Zdravím z Číny,

po dlouhých čtrnácti dnech, které jsme strávili na cestách po Japonsku a pak také v Korey, jsme konečně zpět a plná dojmů a zážitků právě píšu tento článek. Procestovali jsme toho opravdu dost a jak jsme byli plní chutí vidět toho co nejvíc, trochu jsme zapomínali na odpočinek a únava si vybrala svoji daň – o tom ale až jindy:-)
Byla to naše druhá velká dovolená (první byla Vietnam-Hong Kong-Thajsko) během našeho pobytu v Číně, ale mnohem intenzivnějí než ty ostatní. Naše výletování začalo v Tokiu a okolí, pak si užili několik dní v japonské přírodě v prefektuře Nagano, pak vlakem do Osaky a Kjóta, dále do Hirošimy a blízkého okolí, pak přelet do Soulu. Dnes ale zůstaneme v japonském hlavním městě a tím, jak žijeme v Shanghai, která se pro nás stala takovým etalonem velkých měst, tak všechno srovnáváme právě s ní. Všechno je prostě lepší nebo horší:-)
Náš hotel byl v rušné party čtvrti Kabukicho v jihozápadní části Tokia. Hned po ubytování jsme se šli projít na „klidnou“ noční procházku:-) Všude byly bary, restaurace, noční kluby a sprosté anime obrázky:-) A hodně lidí bylo pod výrazným vlivem alkoholu, na ulicích nepořádek. A pokud někde narazíte na fotku Tokia vypadající nějak takhle…
… tak vězte, že takhle vypadá pár ulic, rozhodně ne celé město:-)
Jen pár zastávek metra od hotelu se nacházela další atrakce, a tou je křižovatka Shibuya Crossing. Když už ne na celém světě, tak minimálně v Japonsku se jedná o nejrušnější křižovatku (zejména co se týče pěších). Kříží se zde čtyři velké ulice, které jsou spojeny přechodem jak naproti sobě, tak i diagonálou. Tato část města je tokijským srdcem, kde se nacházejí obchodní centra, nákupní ulice a celkově je to přehlídka luxusu a peněz, takže tudy každý den a každou denní dobu proudí tisíce lidí v obou směrech. Je to zábava ten šrumec jen tak pozorovat, nejlépe z nějakého vyvýšeného místa. Tím ideálním je Starbucks ve druhém patře hned nad křižovatkou, ale je třeba počítat s tím, že stejný nápad jako vy dostane dalších tisíc lidí, takže na vás možná nezbude místo u okna. Ale protože je pokladna v přízemí, tak nikdo z personálu si nevšimne, že třeba u toho okna jen stojíte, chvíli pokoukáte a ani si nic nemusíte objednat:-) Uděláte pár fotek a zas půjdete, ale fotky jsou v ucházející kvalitě použitelné jen ve dne; v noci nejsou díky odrazu světlého interiéru moc použitelné. I přes velké množství nicneobjednávačů je tenhle Starbucks uváděn jako pobočka s celosvětové nejvyššími tržbami.

 

Pár metrů od křižovatky je vstup na metro a vlakové nádraží. A právě na vlakové stanici Shibuya se udál jeden z největších japonských dojáků, tedy příběh věrného psa Hachika. Majitel tohoto skutečného psa byl vysokoškolský profesor, který právě na této stanici každý den vycházel z podzemky a jeho pes na něj každý den čekal. V roce 1925 ale profesor zemřel a Hachika dostali na starost nejprve jeho příbuzní, pak profesorův zahradník. Hachiko ale každý večer utíkal na nádraží a celých devět let čekal na svého pána. Hachiko je pochovaný v Národním věděckém muzeu. Jako úžasný příklad oddanosti je tento pes vyobrazen jako bronzová socha právě před vstupem na nádraží.
V Tokiu jsme samozřejmě nesměli zapomenout na prohlídky chrámů a paláců. Jedním z nejznámějších chrámů je Senso-ji ve čtvrti Asakusa, založený v roce 645 našeho letopočtu, což z něj dělá nejstarší buddhistický chrám ve městě. Tento chrám byl zároveň naším prvním setkáním s japonskou tradiční architekturou a hned jsme se všimli rozdílů mezi japonskou a čínskou. Čínská je o dost zdobnější, více drobných detailů a kudrlinek. Ta japonská je o poznaní strozejší. Tvar obdélníků s mírně zvednutými rohy střechy ale zůstává.
 

Za pár drobných jsme si koupili i předpověď našeho osudu, no a já ji měla fakt špatnou – nemoci, ztráta blízkého a tak. Dobrá zpráva byla, že jsem se zavázáním papírku se špatným osudem mohla alespoň trochu toho špatného zbavit.

Velkým zážitkem pro nás byla návštěva královského paláce. Nám přišlo zajímavé, že po tisíce let bylo sídlo královské rodiny v Kjótu, které je na rozdíl od Tokia skutečné historické město s chrámem na každém rohu, ale na konci 19. století byla rodina přestěhována do Tokia. Palác, jak jsme ho měli možnosti vidět v rámci organizované prohlídky, je v současné podobě od roku 1968. Opět bylo vidět, jak je japonská architektura strohá a i palác mě osobně přišel velmi neútulný, smutný a také malý, ale to je určitě věc vkusu. V paláci hned za sklem je úzká chodbička, kde dvakrát za rok (Nový rok a císařovy narozeniny)členové královské rodiny přijímají gratulace a zdraví svůj lid. Dalo by to přirovnat ke slavnému balkonu v Buckinghamském paláci.

 

 

 

 

Mimo hlavní palác jsou zde i k vidění další stavby, např. hradní věž, ze které bylo kdysi za dobrého počasí vidět horu Fudži.

 

Celý areál paláce jsme si prošli asi za hodinu a půl. Není potřeba se na ní hlásit dopředu, je ale nutné projít registrací, scanem věcí a ukázat pas.
 

 

 

 

V západní části areálu jsou zahrady Fukiage, které jsou volně přístupné i mimo hlavní komentované prohlídky, ale pro mě opět trochu zklamání, poněvadž jsem zde více než kde jinde očekávala japonskou útulnou zahrádku (to vše jsme pak viděli až v Kjótu), tohle byl průměrný městský park s vysokými kancelářskými budovami okolo. Polohou je královský palác téměř v centru Tokia a stejně tak business čtvrť, takže v centrálním Tokiu přes den ani večer moc lidí nepotkáte, protože se všichni odjíždějí bavit a nakupovat do čtvrtí, která jsem zmiňovala výše. Po práci je kancelářské centrum vylidněné – skutečné pulsující srdce města je jihozápadním směrem.
Na začátku jsem zmiňovala nějaké srovnání se SH. Jak ale tyhle dvě města porovnat tak, abychom je viděli pěkně z dálky a s odstupem? Jak jinak, než se dostat na nejvyšší budovu města. V SH je to snadné, SWFC (Otvírák) i Shanghai Tower (Vývrtka) jsou světové dominanty a výhled z nich je za dobrého počasí dechberoucí. Výškové budovy toho řeknou o městě mnohé; kolik je ve městě zeleně, parků? Jak vysoké jsou ostatní budovy? Jak široké jsou ulice, jak složité jsou dopravní uzly?
Pro ukázku nyní fotky SH z výšky: co vidíme kromě mlhové a smogové pokličky?:-) Určitě výškové budovy. Hodně výškových budov. Ne jen na pár místech v centru, ale rovnoměrně po celé SH. Budovy to jsou často světového významu – Perlová věž, historické stavby u promenády Bund, mrakodrap Jin Mao. Co dále? Na to, jak je SH velká a zastavěná, dá se tu najít velké množství větších i menších parků, stromy podél silnic, celá Francouzská koncese je přímo pokryta platany, které v létě tvoří přirozený slunečník.

 

V Tokiu se samozřejmě dá najít také výšková budova, jmenuje se Tokio Sky Tree a s výškou 634 metrů je tak stává druhou nejvyšší stavbou !! (nikoliv budovou, je to pouze telekomunikační věž) světa ještě před „naší“ Vývrtkou. Ale jen o dva metry a navíc celých dvě stě metrů je jen anténa, takže se to vlastně ani nepočítá:-) Nejvyšší vyhlídkové místo bylo ve 450 metrech, tj o sto metrů níže než Shanghai Tower. ST je také mnohem mohutnější.
  Z vyhlídky jsme viděli následující:

 

 

Hned na první pohled nás upoutalo to, jak ploché a nízké Tokio je. Minimum aspoň trochu vyšších budov (určitě v centru, dále čtvrť Shibuya, nějaké kancelářské budovy, ale dál nic), architektonicky taky celkem nezajímavé. Vše brutálně nahňácané. Určitě je to tím, že v Tokiu často hrozí zemětřesení a proto je bezpečnější pohybovat se po povrchu země než mít polovinu obyvatel v oblacích. Ze stejného důvodu je velké množství stanic a linek metra nad zemí, nikoliv pod ní. Logickým vyústěním mála prostoru všude jsou miniaturní byty a tím pádem i hotelové pokoje. S Mirovou muskulaturou:-) třeba nebylo možné, abychom oba dva stáli vedle sebe u umyvadla, protože jsme se mezi vanu a záchod nevešli. V chodbě stály kufry, takže už se mezi ně a zeď vešel buď Miro, nebo já. Takhle to bylo nejen v Tokiu, ale ve všech hotelech, ve kterých jsme byli. Postel byla ze tří stran obklopena zdí, okno se nedala otevřít. Časem z toho byla trochu klaustrofobie. To Číňani, ti žijí v podstatě v 3D prostoru a mezi vesmírem a zemí je pořád dost místa, takže nemají problém stavět obrovské byty se čtyřmi koupelnami, dvěma vchodovými dveřmi či místností pro služebnictvo, protože všude staví ty dvoje vysoké králíkárny. Co je také dále zřejmé, je akutní nedostatek zeleně. Občas se u nějaké zástavby objeví tři a půl stromu, ale to je zoufale málo.
Co nás ovšem mile překvapilo je málo aut a minimum zácp. V tomhle SH nastavila vysokou laťku, a navíc mám pocit, že ji v reálném čase stále zvyšuje. Navíc jsme v Tokiu nikde neviděli takové ty dopravní uzle, kdy je pět úrovní silnic nad sebou a různě se kroutí, neustálé nájezdy na dálnice a podobně. Možná je to tím, jak výborně tady funguje dálková a městská doprava a auto vlastně ani není potřeba. Opět, čínská představa amerického snu je mít auto (čím větší tím lepší, asi kompenzace něčeho), se kterými stejně moc jezdit neumí. Japonci možná jsou v tomhle dál. Možná jsou z práce tak unavení, že si raději v metru pospí. Těžko říct po pár dnech jako turista. Auta jsou menší a hranatá (popis auta zaměstnancem automobilky) a určitě je vozový park o dost starší než ten čínský. Japonská auta jsou ale neuvěřitelně tichá, nechápu jak to dělají, ale jsou slyšet jenom pneumaticky, ne motor. Díky tomu je ve městě o dost větší ticho. Navíc žádné pokřikování, stánky s přesmaženým olejem, žádné skútry! Ráj zenového klidu. Jezdí se tu vlevo jako v Anglii.
Dalším rozdílem, který jsme ale vůbec nečekali, je technologická vyspělost Japonska. Ve školách jsme se učili o tom, jak je Japonsko vyspělé, zatímco ostatní Asiati na ně závistivě koukají skrz trsy rýže. Známe japonská auta, hodinky, Shinkanzeny. Co ano, ale…první, čeho jsme si všimli, bylo zastaralé metro. Tak, že si ho Miro málem spletl s tím novghorodským z Ruska. Bylo vidět, že se na mnoha místech rekonstruuje, ale to si dáváme do souvislosti s  olympiádou v roce 2020. Stará nástupiště (často nadzemní), pravěké terminály. Ale určitě ne špinavé! Já jen, že jsme čekali něco modernějšího.

 

Doprava Japonskem nemůže být snažší než pomocí Shinkanzenu. Šetří to letový prostor nad Japonskem, je to super rychlé a pohodlné, není potřeba kupovat dopředu místenku (vlaky jsou rozdělené pro rezervovaná a nerezervovaná místa. Vlaky ale jezdí často a  místo bez rezervace se dá najít pokaždé.) Nastupuje se z nástupiště podobnému metru, žádné bloudění po velkých čínských nádražních halách, hledání brány, dvacetkrát ještě bezpečností kontrola. Prostě se přijde na peron a už se frčí. Shinkanzen jakožto rychlovlak je legenda, která způsobila v šedesátých letech minulého století doslova senzaci. Dnes je tento způsob dopravy mírně zastaralý a novou generaci přepravy lidí vidím na principu magnetické levitace (př. Maglev v SH mezi letištěm Pudong a centrem města), která je i o dost rychlejší. Stejnou rychlostí jako Shinkanzen (kolem 300 km/hod)  už jezdí většina obyčejných čínských vlaků. Co nás ovšem rozsekalo úplně, byl tzv. Japan Rail Pass (JRP), což je něco jako lítačka na určitý časový úsek (my měli 14tidenní) a opravňuje vás neomezeně používat vlaky po celém Japonsku, tedy nejen Shinkanzeny (pozor, dva typy Shinkanzenů patří pod jinou společnost a na ně to tedy neplatí), ale všechny ty, které patří pod společnost Japan Rail (různé expres vlaky a dokonce i městské vlaky, které slouží jako náhrada za metro). Tomu ovšem předchází rezervace tohoto voucheru přes online rezervační systém a dále platba kartou. Po zaplacení vám poštou! (ne emailem) kamkoliv po světě (tedy i k nám domů do Číny) musí přijít papír, se kterým ale ještě musíte přijít na nádraží do pobočky Japan Rail. Tam ten papír odevzdáte a počkáte, až vám vydají další papír (!!!) vytištěný na počítači s disketovou mechanikou s vypouklým monitorem, který samolepkou přilepí na takovou neskladnou rozkádající kartu z tvrdého papírů formátu A4, který se nevejde do žádné kapsy. Ok, ale možná nějaká plastová kartička by se hodila víc, tak snad příště. S touhle kartou také nešlo projít normálně přes pípající terminál, protože karta nemá žádný čip. Muselo se hezky postaru bokem kolem pracovníka na přepážce a tomu jsme kartičku ukázali, potom jsme mohli pokračovat. Trochu návrat do školních let, kdy jsme před dvaceti lety ukazovali řidiči školního autobusu, že jsme si koupili měsíční kupón.
V Tokiu jsme strávili čistého času dva dny a kromě toho jsem ještě navštívili park Ueno, rybí trh, ochutnat různé druhy sushi, zavítat do rockového baru, projít si známou nákupní uličku s různými anime kostýmy i vidět most Harajuku, kde mají sházet lidí s různými převleky – žádné jsme ale bohužel neviděli.
Je ale čas se posunout dál. Jako protiklad ke stísněnému městu se v příštím článku podíváme do japonské přírody, která stísněná není ani trochu, naopak, je rozlehlá a navíc úžasně barevná. Podíváme se do hor v okolí Nagana, k opičím lázním a samozřejmě k hoře Fudži:-)
Zatím ahoj a držte vlnu:-)
Lenka