Když jsem přijela do Irska, přirozeně mě to táhlo na dvě místa. Do hospody a k moři. Do hospody jsem vyrazila hned po příjezdu. Co si tak pamatuju, ani jsem si pořádně nevybalila kufr a už jsem žhavila google maps a celá natěšená mířila do Temple Baru, abych si konečně objednala na baru Guinnesse a zaposlouchala se do té pověstné irské hospodské tradiční hudby. Vklouzla jsem trochu nesměle do jedné z templebarských pubů, dýchlo na mě IRSKO a já se v tu ránu zamilovala… Nikoho jsem vedle sebe nepotřebovala a ten pocit nezávislosti mě úplně pohltil. Byla jsem to prostě jen já a já. Sama (se) sebou.
Další den jsem se rozhodla ukojit mou druhou potřebu, tudíž vidět moře! Irish sea. Opět jsem nažhavila google maps a vyhledala nejbližší místo na pobřeží. A vyrazila jsem. Na Sandymount strand.
Docela vtipný je, že jsem cestou k moři kromě zeleňoučkýho Ringsend parku a slavnýho monumentálního AVIVA stadionu míjela Grand Canal dock. Říkala jsem si, jak je to místo ohromě “cool”, moderní a hezký a jak by se mi líbilo zde bydlet, nebo pracovat.
O měsíc a půl později jsem zde fakt pracovat začala 😀 #osud!
Dorazila jsem k pobřeží. K mýmu překvapení zde byla spousta palem. Kde se zde v Dublinu berou všechny ty velikánský palmy, nechápu dodnes. Nicméně zde zkrátka jsou a vy tak máte občas pocit, že jste někde v Itálii a ne v Irsku..
Palmy a pláž jsem teda našla. Pláž je to obrovská, písek je jemňoučkej a je tu velká spousta krásných mušlí. Idilka, říkáte si? No, ani moc ne. Co zde totiž jaksi není – a je to docela podstatnej nedostatek – je moře.
Přátelé…
Sandymount se totiž nejmenuje SANDYmount jen tak, pro srandu Leprikonům. Nachází se tu obrovská písčitá plocha, která se za přílivu promění ve vodní mělčinu. (Bahýnko.) Pamatuju si, že z letadla bylo krásně vidět, jak je Irský moře u pobřeží extrémně mělký… A fakt, že jo. Obzvlášť zde. Lodě a voda jsou kdesi v dáli, že je skoro ani nevidíte. Dojít se tam dá, ale v gumákách. Já měla bohužel moje bílý posh tenisky s kytičkama, takže smolík 😀
Tak jsem si aspoň nasbírala mušle (protože co se mušlí a kamínků týče, jsem vrchní sběratelka a ty mušle mi dodnes hrdě zdobí okenní parapet…) a šla jsem zas nazpět.
45 minut tam, 45 minut zase zpátky. Nachodila jsem se jako blázen. A moře jsem neviděla.
Sandymount ale i tak stojí za návštěvu. Alespoň jednou. Je to Dubliňanů oblíbený místo na procházku. Je odtud krásnej výhled na Howth. A co víc? Je odtud vyloženě IKONICKEJ pohled na Poolbeg powerstation, nebo-li Poolbeg chimneys.
Ano. Pro Čechy by to bylo něco “hnusnýho”. Irové jsou ale na tuhle industriální dominantu patřičně hrdí. Poolbeg komíny můžete vidět na malbách v nejedné dublinské hospodě nebo baru a taky je to oblíbenej motiv velké spousty fotografů. Irové tyhle dva komíny prostě milují.
Jako by to bylo včera. Jsou to už čtyři měsíce. Neskutečný, jak ten čas šíleně letí!
Co je u mě jinak novýho?
Za pár dní mě přijede navštívit sestřenka. Nemůžu se dočkat, až jí ukážu, jaký šílenosti se dají vidět a zažít (nejen) v pátek večer v Temple Baru. Nemůžu se dočkat, až jí ukážu Dublin. A nemůžu se dočkat našeho nedělního výletu do Wicklow!
Taky se nemůžu dočkat, až si zajdu vyměnit displej na mobilu. Templebarský kamenný dlaždice mi na něm předevčírem vykouzlily krásnou obří pavučinu. Kdyby se přes ni daly číst knížky v pdfku, klidně bych si to tak už nechala! Kecám. Je to děsný. Ale kdo neměl rozbitej displej na mobilu, ten podle mě žije moc upjatej život! #jsemrebel
Dělám si srandu. Ani jsem nebyla opilá. #jenomtripiva Prostě nehoda z nepozornosti. Znáte to.
Jinak připomínám, že blog je nově na facebooku! Sledovat ho můžete ZDE.
A jako vždy, přidávám (tentokrát) srdceryvnou irskou náladovku z Riverdance. Coinneadh Cu Chuliann
Mějte se krásně!
Written by:
Tereza
Blog můžete sledovat na mém osobním Instagramu, Pinterestu a na Bloglovinu 🙂
