Chtěla jsem se letos na podzim ještě stihnout podívat do Slovinska, protože už minulý rok jsme sem chtěli ve stejnou dobu zajet a pak nám to časově nevyšlo. Takže jsme skoukli předpověď počasí, vzali si pátek volno, objednali ubytko vyrazili autem z Prahy. 



Za nějakých 6 hodin jsme dorazily do Bledu. Byla půlka října a na ten víkend hlásila předpověď okolo 20 stupňů. Prostě babí léto jak vyšité. Přivítala nás modrá obloha bez mráčku. V Bledu končí hlavní sezóna někdy v půlce září. Rozhodně bych sem jela mimo ni, protože si neumím představit, jak to tu vypadá plné turistů. Bled je rozhodně jedno z turistických míst, a to i díky Instagramu. Kdo nemá fotku s výhledem na jezero, jako by nebyl. 


Ještě před ubytováním jsme měli cca dvě hodinky čas, tak jsme se šli projít na Bledský hrad, který se tyčí přímo nad jezerem a ze kterého máte výhled do širokého okolí. Návštěvu rozhodně doporučuju i přes vyšší vstupné. Už jen kvůli tomu mít možnost si sednout do místní restaurace a užívat si ten krásný výhled, Mimochodem tu celekm dobře vaří, měli jsme suprovou polévku, carpacio a salát. Prošli jsme si hrad a všechna zákoutí a přesunuli jsme se do našeho ubytování. Zarezervovali jsme přes booking apartmány Aleksandra, měli fajn cenu a hlavně volno. Jsou bokem od rušené části Bledu a máte kolem samé zahrádky a stromy. Měli jsme podkrovní malinkatý, ale útulný pokojík se vším všudy. Velká postel, balkón, malá, ale vybavená kuchyně se stolkem i pohovkou a koupelna se sprchou. Majitelka je moc milá, domluví se anglicky a dá vám spoustu tipů, co vidět a kam zajít. 


Ten den už jsme se akorát vydali na procházku k jezeru a Insta vyhlídku nad ním, odkud máte ten známý výhled na ostrůvek s kostelem, kam se dá doplavit i loďkou, ale tentokrát jsme to vynechali. Zůstali jsme až do západu slunce, bylo to tu navečer magické. Po setmění jsme se procházeli u pobřeží jezera a měli nad hlavami nebe poseté hvězdami, kde v dálce svítilo hradní světlo jako z majáku. 


Druhý den jsme nikam moc nespěchali, vlastně málokdy se nám chce na dovče vstávat brzo, abychom něco stihly, apod. Vypravíme se vždycky nejdřív až tak na desátou. Raději si užíváme pohodové ráno a společnou snídani. vypravili jsme se autem k jezeru Bohinj, které nad sebou mělo ještě raní opar mlhy. Od jsme si to pak zamířili k vodopádům Savica, které jsou jedním z dalších must see míst. Platí se sem vstupné, za to ale parkování bylo zdarma. Je to hodně turistické místo, nahoru vedou lemované cesty a schody, žádnou divočinu nečekejte. Na konci vás čeká zamřížovaný výhled na obří vodopád, který vyvěrá ze skály. Voda je z podzemní řeky, která protéká krasovou oblastí a vytváří různé jeskyně a podzemní jezera, do těch je ale přístup jen se speciálním vybavením a průvodcem. My jsme si vystačili s pohledem na jezero. 


Odtud jsme pokračovali slovinskou přírodou k Mostu na Soči, kde jsme si udělali krátkou zastávku na výhled na tyrkysově modrou barvu řeky Soči, která prochází velkou částí Triglavského národního parku. Je neskutečně tyrkysová, na vlastní oči se musíte přesvědčit, protože máte tendenci nevěřit svým očím. Příště bych chtěla prozkoumat i oblasti parku, kde se dá dostat přímo k řece a jsou mělké břehy. 


Sjeli jsme ještě více na jih a zastavili v městečku Kanal ob Soči, moc fotogenické místo, které už chytá typický charakter italských městeček, protože se blížíte k hranici s Itálií.


Tam jsme nakonec měli i namířeno, chtěli jsme si udělat zastávku v Trieste, kde jsem předtím nikdy nebyla. Než jsme přijeli do centra, nešlo neminout zámek Miramare na břehu moře, jako vystřižený ve stylu Windsoru nebo naší Hluboké. Krásné romantické místo. Zrovna jsme to tu stihli před západem slunce. Bývala to kdysi letní residence Habsburků. Zámek obklopují velké zahrady, olivovníkové háje a altány plné růží a květin. Jestli někdy uvažujete o svatbě u moře, koukněte na tohle pohádkové místo...

Večer nás dohnal hlad a moje nachlazení, a tak jsem si musela sednout na horký čaj a zajíst to rizotem v centru města. V Trieste už jsme stihli jen obejít náměstí a já zapomněla, jak jsou ty italská města rušná, plná lidí a hluku. Po večeři jsme si to namířili autem zpět do klidného Bledu.


Druhé ráno jsem chtěl vstát na východ slunce a zažít bledské jezero pod oparem, ale nebyla jsem schopná vstát. Nachlazení mě dostávalo čím dál víc. Nakonec jsem se vyhrabala alespoň na snídani a byla jsem ráda, že jsem si zabalila věci na výšlap. Vypravili jsme se totiž na tůru na Vyševník, 2050 metrů vysoká hora v Julském pohoří. Není to tak turisticky exponovaná trasa, jako jiné, které vedou přímo pod Triglav, nejvyšší horu Slovinska. Výšlap na Vyševník není nijak extra náročný, dá zabrat, o tom žádná, když je na podzim mokrá zem, tak se nevyhnete ani kluzkému bahnu, ale všechno se to dalo zvládnout. Většinu trasy jsme měli krásné výhledy, ten zasloužený nás čekal ale až na samotném vrcholu, protože máte výhled do všech stran. A hlavně na Triglav, který se před váma zjev jak na dlani. Lidí tu s nám bylo akorát. Dokonce byl i prostor udělat si pár fotek na památku. Nahoře celkem fouká, tak se na to vybavte. Vyševník jsme si sešli druhou stranou, než jsme přicházeli a měla jsem celkem respekt, protože byla vysypaná celá drobným kamením a štěrkem. Nic pro povahy, které s lezením po horách nemají moc zkušeností, noha vám sklouzne ani nevíte. Naštěstí jsme si to postupně sešli bez nehody, načepovali horskou vodu a pokračovali zpět k autu. Mezitím se nám otevřeli podzimní výhledy do údolí. Tenhle výšlap rozhodně doporučuju.


Poslední den se mi udělalo špatně a já jsem pomalu před odjezdem nebyla schopná ani zabalit. Mrzelo mě to, protože jinak bych se vypravila ještě na jednu túru do Velké planiny, ale nedá se nic dělat, musím si to nechat na příště. 


Místo toho jsme se jeli podívat do hlavního města Ljubjany, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla. Měli jsme to cestou do Prahy, tak proč si neudělat zastávku. Ljubjana je krásné malé město, nejhezčí část je přímo v centru podél řeky Lublaňky, kde najdete nespočet kaváren, restauraci, barů a bister. Centrum lemují úzké uličky s obchůdky. Nedaleko je mi městská tržnice a trhy s čerstvým ovocem a zeleninou. 

My si to uličkami vyšláply ješt k hradu, ze kterého máme výhled na město a parkem si to obkroužili zase dolů na polívku, protože jsem potřebovala zlepšit chuť a dostat do sebe ten den aspoň nějaké jídlo. Tip na restauraci vám ale nedám, zapadli jsme tam, kde bylo zrovna volno a nechtělo se nám moc hledat, co je tady nejlepší. Ale spoustu tipů určitě objevíte na Tripedviseru. A tím byla naše návštěva Slovinska letos zakončena. Těším se a budu doufat, že se nám sem podaří příští podzim znovu dostat, abychom toho tady mohli objevit více. Slovinsko je určite fajn min. na 5 dní. Byli jste? Co bych neměla příště vynechat?