Lepší úvodní fotku nemám, jelikož si nepřijdu ještě dostatečně (= vůbec) profesionální na to, abych mohla veřejně šířit fotky v chirurgickém mundůru s rouškou, kde VYPADÁM neskutečně nabušeně, jako bych byla minimálně ženský provedení Marka Sloana z Grey’s Anatomy. Tato fotka s pivem po zkoušce z chirurgie mnohem líp vykresluje moje momentální chirurgické (zatím ještě studentské a absolutně amatérské) „já“.
V jedné ruce držím křečovitě hák z chirurgické oceli, kterým se už dobrou půl hodinu snažím nehybně odtahovat pacientčinu tvář, respektive měkký tkáně kolem čelistní kosti (kost šíleně klouže a když po ní ten hák třeba i jen trošilinku jezdí, tvář potom natíká a dost to po odeznění anestezie bolí), zatím co Martin si chystá šití na extrakční ránu po retinované osmičce a pekelně se při tom soustředí. V druhé ruce držím zároveň savku i s nůžkama a přemýšlím, jak dlouho mi asi ještě bude trvat, než se naučím střídat tyhle dvě věci bez použití druhé ruky. Rychle, elegantně, zkrátka tak, aby to šlo jak po másle a nikdo to v té hbitosti ani nezaregistroval. (Asi jako když připomenu Martinovi, aby vyčistil ránu exkochleační lžičkou, a on mi na to řekne „Však jo, už jsem to udělal“…)
Během šití je třeba odsávat krev (a sliny), zároveň mít nachystaný nůžky na stříhání stehů a mezitím držet nějak inteligentně ten hák. (Třetí ruka needed! Ale smolík…) Při každém pokusu přehodit savku pryč a uchytit správně nůžky, se mi jejich oko zasekne za palec a já stejně nakonec musím tu zatracenou savku odhodit přes plivátko a nemotorně ty nůžky na prsty nasoukat. A když už se mi to konečně podaří, tak tu nit nejdřív ustřihnu a la „máš to moc dlouhý“ a pak zase ve stylu „příště to můžeš nechat spíš delší“. Nehledě na to, že v mých rukou ty nůžky nějak vůbec nestříhaj, nit se pod jejich ostřím jen uboze třepí, zatímco v Martinových rukou to vždycky skoro až vypadá, že začnou jako mávnutím kouzelnýho proutku stříhat ještě dřív, než se jimi vůbec toho stehu dotkne. Ano. Během asistence se pokaždé naskytne mnoho a mnoho situací, kdy si člověk připadá jako úplný poleno. A to i v pátým ročníku. Před státnicema. To znamená v době, kdy už by pomalu člověk měl zvládat celej výkon sám, natož pak packat cokoliv během „pouhé“ asistence…
Neskutečně uklidňující výhled na Brno z kopce Hády! 🙂 Brzo to budu zas nutně potřebovat…
Sama sebe uklidňuju, že to chce jen praxi, cvik, praxi, cvik a ještě jednou praxi a cvik. Snažím si vybavit všechny ty zábavný historky kamarádů – hotových doktorů -, kdy a co pořádně zpackali, jak jim něco nešlo, jak se něčeho hrozně báli a jak se tomu teď, po určité době, už jen smějí. Všichni mi přijdou hrozně moc šikovní. Jen já mám furt pocit, že neumím ani pořádně chytit nůžky. Taky je podezřívám, že věty typu „Já to měla stejně.“, „Však si tím prošel každej“, jsou jen takový to soucitný chlácholení. Slýchám to totiž tak moc často, až tomu sama paradoxně přestávám věřit. Ale možná, že je to jedině dobře, že si nepřipadám, jak mistryně světa v dělání výplní, trhání zubů a broušení na korunky. A ani vlastně v držení nůžek a stříhání stehů (což nás ale měli naučit už v mateřské školce, takže je to se mnou vlastně úplná katastrofa…) 😀
Ještě celkem nedávno nám na operačním sále promlouval do duše anesteziolog a říkal, že přehnaný sebevědomí ošetřujícího může pacientovi uškodit úplně stejně, jako přehnaná opatrnost.
…a že ten moment, kdy si lékař řekne „tohle už mám v malíku“, je přesně ta chvíle, kdy mu pan Murphy ukáže, jak moc je vedle, jak ta jedle.
Co tím chtěl básník říct? Asi jen to, že žádnej učenej z nebe nespadl a že nemůžu očekávat, že si to jen tak z ničeho nic nakráčím ke křeslu a předvedu tam dokonalou chirurgickou symfonii par excellence, s jistýma rukama, výrazem „jsem mástr a přesně vím, co mám dělat“ a s nervama, jako v bavlnce. A že ze začátku častěji, než často, pokoním i ty nejzákladnější věci – budu blbě sušit, budu blbě stříhat, budu blbě držet hák, budu blbě šít, nepůjde mi vytrhnout zub, při použití kostní frézy se budu potit jako prase, kofferdam budu nasazovat půl hodiny a nebo mi ani na podruhý nezabere mandibulárka (anestezie). S tím vším musí člověk dopředu počítat a nehroutit se z počátečních neúspěchů…
Říká se to ale příliš snadno 😀
A až budu za rok takhle po večeru fňukat, jak jsem neschopná a jak nic neumím a jak nikdy nebudu dělat kvalitní práci, doufám, že mě napadne si tady tento článek po sobě přečíst ;-D
Mimochodem – bavilo by vás dočíst se víc ze zubařského podsvětí prostředí? Nějaký vtipný historky, trapný nezdary, zajímavý postřehy a nebo i nějaký užitečný informace? Určitě by bylo o čem psát, ale nevím, jestli to někoho zajímá. Spíš bych chápala tendence hledat informace o cestování do Norska, nebo kamkoliv jinam, než o tom, jak jsem poprvé aplikovala injekční anestezii. A že to panečku bylo tenkrát k popukání 😀 Ale nevím, jestli se tomu zasměje i někdo mimo obor. Nikdy jsem nechtěla moc psát o zubařině a medicíně (takto zaměřených blogů je fůra), ale zase si říkám, jak se tomu asi tak vyhnu, když se tomu věnuju/budu věnovat většinu mýho času? 😀 Tak dejte vědět
Další věc – mám dotaz! Zobrazuje se vám všem tento blog správně? Nemáte problém s načítáním na mobilu, nebo neblbne vám nějakým způsobem menu? Moje html a css dovednosti nejsou moc světoborné. A i když jsem si tento design rozhodně nenakódovala sama, dělala jsem tam drobné úpravy. A mám obavu, že jsem tam něco pokonila…
Zatím se mějte !
T.
