Byla jsem s Madlou na týden u našich. Neplánovaně se původní představa společného víkendu protáhla na sedm dní. Ono zkuste odporovat mámě, která při pohledu na vás lomí rukama, sděluje vám, že vypadáte příšerně a že je třeba, abyste si odpočali a trochu se vykrmili. Pravda, naše dítě už vysálo všechna moje přebytečná kila a dokonce i ta nepřebytečná, takže se ocitám v červených číslech (aneb ať žije váha ze sedmé třídy ZŠ!), ale já si rozhodně nijak zbídačeně nepřipadám. Nicméně týden relaxace a maminčiny stravy…hmmmm… tomu se těžko odolává!
A tak jsem zůstala. S pár kousky oblečení pro dítě, ještě méně kousky pro sebe a bez svého pracovního notebooku, což mě jako jediné trochu znepokojovalo, ale dokázala jsem se s tím smířit 😀
Teď trochu odbočka. Našim v obýváku už několik let stojí starý šicí stroj. Je vlastně můj – zdědila jsem ho. Jen zatím nebyl kam v našem malém podnájmu dát. Třeba se už brzy dočká a půjde konečně domů 🙂 Je po mojí prababičce a je skoro stejně úžasný jako byla ona (byla tak úžasná, že jsem po ní chtěla pojmenovat i svoji dceru, bohužel u manžela to nakonec neprošlo…). Miláček rodiny a silná žena, která se narodila ještě za monarchie, byla osmkrát těhotná, čtyřikrát porodila, přežila obě války, svého manžela a dokonce i jedno ze svých (tehdy již v důchodovém věku) dětí. Neměla žádné vzdělání, ale byla neuvěřitelně sečtělá a chytrá, ještě v 95 letech obhospodařovala zahradu nejen sobě, ale i svým sousedkám, které už na to byly – dle jejích slov – staré (ačkoli některé byly věkem mladší, než ona) a nikdy nezapomněla na narozeniny svých nejbližších (a to ty všechny děti, vnoučata a pravnoučata s partnery čítali okolo třiceti lidí). Kdykoli jste k ní přišli – třeba i neplánovaně – měla navařeno a napečeno. Celé rodině štupovala ponožky, zašívala límečky a přilepšovala z důchodu. Oslavili jsme s ní trojciferné narozeniny a nebýt toho, že si jednou časně z jara při špatném došlápnutí na ledu zlomila krček, zůstala upoutaná na lůžko a po pár letech v pečovatelském domě, kde už nemohla dělat všechno to, co měla ráda, odešla do nebe, možná bychom se z ní radovali ještě dneska. Když zemřela, bylo jí 101 let. Všichni jsme ji milovali a často na ni vzpomínáme. Alespoň já tedy pokaždé, kdy projdu kolem toho stroje. Už v době, kdy se ocitl u ní, měl kus historie za sebou. Dostala ho prý prababiččina teta svatebním darem. Takže si asi dovedete představit, jak starý může být. Je to opravdový klenot. Moc mě baví jeho zlatě malované ornamenty, litinové detaily a intarzie tvořící metr. Tehdy si to prostě uměli vymazlit! A co víc – stále šije. A perfektně! Umí sice jen jeden steh a vyžaduje pro svůj chod lidský pohon, ale přešije všechno, i kůži. Jednou bude mít v mém domě čestné místo.

Před několika měsíci se prababiččina dcera (sestra mého dědečka) stěhovala i s manželem do domova důchodců. A u mě přistály další poklady. Další kus rodinné historie. Kabelka po prababičce plná lejster o koupi pozemků, rodných listů, faktur za pohřby rodinných příslušníku a několika receptů. Moje archivářské srdce poskočilo blahem! O měsíc později teta poslala další dědictví. Po sousedovi, kterýžto byl krejčím, měla ve sklepě plnou krabici nití. Na starých dřevěných špulkách, zářící všemi barvami. Jenom od modré tam bylo aspoň deset odstínů. Rovnala jsem je vedle sebe a přišly mi tak zajímavé, že by si určitě zasloužily, abych z nich něco vyšila. Jenže v tu dobu nebyl ani čas, ani nápad. To až teď, když jsem zůstala na týden 200km od našeho bytu, od notebooku a od kamarádek. A svědily mě ruce. Já prostě nevydržím jen tak sedět a nedělat nic. A tak, když dítě zrovna spalo, chopila jsem se jehly a nití. Co z toho nakonec vzniklo? Uvidíte příště 🙂