Když jsem byla malá, až do 13ti let jsem měla krátké vlasy. Jak já záviděla holkám všechny ty copánky a culíčky… To, že si mohly s rozpuštěnými vlasy hrát na princezny a já abych měla aspoň nějaký pocit vlajících pramenů, jsem si musela dávat na hlavu hadr…
Taťka nás oba s bráchou stříhal na jeden mustr… „po vojensku“, jak říkal. A pak dodával „dlouhé vlasy, krátký rozum…“ No těžko říci jestli právě ty krátké vlasy měly vliv na školní výsledky 🙂
Každopádně kolem toho 13tého roku jsem se trochu vzepřela a vlasy si nechala dorůstat… až do doby, kdy babička usoudila, že už jsem dost velká slečna na to, aby mě stříhali doma a objednala mě ke své holičce aby mi udělala „pořádnou frizúru“… a moji milí, že udělala!!! Jak posléze poznamenal náš pan učitel matematiky, vypadala jsem jako to „roztomilé svoření, co léta na koštěti…“ Zlatej sestřih „na vojáka“… Bože jak já se styděla. Pani holičce vůbec nedošlo, že moje kudrnaté vlasy budou při vysušený mnohem kratší než za mokra… a vytvořila mi na hlavě příšernou beranici. Taky že jsem se po této zkušenosti až do 25ti let kadeřnicím velkým obloukem vyhybala. A běda tomu, kdo by mi na moje vlasy chtěl sáhnout…
Tenkrát jsem se zařekla. Jestli jednou budu mít holčičku, bude mít dva culíky a vlasy do půl zad. Budu jí zaplétat culíky a vázat mašle.
A prdim na báchorku o kratším rozumu…
…ty dětské první „myší ocásky“ jsou prostě nejroztomilejší ♥
