Další plot twist?! Aneb po třech měsících zase jednou bez domova.

Tak jo. Upřímě. Když jsem si kdysi dávno, ještě na střední, představovala sama sebe v pětadvaceti letech, viděla jsem se, jak hrdě státnicuju, chodím do práce, jsem vdaná, mám děti, žiju takovým tím usedlým spořádaným životem. Realita? Je mi těch pětadvacet. To je tak jediný, co sedí. Státnice jsem o rok odložila a místo kojení a uspávání mimin obrážím dublinský puby, celý dny dělám burgery v tmavě zelené uniformě, piluju angličtinu, cestuju po Irsku a poznávám lidi nejen z Irska, ale z celýho světa a hlavně se učím dost věcí, který se mi jednou stoprocentně budou hodit. Už čtyři měsíce. Sama. Single. Tyhle slova jsou ale relativní. Sama jsem se zde v Irsku necítila snad nikdy. A to dokonce ani ve chvíli, kdy jsem skutečně sama byla. Naučila jsem se trávit čas sama se sebou, být SOBĚstačná. A tak i když sama fakticky jsem, dokážu si to užít, srovnat se s tím, využít toho, nebo se o to víc snažit být víc mezi lidma a udělat si z cizích – blízké, nebo alespoň minimálně „ne-cizí“. 

Naučila jsem se, že svět je plnej lidí a nikdy nikde nebudete sami, pokud vyloženě nebudete CHTÍT být sami. 

Když jsem přijela na měsíc do Irska na konci dubna, viděla jsem sama sebe v této době (konec srpna) už zase zpátky doma. Nakonec jsem prošla sedmi kruhy pekelnými při zařizování všeho okolo práce, PPS číšla, bankovního účtu a hledání bydlení. Trvalo to přes měsíc, než jsem mohla pracovat full-time a dostávat PLNOU mzdu na SVŮJ irskej bankovní účet. Trvalo přes měsíc, než jsem byla schopna si sama z toho, co jsem vydělala, pohodlně a s rezervou zaplatit nájem, koupit si nějaký normální jídlo a nepřemýšlet o každým centu, co mi prošel pod rukama. Říkáte si, že měsíc není tak dlouhá doba? No, je… když jste v permanentním stresu a existenciální krizi 😀

První měsíc studentský ubytování. Pak týden v hostelu. A pak? 

Pak přišlo první irský DOMA.

Na začátku června jsem se nastěhovala do malýho bytu, kterej je PŘÍMO v budově destilerie té slavné JAMESON whiskey. Smithfield. Margadh na Feirme. Krásný místo přímo u řeky, odkud se do Temple Baru dostanete pomalou chůzí za deset až patnáct minut. Je to historická část města, kde jsou takový ty kamenný starý domy, každých patnáct minut tudy projíždí koňské povozy, sem tam tudy projede sight-seeing doubledecker plný turistů, kteří si nadšeně fotí náš dům. Je na něm totiž obří nápis JAMESON a je to docela významná turistická atrakce. Hned „za humnama“ je Phoenix Park a Irish National Museum. A taky Guinness storehouse. Když byl v Dublinu před pár dny na návštěvě papež, tak právě naší ulicí (Bow st.) do Phoenix parku projížděl a tak to tu ještě teď máme pořád slavnostně vyzdobené žlutými trojúhelníkovými vlaječkami. (Asi jediný pozitivum, co z toho káplo…)

Miluju to zde. Bydlím se dvěma holkama z Brazílie, který jsou naprosto úžasný. Naučily mě hrát scrabble, daly mi ochutnat brazilský brigadeiro, nebo omáčku z kuřecích srdcí, která je prý v Brazílii dost oblíbená. Seznámily mě s dalšíma lidma různých národností – od Američanů až po Iry z Belfastu. Mám ráda naše „popcorn times“ u filmů a taky to, jak je jedna z nich roztomile introvertní a druhá šíleně extrovertní. Vidím ji, jak přes léto vysedává na balkoně, ovlažuje si obličej rozprašovačem vody, který nadšeně pořídila za pár Euro v Penneys. Je to neskutečná rebelka a hyperaktivní živel, ale pracuje v kostele. Často mi vykládá o tom, jak je Bůh super a jak ji nepřestává udivovat, jak důmyslně vede každýho z nás životem. Několikrát mi připomínala, že život je plnej znamení a že je to jako „traffic lights“. GO – WAIT – STOP! Jen se nechat vést a neignorovat znamení…  Já jsem skeptik a ateista, ale její filozifický a šíleně dlouhý monology o Bohu mi přecejen něco daly… A co je docela vtipný? Před pár dny mi věnovala přístroj na masáž obličeje proti vráskám. Z Penneys. Všechno kupuje tam. Všichni všechno vlastně kupujeme tam 😀 (To není reklama. To je fakt.) Jí je téměř padesát a vypadá na pětatřicet. Chodí na hodiny boxu, jógy, do posilovny, na lekce violy, u filmů štrikuje, chodí na lekce Irish dance, na hospodský ukulele nights, barví si vlasy na červeno, růžovo a blond a když to vypadá strašně, řekne „I dont care“. A tento ŽIVEL mi dal masážní strojek proti vráskám. K popukání. Děkuju A. ! 😀 

Kéž bych měla v mých pětadvaceti tolik energie, vůle, elánu a nadšení dělat tolik věcí, co ty v padesáti! Kéž bych v padesáti vypadala tak zatraceně dobře, jako ty! A kéž bych dokázala brát život s takovou lehkostí a nadhledem jako ty. A taky doufám, že nikdy nebudu v noci tak hrozně moc chrápat, jako ty… 

Za ty tři měsíce, co tu bydlím, se toho odehrálo hodně a upřímě ještě teď toho mám plnou hlavu. 

Zítra mi vyprší tříměsíční short term rent. Musím se odstěhovat. Holky totiž můj pokoj slíbily někomu jinýmu ještě před tím, než jsem se tu poprvé objevila ve dveřích. Takže je to zde zase… Poslední dny zase trávím na daft.ie, na facebookových skupinách, zoufale hledám single room v centru, kterej si platově můžu dovolit. Připravuju se na změnu a na další etapu. Chystám se na novou každodenní cestu do práce a z práce. Na nový ulice, kterýma se budu procházet na cestě do centra. Na nový prostředí. Na nový spolubydlící. ALE…. Zatím nemůžu nic najít! Už zase?! Zatím jsem si předběžně domluvila měsíc ve sdíleným pokoji poblíž katedrály Sv. Patrika, než najdu něco lepšího. Nevím co bude, jaký to bude, kde to bude, s kým to bude, kdy to bude a jestli to vůbec bude.

Přeju vám krásnej poslední srpnovej den a skvělej začátek září!

ŠMARJA, to tak šíleně děsně nehorázně moc uteklo?! 

Blog můžete sledovat na Facebooku, Instagramu, Pinterestu, nebo na Bloglovinu 🙂