Procházíš se.
V teplákách, chlupatejch ponožkách vyčuhujících z bot, s vlasama, který šampon viděly zhruba před pěti dny a s náladou trochu mrazivější než je počasí venku.
Nemáš ponětí kam, ale je ti to jedno, hlavně, že jdeš. Chodidlo za chodidlem.
Krok za krokem.
Někam a nikam zároveň.
A pak si uvědomíš, že touhle cestou, tímhle směrem se vydáváš každej den.
Celej tvůj dosavadní život.
Plácáš se někde a vlastně nikde.
Směřuješ někam i nikam.
Cejtíš se, jako že si něco dokázal, ale vždycky se najde někdo, kdo dokázal víc, a tak se zase cejtíš jako nikdo.
Ptáš se sám sebe, jestli je správně to, co děláš.
Jestli je správně i to, co neděláš.
A co vlastně to „správně“ je?
Jestli jsi dost hezkej, dost bohatej, dost svalnatej a fit, dost šťastnej a veselej, dost chytrej, dost vtipnej, dost hodnej a milej. Dost cool a IN. Jestli jsi dost dobrej.
Ve všem.
Na sociálních sítích projíždíš fotkama usměvavejch a šťastnejch lidí, úspěšnejch lidí, lidí, který milujou svojí práci, lidí s krásnýma postavama, se zamilovanýma rodinama, lidí s novým tím a novým tamtím, lidí opalujících se na plážích v Karibiku, lidí, co každej měsíc cestujou do jiný destinace. Fotkama lidí, kterým se prostě daří.
A pak jseš tu ty.
Zapomínáš na to, že každá ta fotka vydá za 1% z celýho jejich prožitýho dne a ptáš se sám sebe, proč ne já?
Procházíš se.
Už ne sám.
Chodidlo za chodidlem.
Krok za krokem.
Někam a nikam zároveň po boku dalšího člověka.
Sdílíš se.
Sdílíte se navzájem.
A je to tak krásnej a osvobozující pocit.
Sdílet se.
Jinak než na sociálních sítích.
A pak si uvědomíš, že teplota tvojí nálady se zvýšila na tu venkovní, při který taje sníh. A že vlastně nepotřebuješ letět několik tisíc kilometrů daleko a vlastnit vilu s bazénem, aby ses cejtil šťastnej.
Už totiž šťastnej jseš.
A vlastně i dost dobrej.
Protože kdybys nebyl, neměl by ses komu sdílet.
L.
