Benátky za soumraku

Jestli vám Venezie nepřišla tolik fascinující přes den kvůli neustálému prodírání se mezi turisty, uhýbání před všudenastraženými selfie tyčkami, dlouhému čekání na průchod úzkými uličkami a dalšími poměrně otravujícími situacemi souvisejícími s nekončícím přílivem návštěvníků, pak to s tímhle jinak naprosto úžasným městem ještě nevzdávejte a zkuste ho navštívit během noci. Protože právě při soumraku se Benátky mění k nepoznání!

My dojeli na vlakové nádraží Venezia Santa Lucia kolem páté odpolední. Doba, kdy se „jednodenní“ turisté pomaloučku začínají shromažďovat u vlakové stanice a postupně opouští město. Už ten příjezd sám o sobě byl velice příjemný, protože jsem poprvé ve vlaku mířícího do Benátek našla místo a nemusela celou cestu stát. Jakmile jsme opustili halu, čekalo mě ještě větší překvapení v podobě liduprázdného nábřeží a přilehlého mostu přes Canal Grande, kde se jinak musíte ohánět ostrými lokty, abyste vůbec prošli! A stejně tak se nekonal ani dlouhý štrúdl turistů mířících do centra a mohla jsem si tak poprvé v klidu vychutnat vstup do města. Ale náš výlet nebyl až tak dokonalý. Takový menší zádrhel bych našla. Asi proto, že já si to vždy prostě musím nějak zpestřit, abych na to náhodou nezapomněla. Takže jsem si to opět vyšperkovala. Nám totiž absolutně nikomu nedošlo, že brázdit Benátky s malým prckem v kočárku není zrovna úplně ideální…pochopili jsme to při přechodu prvního mostu a proklínali se až do přechodu snad toho stého! 😀 Takže děti buď na ramena, nebo si počkejte až ten kočár nebude třeba, pokud si nechcete protáhnout záda tak dobře jako my po těch celovečerních zatěžkaných výstupech a sestupech. A že těch mostů v Benátkách ale je…! 😀

Šmankote, to byla prostě nádhera! Bylo to božský, jak „pan Božský!“ Jako „Božský“ George Clooney, kterého jsem vyhlížela po celý večer vzhledem k jeho účasti na zrovna probíhajícím filmovém festivalu ve Venezii. Vyfikla jsem se na to dost! Hned jsem si na výlet napíchla nově koupené šaty, navíc dostatečně dlouhé na to, aby mi prodloužily moji malou (ne)výšku, až jsem málem několikrát spadla na pusu, když jsem si po nich celý večer šlapala. I ty nehty, o které zrovna nijak nepečuji, jsem přejela lakem tam a zpět. Ten účet za všechny vlasové přípravky, které aspoň trochu udrží moje vlasy ve formě i při té abnormální místní vlhkosti, taky nebyl zrovna malý. A že dřu a dávám tělu záběr při cvičení už několik měsíců bez přestávky…ani nezdůrazňuji. Ale nepodařilo se. Můj dívčí sen o tom chic prošedivělém princi zase budu muset odložit…! Ale můj Ital je taky Božský, takže si tenhle „goal“ možná proškrtnu už! (OK celebrity mě nikdy nebraly, upřímně si nepamatuji ani jejich jména, ale prostě Clooney je klasik, že jo?!) Nicméně ty noční Benátky mi to menší osobní zklamání vynahradily! 😀

Čím více se blížilo k západu slunce a světla ubývalo, tím více se město stávalo úchvatnějším! Prázdné a až tajemně temné uličky a zákoutí, nikde nikdo, pouze pár potulujících se přenocujících turistů či místních, ta romantická světla zrcadlící se na hladině kanálů propletených celým městem, pomalu plující gondoly se svícnem na špici, cinkající sklenky s červeným a bílým vínem, vůně čerstvých plodů moře podávajících se k večeři, živá hudba znějící od každé restaurace, housle, piano, jemný mořský vánek, noční obloha a ten pocit být v jednom z nejkrásnějších měst na světě…musím dál pokračovat? 🙂 No bylo to vše, ale rozhodně ne „klišé“! Tohle buď zažijete nebo nikdy nepochopíte (ačkoliv chápu, že jste dost chápaví). Něco, co ani ty nejkrásnější fotky, ani ten nejlepší popis od toho nejlepšího autora, ani video, ani nic jiného vám nedokáže zprostředkovat danou atmosféru a tu husinu, jenž vám z celé té krásy běhá po zádech. Je to okamžik, který si najde ve vaší paměti útulné místo, kam se schová a už navždy tam zůstane.

Více už tady psát k nočním Benátkám nemusím. Když se mě někdo ptá, kam ve Venezii zajít, co vidět a co dělat, vždy jen odpovídám: „Ztrať se!“ Myslím, že je to ta nejlepší možná rada, kterou mohu potenciálním návštěvníkům poskytnout, protože vážně není nic lepšího, než zabloudit v tomhle historickém labyrintu úzkých uliček a kanálů. No a teď k mé radě ještě přidám: „Ztraťte se v noci!“ (Ale zas tak moc doslova mě, prosím, neberte!)

PS: Až na následující černobílou fotku, není ani na jedné použit filtr ani jakékoliv další přikrášlování. Tak jak to načetl objektiv v mé režii, tak vám tady tu krásu teď prezentuji! 🙂

Moje oblíbené momentky s pruhovanými gondoliéry a jejich typickými benátskými kloboučky!

Most vzdechů / Most nářků a pomalu měnící se světlo.

Dóžecí palác (Palazzo Ducale) u náměstí Sv. Marka (Pizza San Marco).

Campanile di San Marco na Piazza San Marco.

Benátky nedávno spustily projekt, který zavádí hned několik opatření s cílem uchránit město proti negativním dopadům stále narůstajícího turismu. Včetně velkého svítícího nápisu #Enjoyrespectvenezia na věži na Piazza San Marco se na několika dalších místech setkáte s plakáty poukazujícími na turistické nešvary jako je odhazování odpadků po zemi, polehávání a piknik na schodech před kostely a dalšími památkami, koupání ve fontánách apod.