Cestování po Kambodži: Angkor

a vítejte zpět na mém blogu. My jsme se teprve před pár dny vrátili z Kambodži, kde jsme strávili 10 dnů – byl to takový náš únik před čínským novým rokem, kdy je dobré raději zvednout kotvy a strávit ho někde v klidnějších lokalitách:-) No a protože Kambodža byla místem, které nás lákalo nějakou tu dobu díky přírodě i kulturním památkám, vyrazili jsme tedy na náš poslední výlet po Asii.

Plán cestování jsme měli jako vždy dopředu naplánovaný, přecejen máme rádi pocit jistoty při zarezervovaném hotelu, těšíme se na zajímavosti, které jsem si dopředu nastudovali. Navíc jsme se i hodně přesouvali z místa na místo a dopředu jsme měli i zarezervovaná místa v lodi/autobuse. Neříkám, že to bylo bezpodmínečně nutné, ale pro nás je to prostě lepší a upřímně závidím lidem, kteří jedou do podobných zemí na blind a čekají co bude:-)

Naší první kambodžskou zastávkou bylo město Siem Reap, což je hlavní město stejnojmenné provincie. Letí sem přímý spoj ze Shanghaie a vůbec nás nepřekvapilo, že bylo bylo plné Číňanů letících na stejné místo jako my – což byla předzvěst spousty Číňanů všude možně. Po pěti hodinách letu, místího času okolo půlnoci, jsme přistáli v Siem Reapu, a čekaly nás úřední oficiality typu razítka do pasu a přidělení víz. Víza do Kambodži je možné si s předstihem vyřídit online;  nám ale přišlo, že lidem s online vízy to u přepážky trvalo o dost více než nám, co nechali nalepit víza na místě. Lepení víz také byl celkem zážitek – na jednom místě jsme odevzdali pas, fotku a vyplněný formulář a pak si šli stoupnout o pár metrů dál k úředníkovi, který zase pasy vracel zpět. Mezi přijímacím a vydávajícím pánem bylo dalších asi 5 pánů, kteří si štosy pasů podávali, každý na něj dal razítko a poslal ho dál. Vydávající pán vždy každý pas zvedl a ukázal dvojstranu s fotkou a ten, kdo se přihlásil a řekl, že je jeho, tomu ho dal. Pasů (i lidí) tam byly desítky. Nezávislému pozorovateli by tento proces mohl připadat jako nějaké losování tomboly. Celá akce na letišti mohla trvat ke dvou hodinám. Od letiště jsme měli od hotelu zamluvený odvoz, takže jsem jen hledali tuk-tukáře s naším jménem na cedulce. Na hotelu jsme byli do půl hodiny a šli pak hnedka spát.

V Siem Reapu jsme strávili dva dny. Pokud se ptáte, co jsme dělali dva dny ve městě, o kterém jste v životě neslyšeli:-), tak čtěte dál – necelých 10 kilometrů od Siem Reapu se nachází jedna z nejvýznamnějších kulturních památek světa – hlavní sídlo Khmérské říše Angkor. Po celé oblasti se nachází více než 1000 památek – některé jsou už více či méně rozpadlé, některé zarostlé okolní džunglí, některé zase zrestaurované a ve výborném stavu. Ve své době to bylo největší město na světě a město mělo i se širším jádrem kolem 3000 km2. Rozkvět khmérské říše bylo ukončen v 15. století, kdy Angkor převzali monarchové sousedního království (dnes Thajsko). Od té doby bylo město zapomenuto a necháno napospas okolnímu pralesu. Až v 19. století byl komplex objeven francouzským přírodovědcem Henri Mouhotem a od té doby je Západ víc a víc tímto klenotem khmérské architektury fascinován. 

Pokud se do Angkoru chystáte, nechte si na jeho prohlídku ideálně tak dva dny. Jeden den je prohlídku opravdu všech chrámů málo (i když upřímně, spousta těch malých zarostlých vypadá hodně podobně a pak už vám začnou splývat) a tři dny už je moc. Čímž se ovšem dostanete do ošemetné situace, protože lístky jsou buď jedno- nebo třídenní. My si tedy koupili ty třídenní za 62 USD na osobu.

Jako všichni ostatní jsme k dopravě do Angkoru využili služeb tuk-tuku (motorizovaná tříkolka). Prohlídka areálu je koncipovaná jako okruh (malý-na mapě červený, či velký-na mapě zelený) – my první den jeli okruh malý a druhý den okruh velký. Předem je dobré se s řidičem dohodnout, za kolik vás bude celý den vozit, abyste pak nebyli překvapení. Jako všude v tomto koutu světa, za každý dolar navíc jsou si ochotni i vrtat koleno. Můžete se s řidičem domluvit, v jakém směru chcete, aby se prohlídka jela. My první den jeli po směru hodinových ručiček (tedy hlavni atrakce Angkor Wat jsme viděli jako první dopoledne) a druhý den obráceně; u Angkor Watu jsme byli na západ slunce.  Chodit mezi památkami pěšky je jen pro šílence, neboť my jsme se nechávali mezi nimi vozit a procházeli jsme jen vlastní chrámy a i tak jsme každý den nachodili 13 kilometrů – je to opravdu velmi rozlehlé. A to nesmím zapomenout na velké vedro a dusno, silné slunce a VELMI prašné silnice. Byli jsem zde uprostřed období sucha a bylo to znát – vodní nádrže byly skoro vyschlé, prach z červené půdy se všude vířil, k tomu navíc při stání v zácpách všude výfuky ze starých aut (a my v otevřeném tuk-tuku). Zdravotní projížďka to zrovna nebyla:-)

 

Všechny tyhle postřehy nám ale náladu nezkazily a prohlídky chrámů, zkoumání architektonických detailů, představování si jaké to tu muselo být, jsme si moc užívali. Nevěděla jsem, co fotit dřív a úplně se škoda, že se nemůžu nahrát všechny fotky, které bych chtěla – článek by pak měl tisíc kilometrů.

Teď se pojďme podívat na konkrétní chrámy. Jak jsem psala, jako první jsme navštívili nejznámnější, největší, nejudržovanější, nej-.. chrám Angkor Wat. Ten byl postaven ve 12. století jako sídlo a hrobka Súrjavarmana II. a s rozlohou kolem 1 km2 je jeden z největších náboženských chrámů na světě. Jeho obraz je vyobrazen i na kambodžské státní vlajce. Práce na něm skončily s panovníkovou smrtí, proto jsou některé části výzdoby nedokončené. Nástup nového panovníka znamenalo opuštění Watu jako hlavního sídla, a ten si několik kilometrů na sever postavil nové  (a větší) hlavní sídlo Angkor Thom s chrámem Bayon.  

Angkor Wat má přesně čtvercový půdorys, kolem hradeb je vodní příkop. Chrám je i hlavním vchodem orientován na západ. Jako hlavní stavební materiál (stejně jako i u ostatních chrámů) byl použit pískovec. Komplex je tak obrovský, i když to na první pohled možná nevypadá. Procházeli jsme ho opravdu důkladně, snažili jsme se jít co nejvíce uličkami, uvnitř i vně chrámu. Co mi trochu vadilo, bylo dost turistů, což se asi dalo čekat. Trochu to pak ruší atmosféru místa. Proto jsem se líp cítila v menších, trochu zapomenutých chrámech, které byly mnohem útulnější, i když byly trochu více „ošuntělé“ a zarostlé – ta přírodnost se mi na tom právě líbila.

Dna dny v Angkoru byly brutálně nabité od rána až do večera a byli jsme rádi, že jsme tohle místo konečně navštívili. 

Ovšem na druhou stranu, město Siem Reap, které by mělo využít výbornou startovací polohu pro všechny návštěvníky, bohužel trochu zaspalo dobu a je to bohem zapomenutá prdel, jak bychom řekli. Nevím, kam putují ty miliony dolarů ze vstupného – možná do obnovy hlavního města, možná do kapes soukromým zahraničním firmám, které se podílejí na rekonstrukci chrámů. Silnice v hrozném stavu, nepořádek všude, rozbořené stavby – i když tohle všechno možná není otázka peněz, uklidit si před vlastním prahem (doslova) přece žádné peníze nestojí. Jaký si to uděláš, takový to máš. Nepořádek nebyl jen v Siem Reapu, všude podél silnic, kterými jsme projížděli (po silnicích jsme za celý pobyt projeli kolem pětiset kilometrů) bylo nekončící smetiště odpadků. Nejspíš tam jsou z období dešťů, kdy byly vyplavené skládky, a protože jsou záplavy každý rok, není důvod to přece uklízet. Odpadky tam mohou takto ležet i desítky let. Přijde mi, že tyto národy, které jsou objektivně chudé a vlastně nic nemají, vyprodukují více odpadků než tzv. spotřební západní ekonomika, která umí třídit a vyrábět udržitelněji. Čína je proti Kambodže dokonale čistá. Viděli jsme také spoustu dětských žebráků, sběračů odpadků, prodejce magnetek a oblečení – dětská práce tu bují ve velkém. V Siem Reapu to jakžtakž vypadalo v centru města, které bylo kvůli turistům plné restaurací, barů, tržišť, ale jinak to tam nevypadalo bůhví jak. Jak se dá dost často slyšet z různých alternativních zdrojů, že je možné vyžít z pěti USD na den nebo něco podobného, tak to bych tedy chtěla vidět. V tom případě nesmíte platit vstupné do žádné památky, chodit všude pěšky, jíst v nejnechutnějších vývařovnách spolu s prašivými psy a přespávat v příbytku z odpadků (viděli jsme). Jsem ji jistá, že určitě takoví lidé existují, ale nejsem si jistá, že tímto způsobem života se dá najít nějaké duchovní rovnováha, ale proti gustu. Ze Siem Reapu jsem tedy odjížděli s nadšením z Angoru, ale s rozladěním se zbytku. Pro příjezdu do hlavního města, Phnom Penhu, se náš pesimismus rozplynul jako pára nad hrncem a byli jsme překvapení, jak skvělé a stylové toto město je. O tom ale až jindy. 

Kambodža není ale známá jen svou architekturou, má i svoji temnou stránku. Vláda Rudých Khmérů zdecimovala celou krajinu a doteď se z ní zcela nevzpamatovala. V Kambodži najdeme dvě místa, která si dobu vládnutí Khmérů připomínají a na které se podíváme v příštím článku. 

Mějte se a cestování zdar!

Lenka