Zanedlouho vyrážíme znovu dovolenkovat a já pořád nebyla schopna zpracovat a vystavit fotky z našeho prvního letošního dovolenkového skorotýdne kousek za Děčínem (začátkem května). Obdivuji všechny, kdo jsou schopni své fotky zpracovat hned po příjezdu – moc bych toho chtěla jednou dosáhnout..
Svatba prvního švagra nás poslala až na druhý konec republiky, a tak jsme to pojali rovnou jako pořádný výlet.
Moc se nám osvědčil plán rozdělit každý den na dvě poloviny – dopoledne turistika, odpoledne zábava pro holky. Vyhnuli jsme se tak umrčeným a nespokojeným chvílím – holky byly od rána tak natěšené na ZOO / bazén / potok před chatou, že na kyselé obličeje snad ani nedošlo.
I výletování pro ně ale bylo dost atraktivní – bydleli jsme na levém břehu Labe, a tak jsme každý den museli použít přívoz – atrakce obrovská.
V kopci na Pravčickou bránu se Klárka nadšeně přidala ke skupince zahraničních turistů a fascinována jejich řečí nahoru skoro vyběhla. Málem jsme ji nestačili jak nám průběžně mizela mezi skalami. Sára si mezi Pravčickou branou a Mezní loukou zažila svou zatím asi nejterénější kočárovou jízdu – náš kočár ve spojení s mým mužem opravdu projede téměř vše. Rysí stezka pro děti a úžasné dětské hřiště ve stylu skal a Pravčické brány na Mezní louce byly skvělým zakončením. V autobuse do Děčína pak pár minut spánku (všichni) a vpodvečer ZOO v Děčíně. Zvířata jsme bohužel nestihli v ideální formě – nám chladnější počasí (asi 10 stupňů) příliš nevadilo, zvířata ale byla skoro všechna zalezlá.
Druhý den jsme z Hřenska přes soutěsky došli znovu na to stejné hřiště na Mezní louce. To už holky dobře věděly kam dojdeme, a tak šly a šly a šly. Námi nadšeně popisované lodičky v soutěskách je vůbec nenadchly. Když jsme ale projeli první soutěsku, druhé se nemohly dočkat. Z toho skvělého dřevěného hřiště jsme je dostali jen díky tomu, že dalším bodem programu byl aquapark v Děčíně. Tam se Terezce tak líbilo, že se dodnes ptá, jestli zase půjdeme do toho bazénu, kde se na ni zlobil pan plavčík (protože kolem bazénu se neběhá, Terka ale běhá všude a pořád). Cestou jsme ještě stihli projít Děčínským zámeckým parkem s nejdelší příjezdovou cestou k zámku, večer nám i přes dlouhý a rychlý běh ujel vlak, a tak jsme našli další skvělé hřiště (Tomovy parky) tentokrát v námořnickém stylu a s výhledem na Labe a zámek.
Třetí den už počasí začalo alespoň trochu připomínat květen, vyrazli jsme proto do Německa. Do Kurort Ratenu. Sára si střihla svůj první výlet v nosítku – 700 schodů na kamenný most mezi skalami by nezvládl ani kočár ani muž 🙂 A málem ho nezvládly ani holky, zachránilo nás jen počítání schodů. Sára v nosítku spala a spala a spala..
Výhledy na Labe, skály a blízkou tabulovou horu byly úžasné, počet turistů obrovský. Autem se totiž dá dojet až nahoru na vyhlídky, a to pak není nic pro nás – mačkat se na skalách s davy autoturistů.
Dole ve vesnici byla zrovna jarní slavnost, a tak jsme si užili i klasickou německou pohodovou atmosféru. Bylo to jako z našich oblíbených knížek Jaro, Léto, Podzim a Zima od (Němky) Rotraut Susanne Bernerové. Závod gumových kačenek holky vyloženě nadchl. A pak taky to, že nám znovu ujel vlak a MUSELI jsme proto otestovat i německé hřiště.
Odpoledne jsme si na střídačku s mužem projeli Labskou cyklostezku na kolečkových bruslích. A zatímco jeden z nás testoval kvalitu asfaltu (nic moc, spíše cyklo kvalita než inline kvalita), druhý pouštěl šišky (místo kachen:)) po potoce s holkama u chaty. Bydleli jsme na skvělém místě – na konci uzoučkého a prudkého údolí Čertovy vody, na hájovně. Pan hajný tam měl úplnou ZOO, které velel dvacetiletý divočák Filip.
O svatbě, kterou jsme celou tuhle akci zakončili, zase příště. Snad dříve než za měsíc 🙂
