Je známo, že my ženy nepatříme k pohlaví, které by vynikalo schopností rychlého rozhodování. Nad věcmi musíme zdlouhavě přemýšlet a zvláště oblíbené je přemítání, jaké skutečnosti by mohly teoreticky nastat, ať už jsou jakkoli nepravděpodobné. A když už to vypadá, že jsme si konečně ujasnily, co vlastně chceme, většinou přichází na řadu velmi zrádná otázka: ,,Jsi si jistá?“ A celý proces začne nanovo.
Jiné to není ani před šatní skříní. Každá příležitost si žádá speciální oděv. Jdu do školy a čeká mě těžká zkouška? Sáhnu po svetříku s hlubokým výstřihem. První rande v restauraci? Obléct se elegantně a ne moc vyzývavě. Posezení s kamarádkami? Košile a černé kalhoty nejsou nikdy špatnou volbou. Takto by uvažovala žena-muž.
Žena-žena se musí před zrcadlem ujišťovat, jestli výstřih není moc hluboký, jestli v šatech na rande nevypadá tlustě a zda před kamarádkami nebude vypadat jako šedá myš. Na řadu přichází fáze bezradnosti. Kousky oblečení se začnou obměňovat, házet na postel, proklínat, protože ta sukně mi ještě před půlrokem byla, a žena začne upadat v deprese.
Tento žalostný okamžik končí tím, že se podíváme na hodinky a zjistíme, že už před deseti minutami bychom přišly pozdě. Na svou před chvílí nenáviděnou postavu hodíme první, co nám padne do ruky, a s odevzdaným výrazem, že lepší už to nebude, vyrazíme do ulic.
Nikdy se proto ženy neptejte, proč na schůzky doráží pozdě. Ona za to nemůže. To už tak prostě je.
Psáno jako odpočinkový článek v době sezení nad seminární prací.
