Začíná nám nová etapa, doslova...možná jste tuhle naši novinku již postřehli z mého IG. I když jsem ve sdílení těhle osobních věcí dost střídmá, mateřství je nová součást mě, kterou od sebe nedokážu oddělit, a tak se tady sem tam objeví nějaké téma, které se ho bude týkat. Nečekejte ale, že ze mě bude další mama blogerka. Myslím si, že rodičovství je tak nepřenositelná zkušenost, že si každý musí najít svou vlastní cestu a radit ostatním, jak to mám já, nepovažuju za to nejlepší, čím trávit můj i váš čas. 

Ale zpět k té naší nové životní etapě, která nás čeká...nad rodinou jsme s mužem uvažovali již delší dobu. Nejsme spolu chvíli, a tak u nás tohle téma bylo na pořadu čím dál častěji. Nikdy jsem nebyla moc rodinný typ, ale zároveň jsem věděla, že bezdětná do důchodu být nechci. Představa vlastní rodiny mě lákala i děsila zároveň. Když jsem zjistila, že čekáme miminko, nejdřív jsem se z toho šoku rozbrečela. Skoro týden jsem se s touhle novou skutečností musela srovnávat, než jsem ji přijala za svou. Potřebovala jsem se vyrovnat s tím, že náš život bude za pár měsíců vypadat zcela jinak. Přijmout fakt, že už nikdy nebudeme sami dva, rozloučit se s tím svým pohodlným a bezstarostným životem, kdy na mě není nikdo závislý. Jsem docela velký individualista a introvert, a proto mi trvalo nějakou chvíli zpracovat, že budu mámou. Musela jsem otočit tzv. pomyslný list, abych se mohla soustředit na novou část našeho života. Rodičovtsví je pro mě ta nejtěžší životní role a všichni, co mají děti, mají můj velký respekt. Stejně jako moji rodiče, kteří nás vychovávali v době, kdy nebylo moc zdrojů, možností, natož relevantních informací. Neměli to tenkrát vůbec lehké. 

S každým uplynulým měsícem od téhle novinky se ta naše představa rodiny postupně zhomtňovala víc a víc. Ze dvou čárek na testu je najednou nový život rostoucí v bříšku. Už to není představa, ale každodenní realita. Je to nepopsatelný stav plný neznámých. Mix pocitů lásky, vděčnosti, trpělivosti i nedočkavosti, čekání, strachu, nervozity... Je to jako jízda na horské dráze, kdy nevíte, jak to celé dopadne. Víme jen, že si přejeme, ať jsme všichni tři zdraví a můžeme být konečně spolu. Pocit strachu, být zodpovědná za někoho dalšího, vystřídalo těšení se, nová láska k někomu, koho ještě neznáme, ale přejeme si, aby už byl s námi. A tak si s tím naším rostoucím drobečkem po večerech povídáme a představujeme si, jaké to naše miminko bude. Jakou bude mít povahu, po kom z nás dvou bude a jak se mu u nás bude líbit. A můj muž mi závidí to bublání a šťouchání, protože on si může jen představovat, jaké to je tvořit nový život. Občas bych si to s ním vyměnila, když mě třeba začnou bolet záda, ale naštěstí to zatím není nic častého :D

Jsem vděčná za každý den těhotenství bez obtíží, kdy mě v podstatě nic velkého netrápí. Vděčná za to, že jsme si k miminku nemuseli projít složitou cestou, jako jiné páry, protože to není nic samozřejmého. Je to doopravdy velký zázrak, proto si to často připomínám,  když mě třeba chytnou záda, nebo něco jiného. Proto jsem na sebe hodná a poslouchám své nové tělo. Nepřetěžuji se,  nedělám nic, na co nemám síly, energii, nebo chuť. Nestresuju se, nečtu víc informací, než potřebuju, pečuju o sebe, jak jen to jde. Jsem vděčná, že můžu v téhle době pracovat z domova, že má můj muž stabilní práci a nemusíme řešit nějaké finanční potíže. A i když nebyl tenhle rok díky Coroně pro většinu z nás vůbec snadný, tak pro nás bude i přesto tím nejlepším, protože nám přinesl náš malý zázrak. 

A pokud vás u mě baví DIY, fashion, cestování, nebo další témata, tak nebojte, baví pořád i mě, takže se tu budou objevovat pořád. Jen na ně bude méně času, to vím určitě.

Tyhle fotky od šikovné Johanky, jsme stihli mezi nemocí a Coronou a jsem ráda, že se nám podařilo zachytit tuhle naši vzpomínku navždy. Jeden z posledních teplých podzimních dnů tohohle roku, kdy jsme se ještě nemuseli balit do zimních bund a kabátů. V šatech, které jsem si sama ušila, abych se do nich ještě pár měsíců vešla, když už se nebudu moct obléct do ničeho jiného :D