký článek :))

Do Ho Chi Minova města (neboli Saigonu podle řeky Saigon, na které leží) jsme přiletěli večer, místním autobusem (20 korun/cesta a byla tam i klimatizace!) jsme se přepravili do okrsku 1, kde jsme měli rezervované ubytování. Bydleli jsme v Kiki´s house na ulici Bùi Viện, což je jedna z hlavních ulic backpackerské čtvrti (trochu jako Khao San v Bangkoku). Ubytování jsme si vybrali hlavně kvůli dobré poloze a docházkové vzdálenosti od autobusové stanice, kam jezdí právě autobus z letiště. Ale moc bych vám ho nedoporučila, okna nešla dovřít, takže to bylo jako bychom spali přímo na ulici. Hlučná hudba a vyvolávání pouličních prodejců po celou noc není úplně něco, co chcete zažít po dlouhých letech s předchozí nocí strávenou na letišti. Ještě že jsme měli s sebou špunty do uší!
Nicméně poloha byla skvělá, takže jsme ještě večer vyrazili vybrat peníze do bankomatu, nakoupit vodu a koupit výlet do delty Mekongu. Celodenní výlet za 180 000 vietnamských dongů, no nekupte to! Přepočet je tu strašně jednoduchý, kurz je zhruba 1:1000, takže si stačí odmyslet tři poslední nuly a máte cenu v českých korunách. Velice snadno se z vás ve Vietnamu stanou milionáři. :))





Další den jsme vyrazili na snídani na střeše ubytování, odkud byl parádní výhled na město a potom hned dolů před vchod do indické restaurace, která tvořila zároveň vchod na ubytování, a čekali na odvoz na výlet. Když nepřijel ani po půl hodině, zašli jsme se zeptat do cestovky, co se děje. A prý autobus už odjel, ale někoho pro nás pošlou. Za čtvrt hodiny opravdu autobus přijel, plný Vietnamců. Cestou jsme nabrali ještě jednu skupinku západních turistů, takže se všichni na sedadla nevešli. Vypadalo to ale, že je to běžný jev a vytáhli skládací židličku, na které seděl jeden ze tří průvodců. A pak se přes ulice plné motorek konečně dostali na dálnici směr jihozápad.

První neočekávaná zastávka byla na toalety a shodou okolností (samozřejmě dobře naplánovaných) zároveň i v továrně na výrobky z bambusových a kokosových vláken. Následovala předváděčka jako vystřižená z prodejních zájezdů pro důchodce zakončená prohlídkou obchodu a mohli jsme pokračovat. Takovéto zastávky jsou běžnou součástí výletů kolem Saigonu a asi i důvod nízkých cen. :))

Pak už následoval přesun do lodě a plavba po jednom z ramen Mekongu. Na ostrově na nás čekala další předváděčka, tentokrát včely a med s ochutnávkou. Potom ještě bonbóny z kokosů a zakončili jsme ovocem za doprovodu místních zpěvaček. Krátkou procházkou džunglí jsme dorazili ke kanálu, dostali zapůjčené tradiční klobouky a pak vyrazili na asi desetiminutovou plavbu zpátky k lodi, za kterou si místní nezapomněli říct o spropitné. Musím říct, že jsem čekala, že plavba bude mnohem delší, takhle jsem byla trochu zklamaná. Ale samotná plavba bahnitou vodou mezi palmami byla parádní zážitek. Jen by mohla být delší…













Následoval nic moc oběd, asi nejhorších ze všech organizovaných výletů, na kterých jsme ve Vietnamu byli (většina z nich totiž byla opravdu strašně dobrých!). Restaurace byla umístěná na dalším ostrově v deltě a byl to zároveň i takový zábavní park. Součástí bylo krmení krokodýlů, kolotoče, stánky se suvenýry, opičí dráha, možnost projížďky na kole, chrám…prostě taková všehochuť. Po volném čase jsme se přesunuli lodí zpátky do přístavu k autobusu, cestou do Saigonu jsme se ještě zastavili u chrámu a pak už zpátky do města.
Překvapilo mě, že řeka, která na první pohled vypadá špinavě, byla nakonec vlastně čistá. Voda vůbec nesmrděla, plaval v ní jen sem tam nějaký odpadek a špinavou kávovou barvu způsobuje rozpuštěné bahno.






Večer v Saigonu jsme si dali závitky a tofu se zeleninou, ochutnali maso na špejlích na trhu a prošli se ulicemi. Na samostatný článek by vydalo přecházení ulice, doprava je tu totiž naprosto šílená. Auta se míchají s motorkami, na křižovatce všichni jezdí do různých směrů, ale nakonec se bezpečně vyhnou a snad i dopraví na místo, kam potřebují. Přechodů pro chodce tu moc nemají, takže je důležité do silnice prostě vstoupit, nezastavovat se, nedělat rychlé pohyby, prostě jen jít pomalým, ale pravidelným tempem a motorky vás objedou. A opravdu to funguje, za celý pobyt se nám vůbec nic nestalo. :))

Jinak kdybych měla Ho Chi Minovo město zhodnotit, zdálo se mi trošku čistější než Bangkok, ale stejně rušné a plné lidí. I když i tady jsme viděli krysy a šváby, ale s tím už při cestách po Asii tak nějak počítám. :)) Víc se mi líbilo v Hanoji, kde je stará čtvrť taková příjemnější a poklidnější. I když doprava je tu stejně rušná, menší měřítko ulic a domů na mě působilo tak nějak přívětivěji. Ho Chi Minovo město je totiž plné nových výškových domů, ulice jsou tu často širší, třeba i čtyřproudové.










Druhý den v Ho Chi Minově městě jsme měli na dopoledne naplánovanou rychlou prohlídku města a odpoledne jsme už odlétali na ostrov Phu Quoc. Po snídani jsme si zavolali „taxík“ přes aplikaci Grab (něco jako Uber, ten nám ale ve Vietnamu nefungoval, zato Grab parádně a za pár korun jsme se vždycky dostali, kam jsme potřebovali) a přesunuli se do centra k místní hlavní poště. Ta je prý dílem Gustava Eiffela a je to asi hodně oblíbené místo na školní projekty, protože za tu chvilku, co jsme tu byli, jsme byli zapojeni hned do dvou, kdy si měli studenti najít turistu. Jednou jsme odpovídali na otázky a podruhé psali pohled ve vietnamštině, takže se i něco přiučili. :))



Hned vedle pošty stojí katedrála Notre Dame – pozůstatek po kolonizátorech – Francouzích. Jako bychom ani nebyli v Asii…Uvnitř jsme nebyli, katedrála je totiž momentálně v rekonstrukci a otevřená pouze na mše, která končila zrovna, když jsme dorazili.

Od katedrály jsme pokračovali pěšky k bývalé radnici, před kterou dneska stojí socha Ho Chi Mina a odkud vede široký bulvár až k řece. Okoukli jsme ještě operu, cestou si koupili brýle u pouličního prodejce za 50 Kč, které se druhý den rozpadly. Ve městě zrovna staví metro, tak je spousta ulic přehrazena širokými plachtami a někdy je trochu náročnější se tam vymotat. Nakoukli jsme ještě pod budovu Bitexco Financial Tower s vyhlídkou Sky Deck a k řece. Na tržnici Cho Ben Thanh jsme si dali rychlý oběd a pak už uháněli zpátky na ubytování pro batohy a úplně prázdným autobusem na letiště.






Měli jsme to tak tak, ale naštěstí nás pustili rychlejší frontou na security check. Oproti Evropě tady vůbec neřeší tekutiny, zato si libují v sundávání bot. :)) Let trval hodinu a čtvrt, takže sotva jsme vzlétli, už jsme zase přistávali. Všechny lety jsme měli s Vietnam Airlines (letěli jsme Ho Chi Min City-Phu Quoc, Phu Quoc-Ho Chi Min City a Ho Chi Min City-Da Nang) a jako multicity jsme za všechny letenky dali 2000 kč/os, vyšlo nás to levněji než nízkonákladovky jako Air Asia nebo Jet Star. Možná to bude i tím, že v té době byly ve Vietnamu svátky a tak hodně místních cestovalo a nízkonákladovky měly vyprodané levnější tarify.


Příště vás vezmu na ostrov Phu Quoc! :))

A pokud byste rádi slevu na cestování, můžete využít následující odkazy: pro slevu 15 dolarů na ubytování nad $30 na Booking.com, objednejte přes tento odkaz. A pokud máte radši Airbnb a zaregistrujete se přes tento odkaz, dostanete 725 Kč na vaši první cestu, já dostanu 375 Kč a budu moci zase někam vyrazit. :))

Mějte se krásně! :)) Evi
//foto moje ©gathermoments