Autor: Maičkosti

Něco z archivu…

Zveřejněno uživatelem | 10. 04. 2017 | |

Přátelé, omlouvám se Vám, ale v posledních dnech nějak nestíhám. Bohužel ani tvořit. Nemám tudíž nic nového, co bych Vám představila… a tak musím hrábnout do archivu. Tenhle kousek je starý několik let, ale zatím na něj na mém blogu nedošlo. Tak dnes. Vzpomněla jsem si na něj totiž při balení nádobí do krabic, což je u mě zrovna aktuální téma 🙂
Je to keramický hrnek, který jsem malovala glazovacíma barvama v jedné z pražských kaváren. Byly jsme tam tehdy s kamarádkou, kterou znáte z mých výletů za designem. To jsme ještě byly mladé a bez závazků. A tak se v pohodě dalo zašít na celé odpoledne ke stolečku, poručit si tam kafe, obklopit se paletou barev a popustit uzdu fantazii. Tehdy už začínalo moje černobílé období, které trvá dodnes. Záměr jsem měla zcela jasný. Jen jsem netušila, že malovat těmi profi barvami není taková sranda, jako malovat fixem – krom toho ještě ten oblý tvar, že! – a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Malinko se to podobá výtvoru z chráněné dílny. Ale to neva, já mám ten hrnek stejně ráda. Protože ono vlastně o výsledek tak úplně nejde. V tomhle případě je to spíše taková vzpomínka na staré dobré časy a jedno hezky strávené sobotní odpoledne… 🙂

Přečtěte si více

Návod – DIY obal na diář

Zveřejněno uživatelem | 3. 04. 2017 | |

Úvodem krátká pohádka o tom, kterak jsem to letos prokaučovala s diářem. To máte tak, když si jeden rok zapomenete napsat Ježíškovi. No a on se Ježíšek tak nějak nedovtípí sám… Ale řekla jsem si nevadí – jak jsem letos doma na rodičáku a tři schůzky denně se mě už nějak úplně netýkají, třeba ho hned tak nebudu potřebovat. A tak se stalo, že jsem se do krámu vydala až na konci února. Naivně jsem si myslela, že tou dobou už by třeba mohly být ony očíslované knížečky i zlevněné. Tak nebyly. Tedy jakože nebyly vůbec 🙁 Obešla jsem čtyři prodejny – papírnictví, knihkupectví… a nic. To torzo, co jim tam na pultě zbylo, čítalo několik kousků velikosti menší encyklopedie (vždy dumám nad tím, pro jakou cílovou skupinu se ty megaobr diáře vlastně vyrábějí – kdo chce tohle nosit v kabelce?) a několik kousků lunárního typu (až tak moc „ezo“ zase nejsem), takže nakonec ještě nejpříhodnější se jevily ty s infantilními obrázky na titulce od značky Albi. Moje zoufalství narůstalo. Nakonec po dvouhodinovém utrpení jsem objevila v horní polici knihkupectví zahrabaný jeden, který vypadal alespoň jakš takš obstojně, a tak už jsem ani neměla sílu brečet nad jeho cenou a byla ráda, že mám vůbec něco. Ale znáte to. Diář je něco osobního. Je to jako oblíbený parfém nebo kabelka. Tenhle nebyl. Byl sice hezký, ale nebyla jsem to já. Tížila mě představa, že ho budu muset vytáhnout na veřejnosti. Něco jako když si vyjdete do společnosti v cizích šatech (toto se mi vlivem nešťastné události jednou stalo a ačkoli ty šaty byly hezké, já byla celý večer nervózní jak pes!). A tak jsem si nakonec řekla, že takhle to nechat nemůžu, a rozhodla jsem se ušít si na něj obal. Celý postup jsem nafotila. Byl to „piece of cake“, takže předpokládám, že kdo alespoň jednou v životě seděl za šicím strojem, nejspíš ho nebude potřebovat. Nebo vymyslí i něco sofistikovanějšího, než já – věčná švadlena začátečník. Ale kdyby náhodou se to přece jen někomu hodilo, tady je:

Budeme potřebovat jen pár věcí:

– kousek filcu (já měla šedý melírovaný z přírodní vlny a byl to pozůstatek z čalounění houpacího křesla, které znáte z tohoto příspěvku)
– vzorovanou bavlněnou látku (opět ze zbytků po jiném tvoření)
– dřevěný knoflík (v mém případě průměr 2cm)
– kulatou gumu (stačí tak 10cm)
– nůžky
– nit
Začneme tím, že si ustřihneme filc. Já šila na diář velikosti 10x15cm. Doporučuji si filcový obdélník nejdříve udělat větší a pak v průběhu šití rozměr dolaďovat, aby byla jistota, že diář do obalu pěkně zapadne. Filc má tu výhodu, že ho lze kdykoli bezbolestně šmiknout, není třeba nic obšívat 🙂
Pak si ustřihneme z bavlněné látky tři obdélníčky. Dva budou sloužit jako klopy na zasunutí diáře – ty jsem udělala o hrubém rozměru 19×6,2cm. Třetí, menší, bude tvořit kapsičku na propisku. Ten jsem udělala 10,2×6,2 (proč tak divné rozměry, to se mě neptejte, já šiju hrc prc od oka a takhle mi to nějak vyšlo :-D)

Pak si začistíme okraje. Já si je před šitím vždycky pořádně přežehlím. To mi připadá jako nejdůležitější bod programu (a taky největší nuda a otrava, ale musí to být). U kapsičky jsem všechny okraje dvakrát podehla, aby se nic netřepilo, až se tam bude zasouvat a vysouvat tužka nebo propiska.

U oušek jsem dvakrát podehla pouze horní a dolní okraj, boční jsem nechtěla mít tak tlusté a zdálo se mi, že nebudou tolik namáhané, a tak jsem je jenom obentlovala a přehla. Ten volný jsem chtěla mít hladký a bez švu, ovšem to se neukázalo šťastné, protože se to rozevíralo, a tak jsem ho ještě uprostřed délky pojistila krátkým švem.

Když toto máme připraveno, zbytek už je dílem chvilky. Přišijeme kapsičku.

  Následně jednu klopu – nejlépe tu přední. Pak si vyznačíme polohu knoflíku a ten přišijeme ručně. Chce to trochu práce ho všívat s již přišitou klopou, ale já to udělala obráceně (tedy nejdřív knoflík a pak klopa) a to se neukázalo šťastným, protože patka stroje po knoflíku skákala, měla problém ho obejít a šev pak nebyl žádné terno).
Teď zkusíme cvičně nasunout do klopy diář a vyzkoušet, jestli je filcový obal tak akorát velký. Případně jej zkrátíme. Následně přišijeme druhou klopu. Nezapomeneme před přešitím do švu strčit gumičku, která vytvoří ucho na zapnutí obalu. Já si polohu označila špendlíkem, gumičku nasunula, až když jsem při šití dosáhla požadované polohy, přešila přes ni, pak nastrčila druhý konec (ještě jsem otestovala, zda je ucho velké tak akorát, aby obešlo hranu diáře a obtočilo se kolem knoflíku), přešila přes ni, a pak dala zpětný chod a ještě dvakrát přešila tam a zpátky, aby se dosti namáhaná gumička ze švu nevytrhla…

No a voilá – na světě je obal na diář. Praktický a jednoduchý, tak, jak to mám ráda. Autorům diáře se omlouvám, že jsem obrázek fantasmagorického ptáčka takto schovala, ale teď konečně jsem to já. Můžu začít plánovat svůj rok 2017. Jaký asi bude?…

Přečtěte si více

DIY prstoví maňásci

Zveřejněno uživatelem | 17. 03. 2017 | |

 
Tak dneska krátce o mém již minule avizovaném mini projektu. Vytvořila jsem pro Madlu na hraní prstové maňásky. Asi vás nepřekvapí, že nápad jsem objevila na Pinterestu. Ovšem jejich konečná podoba byla na trochu hlubší zamyšlení. Skicovala jsem si ksichtíky zvířat a pořád se mi nějak nelíbily. Ani z internetu žádná inspirace nepřicházela. Nakonec jsem se po dlouhých úvahách rozhodla „svěřit“ vzhled ilustrátorce z těch nejpovolanějších – mojí milované Ingele P Arrhenius – z ní jsem při tvoření vyšla a výsledek si trochu přizpůsobila podle svých potřeb.
Maňásci jsou z filcu. Je to jeden z mých nejoblíbenějších materiálů pro tvoření, neboť je velice vděčný, hlavně tím, že existuje v milionu barev, stojí pár drobných a jeho okraje se netřepí. Zvířátka jsem si naskicovala na papír, jednotlivé dílky pak od oka překreslila na filc, vystříhala a provizorně zkusila poskládat na sebe. Teprve pak jsem se dala do šití. Vše je ruční práce. Používala jsem dva druhy stehů na detaily v obličeji, tělíčko, které se navléká na prst, je pak obšito „domečkovým“ stehem (netuším, jak se tento steh oficiálně jmenuje, ale já mu říkám domečkový, protože když jsem byla malá, babička mi jím obšila staré pohlednice a poskládala je do 3d objektu domečku s odklápěcí střechou, který sloužil na dopisy :-)).
Zatím jsou tedy zvířátka čtyři – kocour (taky vám připadá tak nafrněný, jako mně? ), lev, tygr a lední medvěd. Ale myslím, že to zdaleka nebude konečný počet. Tohle tvoření může být prakticky nekonečné, zvířátek existují hromady. Už mám v hlavě taky mámu s tátou a miminkem, případně pohádkové postavičky. Od každého bude samozřejmě existovat jediný kus – jak taky u mě jinak 🙂 Už se moc těším na to, až naše dcera trošku povyroste a my jí s těma příšerkama budeme večer před spaním hrát divadlo. Tedy asi si to rozdělíme: úlohu vrchního komedianta má u nás doma totiž tatínek. Já zůstanu asi spíš tou šedou eminencí za šicím strojem :-)…

Přečtěte si více

Vyděržaj pioněr!

Zveřejněno uživatelem | 13. 03. 2017 | |

Dnešní příspěvek nemá s kreativním tvořením moc společného (pokud tedy nepočítám moji snahu kreativně zorganizovat den, aby měl více než 24h). Spíš je to takový povzdech. Poslední měsíc mám pocit, že už jedu na záložní zdroj. Čím dál častěji se přistihuji, jak závidím ostatním matkám „normální“ rodičovství. A doufám, že to moje už brzy bude taky takové…
 Tak třeba dneska. Byl to takový náš typický den: do čtyř doma s Madlenkou – trochu jsme si hrály, udělaly nějaké domácí práce a jako bonus navíc mi dcera dopřála dvě půlhodiny, kdy mě bohulibě se zavřenýma očima ožužlávala a já mohla surfovat na internetu a číst knížku 🙂 Pak přichází manžel z práce a nabízí, že ji vezme ven na procházku, abych si mohla „odpočinout“. Což v mém překladu znamená, že pokud mi budou hvězdy nakloněny, dostane se mi zhruba hodina a půl až dvě hrobového ticha, kdy si budu moci sednout nad projekt do práce, který už páchám čtyřnásobně dlouho, než je u mě běžné, a klientce se neustále trapně omlouvám za prodlení. Nachystám manželovi plínku a oblečení, o deset minut později vlepím každému z nich pusu a jen co za nimi zaklapnu dveře, zapínám počítač a stavím si vodu na čaj. Ještě rychle proběhnu celý byt, udělám bleskového potěmkina – neboť tuším, že navečer zaklepe pan domácí s novými nájemníky, kteří po nás už za pár týdnů v tomto bytě přeberou štafetu – rozkliknu složku s projektem, pootevírám vše potřebné a pouštím se do práce. Neuplyne ani 50 minut a pak už to jde ráz na ráz:
17:33 volá manžel – dostal echo ze stavby, že chybějí kachle do koupelny, mám to prý vyřešit
17:35 volám na stavbu, jak je možné, že chybějí kachle, které byly objednány dle projektu a navíc s rezervou. Následuje dvacetiminutový rozhovor, kdy se ukazuje, že obkladač jednu stěnu vyimprovizoval podle sebe místo podle nákresu a padla na to půlka balíku, která se teď bude muset narychlo sehnat někde jinde, jelikož koupelna má být pozítří hotová.
17:48 volá mi sestra, že potřebuje číslo na zedníka, který má za měsíc nastoupit do jejího bytu (v tu dobu ještě stále uskutečňuji hovor ohledně kachlí)
17:50 posílám kontakt na zedníka a začínám „googlit“, kde narychlo seženu kachle bez předchozího objednání.
18:10 vypadá to nadějně, v Brně zřejmě existuje prodejna, která je má skladem – jupijouuu – problem solved, můžu se vrátit k práci
18:20 přichází domů manžel s dítětem a snaží se mi vykládat, koho potkal na procházce, což se mi záhy podaří utnout, můj čas na práci se totiž nezadržitelně blíží k svému vypršení. Místo toho podávám krátké hlášení o tom, jak to dopadlo s kachlemi, kde je má zítra vyvednout a také jak časově zkoordinujeme středeční schůzku s podlahářem, elektrikářem, nákup dalšího materiálu na stavbu a Madlenčin kroužek cvičení pro mimina. Vzájemně si odsouhlasíme postup. Manžel se následně přesouvá na dečku mezi Madlu a kupu hraček. Snažím se přijít na to, kde jsem skončila s prací, a navazuji.
18:30 na dveře klepe pan domácí a přivádí nové nájemníky, aby se „porozhlédli“. S veškerými dotazy ho poněkud nevybíravě odkazuji na manžela, který zrovna hraje divadlo s háčkovaným panáčkem a jeho ženskou verzí, které říkáme „teta Gerda“. Urputně se snažím nenechat se vyrušit a v hlavě si přehrávám úkony vedoucí k dokončení projektu. Mezi tím si dvakrát vyslechnu poznámku o tom, že prý „vypadám nervózně“.
18:45 vizita je u konce, nastalo ticho (dětské žvatlání = šum, který zvládám ignorovat)
18:47 manželovi volá kamarád, který si potřebuje od nás z garáže vyzvednout motorku, a tak jsem instruována, abych na cca 5-10 minut, než se vrátí, zamezovala dítěti hrajícímu si na dečce rozbít si hlavu o vedle stojící pařez, který používáme jako odkládací stolek. Spoléhám na inteligenci naší dcery, obracím se k ní zády a půlkou mozku pokračuji v započaté práci.
18:55 manžel se vrací do bytu. Dcera se při svém samohlídání nestihla zmrzačit. S hrůzou ovšem zjišťuji, že je skoro sedm hodin a ona ještě nevečeřela. Poprosím manžela, zda by to mohl za mě vzít a předávám instrukce, co jí má podat a kde to najde.
19:00 jsem dotazována, zda jí má obléct pláštěnku, nebo stačí bryndák. Odpovídám, že bryndák. Následně jsem dotázána, kde ho najde. Dřív, než se pokusím vymyslet v hlavě souřadnice jeho akutální polohy, odcházím raději sama ke komodě, abych mu jej podala.
19:05 manžel mi sděluje, že si jde ohřát večeři a zda chci taky. Odpovídám, že ano, protože hlady šilhám. Během této intenzivní půlhodiny se mi podařilo zkompletovat celou dokumentaci, zazipovat ji a otevírám internet, abych ji poslala klientce. Krátkým pohledem na došlou poštu zjišťuji, že nastal nějaký problém s dveřma na naši stavbu, a tak reaguji rychlou odpovědí. Následně se konečně dostávám k tomu, abych do kolonky adresáta uvedla paní, s níž už několik let spolupracuji. Snažím se smolit věty, které působí alespoň průměrně inteligentně, do toho poslouchám, jak manžel zpívá infantilním způsobem jakousi písničku a dcera protestuje proti jeho snaze, aby jedla jako člověk.
19:10 jsem dotázána, kde je Madlenčin hrnek, aby jí mohl dát napít. Odesílám mail klientce.
19:12 jsem dotázána, zda chci připravenou polévku znovu ohřát. Odpovídám, že ano, a přeposílám dokumentaci truhláři.
19:18 Projekt hotov, pošta odeslána, jdu se konečně v klidu navečeřet. Dítě šmudlá oko a tváří se, že nejpozději za dvě minuty upadne do komatu a běda, jestli u toho nebudu. Klopím do sebe polévku, zatímco manžel převléká dceru a oznamuje mi, že už měl být na cestě na florbal.
19:30 přebírám dítě a opět se ze mě stává matka. Uf – tak to bychom měli.
… a tak nějak to u nás doma teď poslední dobou vypadá. Všechna čest a chvála mému muži, snaží se. Tatínkuje víc, než je obvyklé, a do toho každou volnou chvíli tráví na stavbě a nebo vozením materiálu. Ale bohužel, úloha mozku, který to řídí, zůstala na mně, jakožto na hlavním architektovi celé operace. A nutno říct, že to není vůbec žádná sranda, protože tenhle mozek je už půl roku zalitý mlíkem. A doufá, že už to nebude trvat dlouho, a trochu si oddychne. Za pár týdnů roztřídí obsah všech krabic úhledně do poliček a nadechne se toho vzduchu, který voní čerstvou výmalbou. Do té doby, než se tak stane, budu o tom okamžiku alespoň snít. A během kojení potichu na mobilu sjíždět Pinterest se všemi obrázky, které jsem si uložila na nástěnku Náš domov, abych se z toho všeho nezbláznila. Ale světlo na konci tunelu je čím dál blíž. Už ho zřetelně vidím. Vyděržaj pioněr!

Takhle jsme s Madlenkou na našem domě
malovaly pokojíček. S panem Lorencem
za krkem to jde jedna báseň! 😀

Přečtěte si více

Dědictví

Zveřejněno uživatelem | 10. 03. 2017 | |

Byla jsem s Madlou na týden u našich. Neplánovaně se původní představa společného víkendu protáhla na sedm dní. Ono zkuste odporovat mámě, která při pohledu na vás lomí rukama, sděluje vám, že vypadáte příšerně a že je třeba, abyste si odpočali a trochu se vykrmili. Pravda, naše dítě už vysálo všechna moje přebytečná kila a dokonce i ta nepřebytečná, takže se ocitám v červených číslech (aneb ať žije váha ze sedmé třídy ZŠ!), ale já si rozhodně nijak zbídačeně nepřipadám. Nicméně týden relaxace a maminčiny stravy…hmmmm… tomu se těžko odolává!
A tak jsem zůstala. S pár kousky oblečení pro dítě, ještě méně kousky pro sebe a bez svého pracovního notebooku, což mě jako jediné trochu znepokojovalo, ale dokázala jsem se s tím smířit 😀
Teď trochu odbočka. Našim v obýváku už několik let stojí starý šicí stroj. Je vlastně můj – zdědila jsem ho. Jen zatím nebyl kam v našem malém podnájmu dát. Třeba se už brzy dočká a půjde konečně domů 🙂 Je po mojí prababičce a je skoro stejně úžasný jako byla ona (byla tak úžasná, že jsem po ní chtěla pojmenovat i svoji dceru, bohužel u manžela to nakonec neprošlo…). Miláček rodiny a silná žena, která se narodila ještě za monarchie, byla osmkrát těhotná, čtyřikrát porodila, přežila obě války, svého manžela a dokonce i jedno ze svých (tehdy již v důchodovém věku) dětí. Neměla žádné vzdělání, ale byla neuvěřitelně sečtělá a chytrá, ještě v 95 letech obhospodařovala zahradu nejen sobě, ale i svým sousedkám, které už na to byly – dle jejích slov – staré (ačkoli některé byly věkem mladší, než ona) a nikdy nezapomněla na narozeniny svých nejbližších (a to ty všechny děti, vnoučata a pravnoučata s partnery čítali okolo třiceti lidí). Kdykoli jste k ní přišli – třeba i neplánovaně – měla navařeno a napečeno. Celé rodině štupovala ponožky, zašívala límečky a přilepšovala z důchodu. Oslavili jsme s ní trojciferné narozeniny a nebýt toho, že si jednou časně z jara při špatném došlápnutí na ledu zlomila krček, zůstala upoutaná na lůžko a po pár letech v pečovatelském domě, kde už nemohla dělat všechno to, co měla ráda, odešla do nebe, možná bychom se z ní radovali ještě dneska. Když zemřela, bylo jí 101 let. Všichni jsme ji milovali a často na ni vzpomínáme. Alespoň já tedy pokaždé, kdy projdu kolem toho stroje. Už v době, kdy se ocitl u ní, měl kus historie za sebou. Dostala ho prý prababiččina teta svatebním darem. Takže si asi dovedete představit, jak starý může být. Je to opravdový klenot. Moc mě baví jeho zlatě malované ornamenty, litinové detaily a intarzie tvořící metr. Tehdy si to prostě uměli vymazlit! A co víc – stále šije. A perfektně! Umí sice jen jeden steh a vyžaduje pro svůj chod lidský pohon, ale přešije všechno, i kůži. Jednou bude mít v mém domě čestné místo.

Před několika měsíci se prababiččina dcera (sestra mého dědečka) stěhovala i s manželem do domova důchodců. A u mě přistály další poklady. Další kus rodinné historie. Kabelka po prababičce plná lejster o koupi pozemků, rodných listů, faktur za pohřby rodinných příslušníku a několika receptů. Moje archivářské srdce poskočilo blahem! O měsíc později teta poslala další dědictví. Po sousedovi, kterýžto byl krejčím, měla ve sklepě plnou krabici nití. Na starých dřevěných špulkách, zářící všemi barvami. Jenom od modré tam bylo aspoň deset odstínů. Rovnala jsem je vedle sebe a přišly mi tak zajímavé, že by si určitě zasloužily, abych z nich něco vyšila. Jenže v tu dobu nebyl ani čas, ani nápad. To až teď, když jsem zůstala na týden 200km od našeho bytu, od notebooku a od kamarádek. A svědily mě ruce. Já prostě nevydržím jen tak sedět a nedělat nic. A tak, když dítě zrovna spalo, chopila jsem se jehly a nití. Co z toho nakonec vzniklo? Uvidíte příště 🙂

Přečtěte si více

Nějak mě to chytlo…

Zveřejněno uživatelem | 6. 03. 2017 | |

… a tak jsem v pátek navečer upekla další dort. Tentokrát slavila naše mamča. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký udělám. Věděla jsem jen toho, že bude zase od Vidličky. Nakonec jsem se rozhodla pro ten stejný, jako minule – byl totiž strašlivě dobrý a všichni se olizovali – ale aby to nebylo úplně monotónní, smíchala jsem několik receptů do jednoho. Korpus a krém z mascarpone je tedy odsud, ganache z čokolády podle tohoto receptu a lemon curd jsem použila koupený. Neměla jsem dvě dortové formy, a tak jsem si jednu půjčila od ségry. Byla podstatně menší, což nakonec nevadilo a vznikl dvojpatrák. Zdobení jsem volila podle toho, na co byly doma k dispozici propriety, a moc mě zaujal design se záměrně stékající čokoládou (také z výše uvedeného receptu). Navrch pár pusinek z mascarpone a hotovka. Výsledek mě potěšil – lemon curd udělal výrazně sladkokyselou chuť, 70% čokoláda na vršku to příjemně vybalancovala a tím, že byla ve formě ganache, to šlo i dobře krájet, nelámalo se to jako klasická čokoládová poleva. No a těsto – tak to těsto je prostě nejvíc! Toužebně jsem nakukovala do trouby a doufala, že se dort co nejvíce vyboulí, abych ten kopec mohla odkrojit a sníst „jen tak“. Už přemýšlím, že bych ho do své domácí kuchařky zařadila i jako nedělní „buchtu na plech“. Takže, kdo ještě tento recept nevyzkoušel, rozhodně běžte do toho! A Tobě, maminko moje milovaná, přeju ještě jednou všechno nejlepší! :-*

Přečtěte si více

Nejnovější zprávy z fronty

Zveřejněno uživatelem | 3. 03. 2017 | |

Budoucí kuchyně. Poznáváte ji z předchozího příspěvku?
Já myslím, že už chytá obrysy… 😉

Jestli vás zajímá, jak bojujeme na domě, tak vězte, že celkem úspěšně (= zatím nejsme mrtví, i když někdy si tak připadáme). Dokonce už se nám rýsuje světlo na konci tunelu, představující datum nastěhování, i když zatím má stále spíše podobu tečky. Zima nám totiž dost zkomplikovala plány. Kotelna stále čeká na to, až ji protká milion trubek tam a zpět, ale instalatéři odmítali tam v těch minusových teplotách cokoli tvořit. Dům byl navíc plný stavební vlhkosti (z omítek a betonů), kterou se nedařilo vysušit, neb větrání v zimě je jako házení hrachu na stěnu, a tak jsme ještě operativně museli vypůjčit odvlhčovač a nechat ho nějaký čas běžet na plný výkon. Vyúčtování z elektráren a plynáren letos raději ani nechci vidět. Ale na jaře už to snad bude! Příčky stojí, omítky na nově budovaných konstrukcích nahozeny, podlahy vyrovnány, stavební pouzdra zabudována, stěny v celém bytě oškrábány, vyštukovány a napenetrovány, dráty a trubky nataženy, kotel běží a radiátory topí! Teď ještě zbývá (taky jste si vzpomněli na slavnou scénu z Na samotě u lesa? ;-)): vymalovat stěny, dokončit dlažby a nalepit obklady, umístit a zapojit zařizováky v koupelně a na WC, nainstalovat kuchyňskou linku, vytořit šatnu, osadit dveře a zásuvky a zrepasovat dřevěné podlahy. Je toho před námi ještě dost, ale naštěstí už jde o „čistou práci“ – ten nejhorší stavební nepořádek máme snad za sebou. Na víkend plánujeme další brigádu. Myslím, že už jimi začínáme být v našem okolí pověstní. Na tomto místě bych chtěla s největší oddaností a vděkem poděkovat celé naší rodině a všem kamarádům, kteří do dnešního dne přiložili ruku k dílu – a že jich nebylo málo. Myslím, že by si zasloužili zvěčnit na pamětní desce u vstupu do našeho domu. Jsou prostě nejlepší! Doufám, že jim to budeme mít možnost nějak splatit. Když už ničím, tak alespoň pořádnou kolaudační párty!

Jestli mě něco skutečně mrzí, pak jedině fakt, že sama nemohu přiložit ruku k dílu. S půlročním dítětem za krkem je to tak nějak všechno složitější. Jak ráda bych stála v pokoji se štaflemi. Místo toho jen zevlím v kuchyni, peču brigádníkům pišingry a připadám si tak trochu neužitečná. Jednu funkci jsem si ale přece jen nechala. Tu architektonickou. I když je to funkce velmi nevděčná. Co si o mně pod fousy šeptá zedník, elektrikář a instalatéři, si představovat raději nechci. Co si myslí manžel, je mi ovšem pravidelně a často dosti nevybíravě servírováno přímo pod nos. Třeba jak tuhle okomentoval můj nápad s obnaženým zdivem v ložnici. Celé patro je – dle zedníka – stavěno z poctivých zvonivých cihel. Přišla mi ohromná škoda toho nevyužít. Zprvu záměr vítal i můj drahý choť. Ovšem jen do doby, než zjistil, kolik práce dá osekat omítku až na cihlu, celé to vykartáčovat a vyčistit spáry. Toho promrhaného času, že! Během akce se navíc zjistilo, že ne zcela všechny konstrukce jsou opravdu „zvonivé“. Zrovna zmiňovaná příčka byla – co čert nechtěl – z duťáků. Při osekávání omítky občas někde vykoukla díra. Navrhovala jsem to pouze zatmelit, stěna se stejně celá natře na bílo, a ve výsledku to tedy nebude patrné. Trpělivý zedník přišel s návrhem poškozené kousky vyměnit. Manžel opět oči v sloup a já si toho vyslechla. Nicméně výsledek není nejhorší. Vlastně mě mile překvapil. A tak pokaždé projdu stavbu, zkontroluju novinky a výlet zakončím u cihelné stěny. A už si tak úplně nejsem jistá ani tím, zda ji chci nakonec mít bílou. Co si o tom myslíte? 🙂

Tak to je ona. Cihelná zeď. Teda vlastně její kousek…
A teď co s ní dál? aneb moje dilema

Původní krbové těleso. Na večerní oheň se moc těším!

Přečtěte si více

Kubíkovi k narození…

Zveřejněno uživatelem | 27. 02. 2017 | |

 … se zpožděním skoro rok a půl. Tuhle návštěvu jsme plánovali dlouho a pořád nějak nevycházela. Vidět malého Kubu nám zkrátka nebylo přáno. Až teď před časem, kdy už jsme mu zároveň představili i naši dceru a já původní dáreček musela dávno vyměnit za jiný a mnohem aktuálnější, neboť z něj klučík v mezidobí nějak vyrostl! 🙂 Písmenka ale zůstala, to je zkrátka moje klasika. Vyzkoušela jsem nové barvičky a doufám, že se do pokojíčku, kterýse právě zařizuje, budou hodit 🙂

Dnešní článek ale není jenom o mém tvoření. Ráda bych Vám taky něco pověděla o Kubíkově mamince. Je totiž strašně šikovná. Na té šichtě, které se z legrace říká „dovolená“  stíhá šít krásné dětské oblečky. Jeden takový dostala i naše Madla – jedná s o komplet slintáčku, čepičky a harémek. Využili jsme je na 150%! Harémky se ukázaly být jedním z vůbec nejpraktičtějších kousků šatníku – ačkoli původně se jednalo o velikost 62, naše dcera je občas nosí ještě teď, když vyrostla na 74! Krom toho to „volno“ okolo zadečku je perfektní i s ohledem na látkové plínky, což je věc, se kterou u ostatního oblečení velmi bojujeme (dost často kvůli toho musí nosit o číslo větší oblečení, protože je nezapne mezi nožkama). Takže naše spokojenost je maximální. A to není všechno. Erika má totiž smělé plány a hodlá se do šití pustit ve velkém. S nadšením jsem si poslechla vyprávění o látkách a profi šicích strojích a už vím, kam budu chodit pro rady, až se rozhodnu své dítě taky obalit do něčeho home-made originálního. Tak jí držte palce! Až ta velká věc vypukne, určitě Vás budu informovat, kde tu parádu najdete. Ať žijí kreativní mámy, hip, hip, hurá! 🙂

Frajerka v harémkách. Fotka už je trochu archivní 🙂

Přečtěte si více

Reklama