O tom, že zub času dokáže vykouzlit věci, které uměle nevytvoříte tak dokonale, není pochyb. Mnoho let na dvoře mokla, mrzla a v létě naopak horkým sluncem přesychala jedna fošna. Občas se použila na podstavení či zakrytí něčeho. Před pár lety jsem si uvědomila její potenciál a schovala ji pod střechu, kde čekala na svou novou příležitost. Letos jsem si na ni vzpomněla a rozhodla se z ní vyrobit desku na stolek. Fošna, i když to tak nevypadá, byla rozpraskaná na rozpadnutí a drolila se.
Snažila jsem se zachovat praskliny a nedokonalosti, které vytvořila v čase příroda, ale zároveň jsem potřebovala, aby deska byla pevná. Nejdříve jsem ji vydrhla rýžovým kartáčem a smyla tak z ní letitou špínu. Pak jsem praskliny, které byly skrz, pořádně namazala lepidlem a nechala do druhého dne stáhnuté.
Teď, když už deska celá držela pohromadě, bylo třeba odříznout potřebný kus. Fošna totiž nebyla po celé délce stejně tlustá, tak jsem ji chtěla v místě, kde se zužovala rozdělit. Silnější část použít jako desku stolu, tu tenčí ještě uchovat pro další nápady. Ukázalo se, že fošna má tvrdost betonu a silná pila, která si poradí i s kovem, dostala co proto. Nastal čas zabývat se vzhledem a detaily. Broušení nepřicházelo v úvahu, protože bych poničila vrásčitý povrch, tak jsem se rozhodla pro bělení savem. Po dvou nátěrech dřevo zesvětlilo a vystouply různé odstíny.
V prasklinách a na krajích, kde se dřevo drolilo, jsem vše jemně vymazala lepidlem. Po zatvrdnutí jsem celou desku jemně přebrousila smirkovým papírem zrnitost 400. Povrch zůstal popraskaný, ale na dotek hladký. Nakonec 3 nátěry mým oblíbeným Hard top oilem od Bormy a deska se vyloupla do plné krásy.