Myslela jsem si, že mi s tímto příspěvkem partner pomůže a dám těch pár bodů lehce dohromady, tak jsem se ho během posezení u apperitiva zeptala, jaké moje zvyky ho dohání k šílenství (zrovna v nedávném příspěvku jsem popisovala, jaký jsou Italové “drama queen”). Místo toho, aby měl radost, že mu konečně dávám neomezený prostor vyjádřit se hezky od srdce, jsem se dočkala trochu jiné reakce, ale taktéž plynoucí hezky od srdce. Pousmál se, upřeně se na mě zadíval svýma obrovskýma kaštanovýma očima a po chvíli až nezvykle klidně odpověděl: “TUUUUUUUTTO.”
Aha, tak prý všechno! Možná to bylo tím, že jsem ho minutu předtím dostala do stavu šílenosti, když jsem nerozeznala chutě italského prosciutta, že jedno je sladší a druhé má méně výraznou chuť a tak jsem jen ledabyle na otázku, jaké mi chutná víc, odvětila, že jsou přece stejný. Načež jako vždy následovalo jeho hořekování doprovázené několika gesty, kterých si číšník nemohl nevšimnout, a abych neměla pozornosti málo, začali oba hlasitě s tím jejich “mamma mia”, že se nakonec celý lokál dozvěděl o mé (dle mě zanedbatelné, dle nich zcela podstatné) nevědomosti týkající se jejich národního pokladu v podobě prosciutta. Díky této vzpomínce jsem dnes již natolik seznámena se všemi druhy prosciutta, že radím svým mezinárodním přátelům seznamujícím se s italskou gastronomií, jaký druh je nejlepší a jak správně rozeznat chutě!
