… likér, který každoročně vyrábím pro svou babičku a svého taťku k Vánocům na sklonku léta, je i letos konečně na světě.
A bylo to letos tzv. za pět minut dvanáct. Když jsem se letos probojovala kopřivovým polem ke „svým“ bezinkovým keřům, zjistila jsem, že už je řada bezinek scvrklá a nepoužitelná. Jenže když už jsem měla nohy celé ošlehané od kopřiv, nechtěla jsem se domů vracet s prázdnou. Tak jsem kolem keřů poskakovala, abych se dostala výš a odrážela další ataky kopřiv a své plody jsem si nakonec odnášela! 🙂
Vždycky říkám dětem, když je šlehne kopřiva, ať nebrečí, ale jsou rády, že budou zdravé. Děti šly letos se mnou, ale nakonec na mne dohlížely jen zpovzdálí. Musela jsem být před nimi statečná, takže i když jsem pak ještě pár hodin připomínala svou kůží na nohou ropuchu, usmívala jsem se (budu tu strašit do stopadesáti, haha) 🙂
Tři lahvinky likéru (jednu si vždycky necháváme doma pro strýčka příhodu :-)) rozhodně stály za to, je to velká pochoutka, recept najdete zde .-)
Krásný první zářijový víkend.
A.
