Já vám nevím, co to s tím světem je. Dnes a denně svádím závod na 10 metrů s letmým startem abych vůbec dokázal předběhnout ženu a otevřít jí dveře (pro info ve státech bych šel rovnou do báně za děsivé harašení – njn jiný kraj jiný nemrav). U těch dam, co znám to řeším s menší mírou vydané energie a prostě zahlásím „doufám, že tě nenapadlo na tu špinavou, nechutnou, bakteriemi nacucanou kliku šahat“. Světe div se, to celkem zabírá :D. Je toho mnoho, co se v dnešním světě nedá jen tak zvládnout, prostě být opravdovým mužem, jak mě učil dědeček, není ani malinko lehký.
No a já vím jak nelehký je býti gentlemanem.
-1- Bacha na charita v módu autopilot
Nevěřím, že to jakože neznáte, prostě jedete den na 110% (jj matematicky kravina vím, ale když já za komára slyšel, že naši zemědělci oseli 110% orné půdy, tak to asi musí jít, že ano :P) a lítáte ze schůzky do schůzky jako hadr na koštěti. Prostě takový ten normální den moderního zaměstnance v kapitalisticky šťastném světě 😀 . Jedete si trubkou (metrem) ze Smíchova na Můstek a říkáte si, to je dneska krásný den, tedy, že cirka 20 metrů nad vámi se odehrává hezký den, svítí sluníčko, vy se ženete do další schůzky, oběd se zase nekoná a všichni se potěj a nevoněj a vůbec (já jsem samossebou voňavej po fialkách i když je 35 stupňů :D). No a ta chvilka zastavení u mastné tyče vede k hodnotným myšlenkám jako: „Co jsi dneska Edánku pro svět udělal?“ (Edánku si tajně říkám, když se sebou mluvím, což je příznak šílenství, takže to rovnou popírám). Ono to tím Tubem pěkně utíká, takže se ani nenadám a točím ostrou levou u NewYorkeru, když tu v periferním vidění shledávám ženu, jež mi poskytne jistě hřejivý pocit naplnění, že jsem se dnes také udělal nějakou tu dobrou věc. Celkem hezky staročeksy oděná ženština s kalíškem svírajíc v obou dlaních stojí na příkopech, a s lehkým potřesem rukou žádá o pomoc. Je zvláštní, stojí tak důstojně, klidně, vůbec nepůsobí zoufale. Asi to sluníčko, to jí nabilo. To vše dokáži s precizností Sherlocka Holmese odhalit periferním viděním v 2 milisekundách co potřebuji na ty tři kroky kolem ní. Jedu jako robot na dobrotu, sahám do kapsy, v hlavě se již utěšuji pocitem blaha z vykonaného dobra, tasím padesáti korunu a jakoby nic, bez váhání, bez hnutí brvou, s pokorou v tváři k osudu druhých vyšlu naší nejtěžší českou minci do papírové kasičky. Žbluňk! Co žbluňk? TWL jak žbluňk, nechci žbluňk, já chci CINK! Cink není, brzdím otočka pohled a je to tu. Ani jako Watson bych neobstál. Právě jsem stařence na výletě totálně zmrzačil kafe nechutně ohmatanou mincí, která to kafe ani nezaplatí. Kelímek Costa Coffee naznačuje, že ta stará paní zaplatila zbytek důchodu, aby si ho dala. Hanba, stud, sevření, prosím ať jsem neviditelný. No ale nejsem (a o váze to jakože není). Jsem jediná rudá tykev, rajče, jabko, na ulici a všichni to vidí. Děs. Paní kouká do kelímku div slzičku neupustí a staročeskou krásno mluvou mě dokonale zahubí „Panáčku, dyk já se tak pěkně voblíkla a oni ze mě udělaj ňákou žebrotu“. Fakt jsem nevěřil, že ještě někdy budu koktat. NJN prokoktal jsem se k nové kávě a příběhu co si za rámeček nedám.
Tedy rada první, nekonejte dobro v záklonu, jen co se narovnáte, zjistíte, že budete potřebovat sami pomoct.
-2- Nebuďte pyšní na své gentlemanství, ono se Vám to vrátí
Neunaven nezdary a zároveň povzbuzen zdary v neutuchajícím bojem proti genderové rovnosti, prostě chlap má těch pár věcí dělat a basta (koho může urazit, že ho necháte sednout, přisunete židli, nebo mu dáte přednost, či otevřete dveře :D, že?) jsem se vydal do Spojeného Království na konferenci a těšil se do světa kde se ještě nosí stará dobrá slušnost. Nabuzen pocitem, že jedu mezi „své“ jsem se nemohl dočkat co mi cesta přinese. Hmmm a přinesla. Teď mi dochází, že v tom bude asi metro, špatná karma díry v zemi, protože i tahle zkazka je z metra. Tedy den probíhá, jak má, letadlo letí, vlak jede, konference konferencuje a po cestě zpět se přesouváme i metrem. Potkávám spoustu krásných a zajímavých lidí a všici se tak pěkně slušně chovají (já vím, že i London má své stinné stránky, ale já je vidět nechtěl) Standardně oděn v obleku s dřevěným motýlem (miluju beWoooden) stojím důstojně v Subway (tak se v Londonu trubce říká) a je to tu. Přijde první žena a než se usadí, ptá se zdali si nechci sednout. Kouknu kolem sebe a zjišťuji, že to fakt myslí na mě. Hledám nějaké pojítko, proč by se ptala zrovna mě, ne? Sem chlap, ona žena, tak je to jasný, sedět má ona. O dvě stanice dál odchází, dál stojím tlachám s kolegou, když mi na rameno poklepe další žena, resp. dívka, takovéto stvoření z pohádky o lesních vílách. Upravená, krásného vzezření, říkám si, potřebuje poradit, je to tu, vycajchnuju se jako gentleman. Napnu hrudí a táži se co by ráda, jak mohu pomoci. Prd, rána do týla, ptá se jestli si nechci sednout. Co to s těma ženskejma v Londonu je? Copak nevědí, že se sluší, aby si sedla žena? A ještě když raději stojím zády k tomu místu, aby jako nebylo pochyb, že si fakt sednout nechci? Rozbor číslo II, Sherlock Holmes opět v akci. Kladu sám sobě otázky? „Nebo že by to mohlo být tím, že vypadám, jakože fakt dobře a důstojně? JJ, to bude tím. Když se tak kolem rozhlédnu, jsem tu jediný v motýlku, vypadám fešně, určitě je to tím, že jsem takovej kluk jak brousek (jen na mě plivnout, řekla by babička).“ Závěr je jasný, je to tím, jsem sekáč, jsem světlo vagónu a každá žena by mi ráda alespoň touto drobností poskytla službu. Musím pro ně mít pochopení, Anglie je nevlídné místo a je radost potkat gentlemana jako jsem já. No a když už jsem na vrcholu vnitřní domýšlivosti přijde realita. Ta mladá dáma vstane, já na ní přestanu zírat, poprosí pána před ní, aby jí pustil projít. On se uhne a tu Edánek vidí co je nad místem za obrázek a tím se vše, byť krutopřísně, vysvětluje. Místo pro invalidy a starší. Takže jakože spářka. Hero to Zero. Gentleman na kolenou. Můj vnitřní Shlerlock podruhé zklamal. Vynáším si tu soudy nad společností a ona se chová jen slušně k staříkovi (což tedy nevím, jak na to ty ženštiny přišly) a ptá se zdali by si ve svém pokročilém věku nesedl. Kouknu kolem a dojde mi, že s mým vzrůstem jsem jen divnej hobit, možná tak čaroděj prvního stupně, chjo.
Tedy rada druhá – nestůjte s motýlkem u místa pro nemohoucí, hned vás někdo pustí sednout 😀 a to fakt nechcete.
No a závěrem: Je třeba abyste si vy ženy (pro genderově vyvážené upřesnění „vy ženy“ = reprezentantky něžného pohlaví, které jsou námi muži uctívány, milovány a jednoznačně full respect) tedy je třeba abyste si vy ženy uvědomily, že jen co se narodíme, usměrňujete nás chlapečky, mladíky a mladé muže abychom něco dělali anebo naopak nedělali, prostě nás vy ženy matky peskujete. Ve škole nás z 90% peskujete zase vy ženy učitelky a pak v době puberty se rozhodnete, že už nás vy ženy partnerky peskovat nemusíte. To je ale chyba. Jak jako máme vědět, že se máme chovat a dveře otvírat a sedět pustit a vodu dolít atd., atd. když to najednou nevyžadujete? Nechci to házet na vás, ale my to opravdu potřebujeme, jsme zvyklí na to, že nás směrujete a tak pokud chcete abychom se chovali, a to vy přece chcete, tak nám to nedejte zadarmo, jsme zvyklí na to, že ty důležité věci bez peskování nejsou důležité 😀 Konec konců mám teorii, že se dneska chlapi nežení, páč mají strach, že je nebudete peskovat a oni proto nebudou vědět co se po nich chce.
Jak říká doba je těžká, a jedna rada pro vás ženy, hlavně nás nepouštějte sednout, tedy především když je na nás vidět, že si při nejmenším ještě myslíme, že nám to sekne 😀
Vaše JVO
