Cesta na Kjeragbolten | …and down

Když bylo to „naše“ Norsko ještě ve stádiu snění a takovýho toho „chtěla bych“, „třeba jednou“, „možná někdy“, „až…“, tak jsem trávila opravdu hodně času na internetu a hltala jsem cestovatelské články na blozích, fotky na instagramu a pinterestu a přemýšlela o tom, jaký to Norsko asi ve skutečnosti je. Fotky totiž občas pěkně klamou. Samozřejmě, že všem fotografiím a článkům vévodila trojice „Preikestolen – Trolltunga – Kjeragbolten“. No a Kjeragbolten mi ze všeho připadal asi nejmíň „krkolomnej“ a spíš jsem si dovedla představit, že dostanu závrať, až budu stát na okraji Preikestolenu a nebo na Trolltunze, protože tahle místa mi přišla jako opravdickej adrenalin.

Prostě takovej ten oblíbenej turistickej fotografickej šprým, jako třeba, že se opíráte o Šikmou věž v Pise, nebo držíte na dlani Eiffelovku, nebo Cheopsovu pyramidu v Gíze…

Skutečně stojíte na šutru metr a půl x metr a půl a pod vámi je 1000 metrů. 

Ano…TISÍC. 

Kilometr.

Kilometrová propast přímo pod vámi.

Masakr!!

Myslela jsem si, že fotku z Kjeragboltenu mají všichni, ale na místě jsem zjistila, že spousta lidí si tam vůbec netroufne. Prostě přijdou k tomu šutru, uvědomí si, že se sakra spletli (jako já) a že jim ten hazard za ohranou turistickou fotku nestojí.

Naopak jsem obdivovala jednu blondýnku, jejíž přítel si tam netroufl a která si na ten balvan dokonce i sedla do tureckýho posedu a asi pět minut se zasněně rozhlížela kolem, jako by NIC. Někteří magoři se tam fotí i ve skupinkách, nebo tam dělají stojky.

Nechápu to. 

Když jsme k tomu šutru konečně došli, řekla jsem Martinovi, ať tam jde první, že ho vyfotím… Takže jsem nějakou dobu stála celkem daleko a pořád jsem si myslela, že je to „jenom jako“.

Tak šel. Vlezl na něj, zapózoval, pak se nervózně rozhlížel kolem s rukama v pase a šel rychle pryč. Když přišel zpět ke mně, hned jsem se ptala „Tak co? Je to nějaký hrozný, nebo se to dá?“ a on na to „No, však uvidíš sama, běž se tam podívat.“

Tu podprahovou zprávu, kterou mi poslal formou „takovýho toho divnýho tónu v hlase“, jsem přijala naprosto zřetelně. Ta zpráva zněla : „Tery, až to uvidíš, tak se z toho pos….reš.“ (Pardon, ale znám Martina a on by si servítky nebral :D) 

Ten šutr je malinkej a vede k němu taková pidi cestička kolem skalní stěny (jediný, čeho se můžete chytit, je takový malý kovový očko přibitý k té stěně) a hned vedle té cestičky je…no…prostě tak trošku kilometrová propast, do které když spadnete, překonáte převýšení z tisíce rovnou na nulu. Dole je totiž skalnatý pobřeží.

Takže jsem zklamaně poprosila Martina, aby mi udělal aspoň fotky, jak stojím na kraji toho kilometrovýho sešupu. To už jsem zmákla i na Preikestolenu, tak proč ne teď. No, jenže tohle je ještě o 500 metrů výš… 😀 Jak jsem tam tak stála a čekala, až mě M. blejskne, měla jsem pocit, že letím. Fakticky to ve mě evokovalo pocit, že nemám pevnou zem pod nohama. Před vámi nic, jenom brutální výhled do výšin, kde už ani ptáci nelítaj. 

Martin mi říkal, že z výšek strach moc nemá. Však ještě aby jo, když chodí lézt na horolezeckou stěnu. Ale přiznal se, že mu to tam fakt nedělalo dobře. A když ON tohle řekne, tak já bych tam sebou sekla a byl by se mnou ámen. 

Tak jsme cosi ještě pofotili a šli zase nazpět. Tou šestikilometrovou cestou „up and down, and up and down“, došli docela vyšťavení na parkoviště, dali si jídlo a pak se vydali tou klikatou silnicí zpět „domů“, do našeho základního táboru. Dalších 6 km. Večer jsme se šli ještě projít k přístavu, zamávali jsme tuleňům, pak šli spát a ráno už bylo na čase opustit tu nádhernou norskou přírodu a vydat se zpět do města. Do Stavangeru…. 🙂

A když jsme byli už skoro dole u moře – tak, že už jsme dokonce byli schopni z té výšky vidět i náš stan – chvilku jsme na sebe nechali působit tu nádheru zapadajícího slunce a fjordu zalitýho světlem… Škoda, že to nejde moc dobře vyfotit. Bylo to nádherný…

Mějte se krásně a užívejte podzim!

T.