Dnes o univerzální knize pro každého, aneb Ukaž, co děláš!

A je to zase tady. Ten stále dokola se opakující scénář s nerozhodným žmouláním knížky v rukou, schovávajíc se kdesi za vysokým regálem v knihkupectví. „Ale tak, potřebuju ji nutně?“ , nebo „Bude mi to k něčemu?“, a taky „Terezo, radši si kup nějakou jinou. Co třeba tu kuchařku? Tu alespoň reálně využiješ.“ (No…:D) Nejvíc tohle zažívám s knížkami ze sekce „osobní rozvoj“. Už jsem to zde jednou psala. Jsem vůči těmto titulům trošku skeptická…

No, ale jak jinak? Skoro vždycky vyhraje ta Tereza Zvědavá, nebo – a ještě hůř – Tereza Zachtivá (ne, netrpím schizofrenií…jenom se snažím být vtipná) a nakonec odcházím z knihkupectví s taškou jak s touto žlutou, tak s tou kuchařkou a nesu si tam ještě jednu další…

Knihomol. Po tátovi.

Těší mě.

Začneme úryvkem ze hry Divadla Járy Cimrmana, která se jmenuje Hospoda Na Mýtince.

Foťák nedám z ruky, protože miluju fotit přírodu, krajinky, lidi, města, prostě všechno. Miluju psaní. Když zažiju něco, co mě nadchne, nebo nějakým způsobem silně poznamená, mám šílený nutkání o tom napsat. S tím už nic neudělám. Jsem to já. A blogování je něco, co mě už od začátku hrozně moc baví. Je to takový moje vyžití, koníček, hobby, volnočasová aktivita, zábava, radost, neplacená práce, únik od reality, když je potřeba, nebo naopak spojení s realitou, když je potřeba. Prostě se tady vyblbnu. Jenže to vždycky mělo háček. Já totiž nejsem žádnej „exhibicionista“. Fakticky ne…  Nedělá mi dobře, se nějak cíleně předvádět před ostatníma. Vždycky jsem byla jak na trní, když jsem měla ostatním něco předvést, zahrát, přečíst – ukázat, co vlastně ráda dělám a kdo jsem. (S věkem se to ale zlepšuje… Naštěstí! Je to totiž hrozně frustrující!)

Bála jsem se, co tomu lidi řeknou? Bála jsem se napsat něco víc „otevřeně“, nikdy jsem nikomu nedala nic přečíst, psala jsem jen „do šuplíku“. Když jsem začala blogovat, byla jsem nervozní z toho, kdo všechno se k blogu může dostat. Dokonce jsem ze začátku měla blog zamknutý, že jsem ho mohla číst jen já! Přišlo mi, že slovo „blog“ a „blogger“ velké spoustě lidí zní spíš jako nějaký sprostý slovo! Něco, co je „pro děcka“, je to „trapný“, je to „egocentrický“ a tak dále… Dlouho jsem se s tím prala. A děkuju těm nejbližším za to, že mě v tom od začátku podporovali a popostrčili mě, abych to dělala dál, když mě to přece baví! Ať se na ostatní vykašlu, když mě to baví! Že prý píšu dobře a nepíšu o ničem, za co bych se měla stydět! To všechno mi hrozně moc pomohlo… Takže děkuji! 

Vždyť blog už má dnes kde kdo a není to už nic výjimečnýho. Pokud to celý má hlavu a patu, není přece na této činnosti dneska už nic „divnýho“, no ne? Když mě to baví, proč bych se za to měla stydět?

Takže ano – měla jsem s tím ze začátku obrovskej problém. Teď už je to mnohem lepší. Jistá v kramflecích si teda ještě ale rozhodně nejsem. A možná, že ani nikdy nebudu… 🙂 Už se ale dokážu radovat z toho, že to tu někdo čte, namísto absolutního zděšení, že „Proboha, co když to objeví někdo, kdo mě zná? Co si o tom pomyslí, že zrovna já píšu blog?“ 

No a tahle knížka mě nakopla snad ze všeho nejvíc. Od tohoto autora je to už druhý díl. (Zde jsem psala o díle prvním) Podle mě je tento díl mnohem povedenější. Nebo respektive – PRO MĚ je povedenější. Jejho obsah perfektně korespondoval s tím, co jsem zrovna potřebovala slyšet. A fakt mi to pomohlo. Netýká se to ale jen blogování. Týká se to čehokoliv, co člověk dělá – ať už je to jeho práce, nebo hobby. Je totiž třeba umožnit lidem, aby vaši práci a vaši činnost viděli, protože jedině tak se můžete rozvíjet, jedině tak můžete něco dokázat, něco nového vytvářet a jedině tak to bude mít smysl. (Teda pokud primárně nechcete, aby to někdo viděl. Tady jde spíš o tu „nejistotu“ a „strach“ vyjít s tím na světlo. Pokud si to vyloženě někdo nepřeje, není co řešit!)

Kdyby každý spisovatel, hudební skladatel, muzikant, malíř, lékař, právník, hrnčíř, sklář, módní návrhář, designér, pekař, nebo cukrář pracoval jen někde izolovaně v ústraní a bál by se svou práci předvést lidem, nikdo by vlastně nakonec nevytvářel žádnou hodnotu, ze které můžou čerpat i ostatní. K čemu by pak to všechno úsilí a snaha vlastně bylo? Někde v uzavřených dílnách by vznikalo nádobí, ze kterého by nikdy nikdo nejedl. Někde by celé dny a noci studoval skvělý specialista, který by ale nikdy nikoho nevyléčil. Někde by vznikaly úchvatné modely, které by nikdy nikdo nenosil. Někdo by pekl hory vynikajících dortíků a muffinů, které by ale nikdy nikdo neochutnal, a tak dále. Můžu pokračovat do nekonečna. A pozor, ta práce nemusí být vždycky úplně dokonalá… – každý si vždy vybere to své, co mu bude vyhovovat. Každý má toho svého „zákazníka“.

Třeba zrovna já někdy popostrčím někoho, kdo žije na opačném konci republiky a nikdy v životě se s ním ani nesetkám, aby si už konečně sbalil věci do baťohu a vyrazil někam do hor na trek a pod stan – protože o tom už hrozně dlouho sní, ale má vítr z toho, jestli to vůbec zvládne. To je prosím vás jen příklad – co já vím, co si můžou lidi vzít z mýho blogu? Ale i kdyby tohle moje psaní byť jednomu jedinýmu člověku zkrátilo úmornou cestu vlakem, nebo kdyby jedinej člověk, co náhodou narazí na můj blog na googlu, zkusil upéct podle receptu moje oblíbený mrkvový sušenky, budu mít pocit zadostiučinění… To je úplně fuk, co si z tohoto blogu vezmete… Já budu mít radost, když to bude „aspoň něco“.

Sdílejte vše, co milujete. A lidi, co milují to samé, si vás najdou.

Dělejte svou práci jak nejlépe umíte a ukažte to světu. Lidé si vás najdou.

Najděte svůj hlas a křičte ze střech, dokud vás nenajdou lidi, kteří vás hledají.

Další věc, která je v knížce popsaná a která mi pomohla se strachem, je vědomí, že jednou umřu a že život mám jen jeden. Když si tohle člověk uvědomí, začne vidět svět jinak a přestane mít strach. Začne dělat to, co ho baví a přestane řešit, co si o něm myslí ostatní. Jo, je to možná morbidní, ale taky to je to ohromě osvobozující… (Mimochodem, zrovna včera jsem se dívala na Poslední prázdniny s Queen Latifah. Ten film je tak moudrej a pravdivej!!)

„Vědomí, že brzy zemřu, je nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá činit zásadní životní rozhodnutí. Protože téměř všechno – veškerá očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z trapnosti, nebo neúspěchu – se v tváří tvář smrti ztratí a zůstane jen to opravdu důležité. Mít na paměti, že jednou zemřete, je nejlepší způsob, jaký znám, jak nepadnout do propasti a přesvědčení o tom, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. “ – Steve Jobs

„Každý den posílejte ven kousky své práce a sebe, a začnete potkávat úžasné lidi. Lidi, kteří jsou stejní, jako vy. “ – Bobby Solomon

„Vybudovat si vlastní online prostor, kde se můžete vyjadřovat a sdílet svou práci, je i nadále jednou z nejlepších investic vašeho času. “ – Andy Baio

Jediný blogový zápisek sám o sobě nic neznamená. Ale zveřejněte jich během dekád tisíce a bude z toho vaše životní dílo.

„I do not believe in „guilty pleasures“. If you fucking like something, like it!“ – Dave Grohl

„Trik je nestarat se o to, co si o vás myslí všichni. Starejte se o to, co si o vás myslí ti správní lidé!“ – Brian Michael Bendis

Ne, tahle knížka není složená jen z citátů… Tyhle citáty jen dokreslují hlavní text, který si ale musíte přečíst vy sami. Pokud máte pochyby o vlastní kompetenci, zajímavosti a prospěšnosti pro ostatní, ale zároveň vás nějaká činnost baví, naplňuje a děláte ji rádi – ukažte to ostatním! Nestyďte se za to! Ukažte, co děláte! A začnou se dít skvělý věci, potkáte skvělý lidi, budete šťastní, budete mít ten pocit „zadostiučinení“, budete mít radost sami ze sebe a ostatní budou těžit z té vaší radosti! A to je ten největší benefit!

Dočtete se tady ale i něco o etice, morální stránce sdílení, nebo co dělat, když nevíte, jestli něco sdílet nebo ne… Taky je tady popsaná psychologická stránka věci, nebo tam jsou pěkný schémata a grafy, který pobaví.

Tak. To jsou myšlenky, které jsem si z této knížky odnesla. Je jich tam mnohem víc, jenže já ji četla v rychlosti po cestě vlakem. No, přečtu si ji ještě jednou, to stoprocentně… 🙂

Kdo to dočetl až sem, tomu smekám…