Autor: Maičkosti

DIY adventní kalendář

Zveřejněno uživatelem | 27. 11. 2017 | |

Letí to! Advent už je za dveřmi! Každý rok ho intenzivně prožívám, Vánoce jsou totiž moje nejoblíbenější období v roce, a tak sháním dárky, peču, zdobím byt, užívám si trhy a atmosféru, setkání s přáteli…Letos poprvé si myslím, že to se mnou už bude …

Přečtěte si více

Poklady z půdy

Zveřejněno uživatelem | 27. 11. 2017 | |

Půda v domě mých rodičů ukrývá lecjaké poklady. Staré knihy, pohlednice, ale především hračky. Z našeho dětství. Domluvila jsem se s našima, že napříště až s Madlenkou přijedeme, podnikneme průzkumnou expedici tam nahoru. Těšila jsem se jak na Ježíška!…

Přečtěte si více

První rok na blogu

Zveřejněno uživatelem | 20. 11. 2017 | |

Tak už bloguju rok! Je čas se ohlédnout – jaký ten první rok vlastně byl? A jaký bude ten další?V prvé řadě bych chtěla poděkovat všem, kteří si mě v tom virtuálním prostoru našli a občas sem zajdou na čumendu. A obzvláště pak těm, kteří si z té obrovs…

Přečtěte si více

Moje já versus spánek

Zveřejněno uživatelem | 10. 11. 2017 | |

Občas od někoho slyším, že nemá rád sociální sítě. Prý neukazují realitu, každý se na nich jen chlubí a vytváří falešný – lepší – obraz sebe sama. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, všechno se dá vnímat z více úhlů. Ano, většinou se snažím…

Přečtěte si více

Jeleni…

Zveřejněno uživatelem | 27. 10. 2017 | |

Jestli u nás doma existuje nějaké kontroverzní téma, pak jsou to tito jeleni. Nejde ani tak o to, že bychom se kvůli nim hádali my s manželem. Dá se říci, že už jsme se s nimi sžili. Ale za to návštěvy, ty jen nevěřícně kroutí hlavou a významně zdvihaj…

Přečtěte si více

Óda na opalovací pistoli

Zveřejněno uživatelem | 24. 10. 2017 | |

Jsem lehce v euforii, a tak mi dneska promiňte tento můj výlev, ale třeba se jakožto recenze nářadí pro kutily bude někomu hodit…Nově máme doma opalovačku na odstraňování starých nátěrů. Tento kus není můj, pořídila si ho ségra, která, stejně jako já…

Přečtěte si více

DIY odnímatelná ouška na ručníky

Zveřejněno uživatelem | 18. 10. 2017 | |

Tak dneska se hlásím s dalším tipem na takové mini domácí tvoření, a to ryze praktické. Možná už jste někdy řešili podobný problém jako já: koupili jste si, nebo dostali, novou utěrku/ručník, chtěli byste si je pověsit na háček, jenže nemají žádné ucho, případně jen ‚provizorní‘ formou štítku s pracími pokyny, jenže je to moc malé a na háček se to prostě nevleze (krom toho, esteticky taky žádná výhra, že…). Nebo jsou jednoduše ouška každý pes jiná ves a vám to do vaší hezké koupelny není moc po chuti.
Ať už je to jakkoli, dumala jsem, co s tím. Vím, že existují hotové ‚sponky s uchem‘, ale ty se mi nehodily vzhledově ani rozměrem. Ale bylo mi jasné, že něco odnímatelného se sponkou by to chtělo. Protože dlouhodobě jedu na skandinávské vlně, čili co nejvíc univerzální, jednoduché, nadčasové a pokud možno přírodní, sáhla jsem po kůži. No a jak na ni dostat tu sponku? Přiznávám, co jiného by mohlo být kojící matce inspirací, než klipsa na dudlík? 😀 (a to ho přitom naše dítě nikdy nechtělo!)

Takže jak tedy na to? Na výrobu jednoho ouška potřebujete:

– Kůži s hladkým (případně jiným) povrchem o šířce 2cm, tloušťka okolo 1mm,  délku si stanovte dle rozměru věšáku, já mám hodně robustní věšák z Ikea, který jsem chtěla ponechat celý viditelný

– 2 klipsy na kšandy, šířka 2cm

– 2 nýtky na kůži o průměru cca 4mm (koupila jsem je v potřebách pro řemeslníky KARS)

– Dírkovačku na kůži

– Ostrý nůž

– Kladívko

Postup nemůže být jednodušší: ostrým nožem si zkraťte pásek na potřebnou délku, počítejte na každé straně se zhruba 1,5-2cm na přeložení. Naznačte si tužkou místo otvoru a procvakněte dírkovačkou (samozřejmě na každé straně budou dírky dvě za sebou, neb budete kůži překládat. Doporučuji si to vyměřit a naznačit, ale jelikož já tvořím metodou hrc prc, dělala jsem to od oka :-D) Navlečte na kůži klip na kšandy, přeložte, do připraveného otvoru vložte obě části nýtku. Lesklá část musí být zvenku. Podložte si ji hrubším filcem nebo látkou, aby se neponičila, a na pevném podkladu (tedy ne na měkkém kuchyňském prkénku, jako jsem to prvně zkoušela já!) bušte kladivem do rubové strany tak dlouho, až se nýtek rozklepe. To samé udělejte i na druhé straně a tramtadadá – ouško je na světě. 
 Náklady nijak závratné a úkol to plní báječně. Sejmutí a opětovné nasazení na ručník je dílem okamžiku a i barevně nesourodé kousky se tím hezky sjednotí. A jak ta kůže voní! Ach! Přeju hezké tvoření a hodně radosti z výsledku 🙂

Přečtěte si více

Pokojíček pro Madlenku podruhé

Zveřejněno uživatelem | 15. 10. 2017 | |

Tak dneska opět povídání o mém dlouho nakousnutém projektu, a tím je pokojíček pro naši dceru. O tom, jak bude rozvržený, už jsem se rozepisovala před časem. Ale jak bude vlastně vypadat?
Inu, seděla jsem nad tím poměrně dlouho (no, spíše tedy ležela, kojila a sjížděla Pinterest :-D). Tím, jak se pohybuju v oboru a pokojíčky jsou pro mě denním chlebem a tuším, co je na trhu k mání, mám trochu problém nenacpat to tam Madle úplně všechno. Naštěstí budget mě trošku krotí. Takže zadání bylo jasné: nadčasové, genderově neutrální, milé, střídmé a ještě k tomu levné. Tak držte palce.
Co se barevnosti týče, v celém našem bytě se držím hodně při zemi: černo-bílo-dřevovou jen občas doplním barevným kouskem. V pokojíčku to ale bude jinak, tam bych ráda vpustila trochu toho veselí. Ovšem s mírou. Rozhodla jsem se pro barevnou kombinaci mentolové a žluté (těch tam bude nejvíc, kdyby náhodou časem přibyl brácha), ale abych Madlence neupřela aspoň trochu toho holčičáctví, v detailu a na doplňcích použiju kromě toho i pudrově růžovou. Ještě si trochu pohrávám s korálově červenou, má takovou retro atmosféru a moc se mi líbí, ale zatím ji mám v záloze a uvidíme, jestli na ni taky dojde…
Nicméně aby to nebyl zas moc velký cirkus, všechno se to opět usadí známou černo-bílo-dřevovou. Nábytek hodlám použít převážně bílý, něco bude i v dubu. Vzhledem k rozpočtu budu hodně recyklovat. Po bývalé majitelce nám tu zbyla obří šatní skříň z dubové dýhy, což se mi perfektně hodí, navíc je i tvarově neutrální. Jediné její současné minus je povrchová úprava nápadně připomínající dobu normalizace, k čemuž ale hodlám přizvat opalovačku a brusku, tak uvidíme, jestli se nám s tím společně podaří něco vymyslet (a hlavně KDY!). Na uschování hraček a knížek hodlám použít knihovnu Expedit z Ikea, kterou máme aktuálně v obýváku (tam ji nahradím dalším perfektním retro úlovkem čekajícím ve sklepě, na který se už moc těším). Tenhle evergreen je podle mě do pokoje ideální – police mohou zůstat otevřené, a nebo se opatří boxy a je hned uklizeno. Na knihovnu bude navazovat pracovní stůl v délce vhodné pro dva školáky… aktuálně spíš pro maminku a její šicí stroj, neb Madlenka pro svoje ‚pisy pisy‘ asi bude ještě pár let využívat malý dětský stoleček. Zvažuju nad pracovní plochu zavěsit několik uzavřených skříněk na kancelářské/školní potřeby, ale to má čas. Co bych ovšem chtěla pořídit úplně nejdřív, je postel. Ano, bude domečková! A nejen proto, že teď ohromně frčí. Zjistila jsem, že Madla schovky miluje,takže část kostry zřejmě zacloním nějakou hezkou textilií a vytvořím jí pelíšek. Přikláním se k variantě s matrací přímo na zemi, což je fajn z bezpečnostního hlediska (nebudu muset řešit bočnici) a časem možná na ni dám ještě jednu, čímž vznikne příležitostné spaní pro hosta/mámu/tátu/sourozence. Tento základní nábytek pak ještě podle potřeby doplním háčky a policemi.

Základní varianta pokojíčku pro jednoho obyvatele…

… a verze pro dva 🙂

Takže tolik k základnímu vybavení. No a pak přijde na řadu to, co miluju ze všeho nejvíce, a to jsou právě dekorace a doplňky. Shlédla jsem se v puntíku. Už dávno. A moje láska stále trvá. Puntíky v našem pokojíčku budou pouze na jedné stěně a budou černé na bílém podkladu. Protější stěnu plánuju mentolovou, zbytek bílý. Na podlahu přijde barevně neutrální koberec, vypadá to na holubí šeď (nejvíce by se mi líbila bílá, ale jsem realista a myslím, že i s tou šedou se asi pěkně nadřu, aby vypadala obstojně i po útoku upatlaných rukou a nohou…). Plánuju do pokojíčku umístit můj kanárkově žlutý sedací vak, který už je součástí naší rodiny velmi dlouho, prostěhoval se se mnou všemi studentskými priváty až do vysněného hnízda, a tak bude mít čestné místo… co však dělá z obyčejné místnosti dětský pokojíček, jsou hlavně ty drobné maličkosti jako lampičky, plakáty, textilie, hračky. Prohledávám zajímavé adresy a píšu si wishlist. Něco málo z něj jsem si odškrtla po Madlenčiných prvních narozeninách, zbytek budu dokupovat postupně, jak budou finanční možnosti dovolovat. A co že jsem tedy vybrala? Tady je malá ochutnávka:

1 – domečková postel od Lucky limit
2 – noční LED lampička mráček od Little lovely company
3 – plánovaná barevnost: mátová-žlutá-pudrová-korálová
4 – látkový metřík kaktus od Guimo
5 – svítící bavlněné balónky od Balldesign
6 – plakát The moon od Lilipinso
7 – textilní koše na hračky od Bigpig
8 – silikonové stínidlo závěsné lampy, prodává creative-cables.sk
9 – polička na knížky (původně na kořenky :-)) Bekvam od Ikea
10 – věšáček Bunny face od Petit monkey
11 – blackoutové závěsy v šedé barvě (dostupné v prodejnách s metráží)
12 – plakát Lapin od Lilipinso
13 – lampička Fubbla od Ikea
14 – rostoucí židlička (váhám nad značkou: Woodpartner, Hajdalánek, Stokke, Jitro… poradíte?)
15 – překližkové krabice na Duplo (budou v knihovně Expedit)

Tak tolik zatím moje představa a uvidíme, jak to dopadne. Do realizace už jsme se pustili. A ačkoli to bude zřejmě běh na dlouhou trať, strašně moc se na to těším. Až to tam všechno naskládám. A jak budou Madle svítit očička radostí, až to tam zabydlí. Ona a její hračky!

Přečtěte si více

Moje bible

Zveřejněno uživatelem | 11. 10. 2017 | |

V jednom z mých starších příspěvků jsem slíbila článek na téma mé oblíbené knihy o rodičovství. Dnes bych se tedy ráda podrobněji věnovala titulu nazvanému Líný rodič. Opravdu mne zaujal. Ztotožňuji se s názory autora a baví mě, jakým způsobem je podává. Je to prostě čtivá publikace! Určitě ji vřele doporučuji k přečtení. Pokud ale chcete vědět předem, do čeho jdete, tady je stručný výcuc, aneb co jsem si z ní odnesla já.
Toto jsou pravidla pro líné rodiče:
1.) Zavěďme znovu dětskou pracovní sílu
Nebojte se, autor tím nemyslí, že máme nahnat děti do továren jako za průmyslové revoluce. Principem je zahrnout děti do běžných domácích prací. Má to spoustu výhod:
 1.) Jelikož malé děti nechápou rozdíl mezi prací (tedy něčím, co musíme a co děláme neradi) a hrou (zábavou, relaxem), připadá jim to vzrušující a zajímavé
2.) Děti se rády cítí být součástí domácího dění a tím pádem užitečné;
3.) Nemusíte pro ně vymýšlet žádnou speciální a leckdy drahou zábavu
4.) Co udělají oni, nemusíte dělat vy sami (pokud tedy pomineme tu spošť, kterou napáchají, než se to skutečně naučí dělat ;-))
5.) Můžete si všichni společně u domácích prací užít spoustu legrace; trávit spolu čas je to nejcennější, co můžete svým dětem dát
2.) Učiňme přítrž kňourání
V přírodě neexistuje žádné zvíře, které by kňouralo, každé nese statečně svůj úděl. Kňourání je výrazem bezmoci a závislosti (proto např. kňourají domácí psi – vědí, že si tím získají pozornost pána a dostanou, co chtějí). Naším cílem je vychovat zdravě sebevědomé a nezávislé dítě, které si bude umět poradit samo a nebude mít potřebu kňourat. Je třeba nastavit jasně dané mantinely (aby si nezvykli, že dostanou vše, kdykoli si dupnou), uvnitř těch mantinelů je ale svoboda, která je učí samostatnosti.
A druhý úhel pohledu: pokud nechceme kňourající děti, neučme je to svým vlastním příkladem – my dospělí máme často potřebu si stěžovat na to, jak se máme špatně. Zde platí: pokud jsi s něčím ve svém životě nespokojen, změň to! Typickým příkladem jsou matky na mateřské, které jsou izolované od společnosti, s dítětem se nudí a pořád čekají na to, až dítě vyroste, a to jenom pro to, že si myslí, že takový způsob výchovy a to, že se „obětují“ od nich společnost očekává – v západní společnosti se mateřství stalo „prací na plný úvazek“. Autor doporučuje udělat z výchovy zábavu: často se scházet s ostatními lidmi – vytvořit skupinku matek nebo prostě skupinku rodičů, případně si najmout paní na výpomoc. Další možností je, aby oba rodiče zůstali, dokud je dítě malé, doma a vzájemně si pomáhali. Ideální se mu tedy jeví jednak práce z domu, jednak práce nezávislá na „vykořisťovateli“ (čili být svým vlastním pánem) a pak také omezit své náklady – neboť líný rodič se nepředře, raději méně utratí a více se věnuje dětem a užívání si života.

3.) Nehledejme dokonalost aneb špatný rodič/dobrý rodič
Jsme zvyklí až příliš často zvažovat, zda jsme dobrými rodiči, přičemž se neustále srovnáváme s příručkami, reklamou… přitom každému dítěti i rodiči může vyhovovat něco jiného. Nesrovnávejme se s tím, jací bychom měli být (a nebo jací si myslíme, že od nás ostatní očekávají, abychom byli) a dělejme věci po svém, tak, abychom si to zároveň užívali. Proto není potřeba mít doma vypulírováno, každý den teplou večeři, každý rok dovolenou u moře… prostě si jen užívat své každodenní radosti. Ve chvíli, kdy jsou rodiče šťastní, přenesou to i na své děti a ty jim to pak budou vracet.

4.) Příroda je důležitá!
 Příroda nabízí dětem spoustu podnětů a na rozdíl od komerčních hraček úplně zadarmo. Děti jsou od přírody divoká stvoření, je potřeba jim umožnit, aby to projevily. Příroda nemá hranice, je štědrá. Po přírodě všichni instinktivně toužíme, ale namísto toho, abychom si jí volně užívali, platíme drahé dovolené, abychom ji cítili (moře, hory…). Autor tedy radí: choďte s dětmi kempovat. Sbírejte lesní plody. Stavějte mlýnky na potoce. Líné rodičovství je přirozené, nenucené a bezstarostné. Učme se od svých malých dětí, které se nekriticky dokážou nadchnout trávou či oblázkem. Všichni jsme to uměli, ale společnost to v nás udusila…
5.) Čím víc přátel, tím víc veselí
Je dobré vychovávat děti ve větších skupinách tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách (kmeny, rodina více generací pospolu…) – člověk se necítí tak izolovaný a osamělý. Ideální je často se scházet s přáteli, co mají děti – dospělí se baví po svém a děti také a vůbec o sobě navzájem nevědí, neruší se. Také je dobré čas od času dát někomu děti na hlídání a udělat si chvilku pro sebe (ideálně výměnou „jednou u vás, podruhé u nás“). Pouštějte děti ven a nebojte se – svět tam venku není tak hrozný, jak to vypadá v televizi. A děti nejsou hloupé bytosti, neublíží si (strach je něco, co v nich postupně sami pěstujeme a teprve ve chvíli, kdy si ho začnou uvědomovat, vzniká větší šance, že se jim opravdu něco stane). Autor také doporučuje mít více dětí, zabaví se navzájem. Dvě už si dokáží spolu hrát. Pokud jsou tři a více, rozpustí se do prostoru a už o nich nevíme… Nezasahujme jim do života neustálou kontrolou a vymýšlením aktivit, jsou nejšťastnější, když si zaměstnání najdou samy!
6.) Pryč se školou
Škola zabírá velký kus dne, který by mohl být využit na hraní a poznávání. Děti se stejně tak dlouho nedokáží soustředit. Jediným cílem naší společnosti je vypěstovat v nich disciplínu, aby se pak mohly stát otroky systému. Autor se domnívá, že státní školství je jakýmsi prostředkem, jak občany formovat k obrazu svému. Děti se tak učí spoustu zbytečností, které ani nevyužijí, nebo je nezajímají, údajně proto, aby „investovaly do své budoucnosti“, místo toho, aby si užívaly přítomnost. Výsledkem je to, že v nich vzbudíme odpor k učení. Přitom učení je člověku od přírody blízké, malé dítě se samo od sebe naučí spoustu dovedností a z každé nové má neskrývanou radost. Nikdo ho k tomu nemusí nutit. Vlastní motivace je největším hnacím motorem. Učení pak probíhá daleko rychleji a efektivněji. Autor doporučuje školu „osobní zkušeností“ – nejlépe tedy vyučovat v malých skupinkách (učit děti doma, nebo se domluvit se skupinou sousedů, přátel… a najmout si nadšeného učitele, jehož práce nebude podhodnocena). Pokud prý škola nebude řízena státem, vyrostou z dětí samostatnější jedinci.
7.) Mýtus hraček
Komerční hračky znamenají dřinu, kterou musí rodič vynaložit, aby vydělal peníze, za které je nakoupí. Myslíme si, že jimi zaženeme nudu dětí, které jsme si svým nedostatkem času vytvarovali tak, že se samy neumějí zabavit. Plastové hračky vydrží jen chvíli, brzy se rozbijí, abychom museli koupit nové (a pak se ještě zlobíme na své děti – jak to, že si toho nevážíš, když to bylo tak drahé!). Učí děti kňourat. Učí je závidět si navzájem. Čím složitější (na baterky, hrající, blikající…) hračky jsou, tím méně ponechávají prostor pro dětskou fantazii. Čím víc jich děti mají, tím méně si jich váží, v tom množství se nedokáží soustředit na jednu, se kterou by si hrály (částečně za to může vliv reklamy – více v bodě 8).  Přitom dítě se dokáže nadchnout těmi nejjednoduššími věcmi: oblázkem, větví, hrncem s pokličkou, kartonovou krabicí… Proto líný rodič nechává dítě volně si hrát s dostupnými věcmi. Líný rodič namísto utrácení peněz za drahé hračky dětem sám hračku doma vyrobí (více v kapitole 15) a nebo je nechá, aby si ji vyrobili oni (prak z klacíku, domeček z hadru přehozeného přes židli…). Autor doporučuje, pokud už hračku chceme koupit, abychom investovali do věcí jednoduchých a nadčasových, nejlépe dřevěných, které umožňují rozvíjet fantazii, např. stavebnice nebo vláčkodráha, panenka…
8.) Zakažte telku
Autor zcela neodsuzuje televizi samotnou (fyzickou „krabici“ promítající obrázky), dokonce sám tvrdí, že televize se občas může hodit, chceme-li mít chvíli klid :-), ale spíše televizní kanály, které jsou prostředkem vymývání mozků. Televize dostává rodiče do „emočního svěráku“ – chceme, aby naše děti zapadly mezi ostatní, a tak jim kupujeme nesmysly, které viděly v televizi. Ty stojí spoustu peněz, které musíme vydělat. Čím víc pracujeme, tím více jsme unavení a večer se „vyčerpaní a ovlivnitelní jakoukoliv sugestí“ zhroutíme před televizi, kterou několik hodin vydržíme sledovat a pak si stěžujeme, že den je příliš krátký a nestihli jsme to, co jsme chtěli. Sledování televize je pasivní činnost – místo toho, aby si děti vytvářely vlastní hry, nechávají se bavit. Kromě toho – aby byla dostatečně zajímavá, ukazuje zkreslenou realitu (obyčejný život by na obrazovce vypadal příliš nudně…)., které máme pak potřebu se neustále vyrovnávat. Nejlepší je tedy televizi odpojit. Nechat ji pouze na občasné promítání DVD, těch, které si sami vybereme, bez reklam (nebo alespoň s minimem).
9.) Nechte nás spát
Jednou z nejsložitějších věcí na rodičovství je nedostatek spánku. Učíme se, jak si na to zvyknout a pijeme při tom litry kafe, místo toho, abychom se naučili, jak si spánek s dětmi usnadnit. Autor nabízí jím ozkoušené tipy:
1.) Jít do postele zavčas – obvykle když konečně dítě uspíme, máme pocit, že je správná doba začít se bavit, a do postele jít nechceme. Výsledkem pak je, že jsme ráno unavení a protivní. Dokud jsou děti malé (menší než cca dva a půl roku, s většími už je situace lepší), měli bychom však preferovat spánek. Dobrý způsob, jak si chození do postele zpříjemnit, je mít tam nějaké lákadlo – dobrou knihu, šálek kakaa, vidinu sexu (i když k tomu prý „málokdy nakonec dojde“ :-)) – zkrátka cokoli, na co se těšíme. Také je dobré snažit se užívat si své malé radosti během dne, abychom se na ně pak nemuseli těšit až na večer…
2.) Přispěte si – paradoxně pokud si budeme trvat na svém, že chceme spát dlouho, děti po čase unaví skákat nám po hlavě a jednoduše zjistí, že se o sebe musí postarat samy – ať už se samy zabavit, nebo si připravit i jednoduchou snídani. Stanou se z nich brzy nezávislé bytosti a rodičové nemusí obětovat svůj spánek (toto samozřejmě neplatí u malých miminek :-))
3.) Zdřímněte si – není nad to dát si po obědě „dvacet“. Autor uvádí, že až s prací na „volné noze“ se mu to podařilo zrealizovat a měl to prý udělat dávno, jeho život se stal o mnoho šťastnějším. Ideální je zdřímnout si po obědě s dětmi. Pokud nám to práce v kanceláři neumožňuje, máme si zdřímnout během polední pauzy.
4.) Vezměte si spací dovolenou – ideálním způsobem je čas od času poprosit babičku, sousedy, přátele… aby vám na chvíli pohlídali děti a vy se zatím mohli nerušeně prospat. Nebo klidně pořádat „výměnné pobyty“ a na střídačku si hlídat děti s někým jiným…
5.) Položte na zem vedle postele matraci – kdykoli vás některé z dětí začne usurpovat ve vaší vlastní posteli, máte se kam odvalit 🙂
6.) Oddělené místnosti – pokud jsou děti hodně malé a je jich moc, jednoduše se domluvte, že jeden z vás uteče do pokoje pro hosty (aneb lepší jedna zombie nežli dvě…)
7.) S rodičem v jedné místnosti –  přístup, který vychází z toho, že když se dítě probudí a je obklopené ostatními, cítí se bezpečně a tudíž spí lépe a klidněji.
10.) Síla hudby a tance
V dnešní době žijeme příliš svázaní konvencemi. Bojíme se odvázat. Jsme tolik ovlivnění kritikou, že jsme přestali zpívat a tancujeme až po pátém panáku. Přitom zpěv a tanec patří k té nejstarší zábavě vůbec. Domorodé kmeny dodnes tímto způsobem vyplňují svoje večery, slouží jako prostředek ke sbližování, pomáhá uvolňovat od napětí a je součástí kulturní tradice. Děti na zpěv velmi dobře reagují, uklidňuje je. Tanec napomáhá vybití energie. Je to skvělý způsob, jak společně trávit čas, je to zábavné a navíc zcela zdarma! 🙂
11.) Skoncujte se všemi těmi aktivitami. Odvažte se!
Moderní rodičovství tvrdí, že je potřeba děti něčím zabavit, aby neměly šanci dělat rošťárny, brát drogy atd. Jednoduše řečeno dělání je nadřazeno nad nicneděláním. Proto máme tendenci dětem neustále organizovat život a vozit je do kroužků, tedy učit je disciplíně a tomu, že jim program někdo naplánuje. S tím líný rodič nesouhlasí, neboť dítě musí mít prostor k tomu, aby se umělo zabavit samo a stalo se nezávislým (ne jen „otrokem na trhu práce“). Největší zábava podle něj není ve vyzdobených pokojíčcích a ve třídách, ale na schodech, pod stolem, na stromě, na smetišti – prostě tam, kde se s tím vlastně nepočítá. Přemíra kroužků nevysiluje jen děti, ale i rodiče – neustálé přejíždění, hlídání dochvilnosti, nehledě na finanční stránku celé věci. Místo toho autor radí, abychom si všichni život užívali spontánně:
1.) Zakládejte ohně – ve smyslu táboráku. Oheň je divoký, meditativní a lidi sdružuje.
2.) Choďte ven – čas strávený venku v přírodě je zdravý a zábavný pro všechny
3.) Hry na pohovce – i doma se dá užít zábava: čtením, hraním na hudební nástroje…
4.) Skauting – pokud už organizovaná zábava, pak v přírodě
5.) Zápasení – děti rády zápasí, je to jejich přirozenost (stejně jako jiná zvířecí mláďata). Je to dobrý způsob, jak zlikvidovat jejich nahromaděnou energii, aniž by ji museli použít na něco jiného, například rozbíjení věcí. Nejlepší je hrát táta versus děti – mají ohromnou radost, když zvítězí!
12.) Už žádné „celodenní rodinné výlety za zábavou“. Žádné dovolené. Zůstaňte doma.
Autor se domnívá, že utrácet za dovolené nemá smysl. Člověk na ně nejdříve musí vydělat peníze a aby je vydělal, musí strávit hodně času v práci. A to se línému rodiči prostě nechce. Ten raději čas tráví se svou rodinou. Kromě toho organizovaný program má tu nevýhodu, že dost často nenaplní očekávání, prostě se něco pokazí a člověk je pak akorát naštvaný – nehledě na to, jaká dramata občas vznikají s dětmi při dlouhých přesunech autem nebo letadlem. Děti mají nejraději zábavu, která není vůbec organizovaná, prostě si ji udělají podle sebe. Nejlepší je to doma na zahradě. A nebo v lese. Čas strávený kempováním (myšleno volně v přírodě, nikoli v kempu) je zdarma, rodina je spolu a pro děti to může představovat dobrodružný zážitek.
13.) Užívejme si společné stolování
Pro spoustu rodičů je společné stolování s dětmi noční můrou. Děti často nedokáží ocenit tu spoustu času, který rodiče stráví v kuchyni přípravou jídla, remcají a kňourají, že jim to nechutná, dělají kolem sebe nepořádek, neumějí se chovat. Řešením může být zahrnutí dětí do vaření – pokud se samy budou účastnit, jednak mohou částečně určovat, co v jídle chtějí a nechtějí mít, a hlavně – když přidají ruku k dílu, většinou jsou pak s výsledkem více spokojené a s chutí si jej sní.
Další radou je, abychom my, rodiče, sami před dětmi jídlo neošklivili. Máme často tendence říkat před malými dětmi „ten jeho mixovaný blaf“ apod. a děti pak přirozeně nabydou dojmu, že to, co jim předkládáme, vlastně není dobré, a také začnou rozdělovat na mám rád/nemám rád.
Třetím pravidlem je, aby se stolování stalo rituálem, kdy se celá rodina sejde. Pevným bodem v denním programu. Jednak to pomáhá sbližovat – rodina si u toho může povídat, povyprávět si své denní zážitky, sdílet starosti… a také děti mají dobrý vzor ohledně toho, jak by se u stolu měly chovat.
14.) Dejme zvířatům zelenou
Zvířata učí děti být empatickými tvory. Učí je mnoho o životě jejich prostým sledováním. Mohou jim být dobrým přítelem. Mohou je zabavit. Užitková zvířata zároveň učí děti, jak „farmařit“, jak být nezávislý na okolí a jak funguje životní koloběh (slepice-vajíčko, pašík – zabíjačka…).
15.) Vyrábějme věci ze dřeva a harampádí
Fyzická práce člověka uspokojuje. Tím víc, pokud je kreativní. Děti mají doma vyráběné hračky rády, mají pro ně emoční hodnotu a probouzejí fantazii, nejsou totiž tak složité, jako ty komerční. Navíc prakticky nic nestojí (materiál můžeme najít doma) – pouze čas. Čas, který můžeme strávit společně jejich vyráběním…
16.) Přestaňme naříkat a říkejme „ano“
Často máme tendenci si stěžovat na svůj život, jak jsme zaneprázdnění a jak nám naše děti berou každou volnou chvilku tím, že něco chtějí (nejraději si s námi hrát). Místo permanentního odmítání jejich žádostí s tím, že máme zrovna na práci něco důležitějšího (kolikrát to přitom ani nic důležitého není, např. jen surfujeme po internetu), bychom jim měli říci „ano“. To znamená jít si s nimi pohrát. Většinou se totiž ukáže, že nás děti nepotřebují na dlouhé hodiny, chtějí nám jen ukázat, co vyrobily, popovídat si s námi a nebo si chvíli pohrát, jednoduše získat pozornost rodiče, získat pocit, že jsme tady pro ně, že jsou pro nás důležití. Ve chvíli, kdy se o naší pozornosti přesvědčí, nás dost často „propustí“ a my si můžeme jít dělat to svoje, takže ve výsledku nás to zatíží méně, než kdybychom je několikrát odbyli s tím, že teď nemůžeme a ať přijdou později. Jako dárek navíc získáme dobrý pocit z upevnění vztahu s nimi.
17.) Učme se od svých dětí, jak žít
Na dětech je úžasná jejich bezprostřednost. Nejsou ještě zatížené konvencemi ani předsudky, umí si užívat každou minutu, být tady a teď, netrápit se obavami z budoucnosti. Měli bychom se od nich učit, jak:
1.) … žít v přítomnosti – jako dospělí neustále pokládáme dotazy typu „jak bylo ve škole?“, „těšíš se na Vánoce?“, což působí dojmem, že je třeba neustále řešit minulost nebo budoucnost a TEĎ  prostě nikdy nemá tu stejnou váhu. Přitom děti se dokáží plně pohroužit do daného okamžiku, do činnosti, kterou právě provozují. Užívají si procházku, aniž by potřebovali znát cíl, fascinují je obyčejné věci. Měli bychom si uvědomit, že budoucnost neexistuje a je pouze vynálezem kapitalistického světa jako nástroj strachu a manipulace. Pojďme si užít TADY A TEĎ!
2.) … být pošetilý a vysmívat se katastrofě přímo do tváře – děti mají rády humor a vyloženě si užívají situace, které vybočují z každodenního stereotypu a dospělé sešněrovanosti: rozbité skleničky, cákání vody, dělání grimas a legračních zvuků… je dobré si občas připomenout, že jsme také takoví bývali a prostě se uvolnit (to, že máme děti, je vlastně skvělá záminka k tomu chovat se „nepřístojně“)
3.) … si kreslit a hrát hry – kreslení rozvíjí kreativitu, hry (myšleno „deskové“) jsou skvělý způsob, jak trávit čas s ostatními lidmi
4.) … objevit, že práce a hra mohou být totéž – spoustu věcí děláme s nelibostí, protože nám bylo neustále vštěpováno, že je to otrava. Děti z přirozeného zájmu rády pomáhají a i obyčejné zametání nebo vození dřeva je pro ně zábavou. Navíc člověk se spoustu věcí daleko rychleji učí, pokud se tomu učit opravdu chce. Zkusme se začít na práci dívat jako oni.
5.) … si užívat radost ze stavění doupat – děti dokáží být architektem, stavitelem i obyvatelem domu zároveň, tak, jak tomu bylo v minulosti, a mají z toho nevýslovnou radost. Jsou schopny v sobě probudit vlastnost, kterou my jsme už ztratili.
6.) … mít požitek z rámusu – je to přirozená lidská vlastnost, kterou ovšem dospělí v sobě potlačují. Buďme jako děti. Výborně k tomuto účelu slouží táborové ohně.
7.) … milovat svobodu – je nám od přírody daná… ale hned po narození postupně odebírána rodiči tím, jak se nás snaží začlenit do společnosti. Děti se tomuto zotročování zuby nehty brání. Zkusme k nim mít respekt a alespoň část jí ponechat jim i sobě.
18.) Vyprávějme příběhy
Příběhy se mezi lidmi sdílely odjakživa. Předávaly se z generace na generaci i v dobách, kdy většina obyvatelstva neuměla číst a psát. Byly zdrojem inspirace, součástí naší kultury. Děti se prostřednictvím nich i hodně naučily o životě. Na rozdíl od sledování televize nebo hraní počítačových her příběhy jsou aktivní formou zábavy, protože člověk musí zapojit svoji představivost. Je dobré v dětech od malička pěstovat kladný vztah ke knihám a ještě lepší je, pokud příběhy vyprávíme z hlavy, můžeme totiž do nich vložit daleko více dramatu a emocí, nebo si je přímo vymýšlet. Vůbec nejideálnější je, pokud děti přímo zapojíme do tvoření příběhu. Tímto způsobem máme jistotu, že se v půlce nezačnou nudit. Vychováme z nich kreativní jedince. A kreativní znamená samostatný. Ale co je ze všeho nejdůležitější – opět společně strávený čas.
19.) Netrapme se počítači
Počítač je dvojsečná zbraň. Na jednu stranu se tváří, že nám ulehčuje život a díky němu jsme nezávislejší. Ve skutečnosti je to přesně obráceně: tím, že některé úkoly zvládáme rychleji, je na nás vyvíjen tlak toho stihnout více a tedy pracovat ještě výkonněji. Nezávislost je pouze relativní – jsme sice schopni si přes internet objednat prakticky cokoli, ale ve chvíli, kdy vypnou proud, jsme nahraní. Navíc přicházíme o cenný sociální kontakt s ostatními – místo pozdravu a krátkého rozhovoru s prodavačem v obchodě se omezujeme na sezení na židli doma v izolaci. Lidé jsou si čím dál vzdálenější, ačkoli od sebe žijí jen pár metrů. Dokonce členové jedné rodiny si za celý den nemusí říct téměř nic, protože svoji potřebu kontaktu si vybijí na sociálních sítích, komentováním cizích příspěvků. Autor doporučuje omezit důležitost počítače. Stanovit jasné limity ohledně toho, kolik času denně u něj děti mohou strávit. Dává příklad ze své vlastní praxe, kdy se jim doma počítač na několik dní porouchal. Děti zprvu brblaly a nudily se, po pár dnech si na nový stav zvykly a místo obvyklého vysedávání před monitorem si začaly kreslit, tvořit a hrát. 
Ufff! Tak koukám, že můj ‚stručný výcuc‘ nakonec nebyl tak úplně stručný  😀  Dočetl se někdo z vás až sem? Upřímně doufám, že alespoň jedna osoba ano, protože tenhle článek jsem připravovala několik měsíců a psala ho na etapy (o čemž svědčí i, dnes už archaická, úvodní fotografie :-))! A pokud alespoň někomu tohle téma a daný úhel pohledu přišel zajímavý, pak rozhodně doporučuju přečíst si celou knihu, která je podle mě nabitá vtipnými postřehy z autorova rodinného života (absolutně nebylo v mých silách sem dostat všechny ty myšlenky), navíc konfrontovanými se staršími názory na výchovu, jako například se známým Descartovým Emilem… Knihu najdete v každém knihkupectví, vydalo ji nakladatelství Jota a napsal Tom Hodgkinson. Toho pána bych docela ráda poznala osobně. Moje kamarádka, která mi knihu půjčila (a které se mimochodem taky dost líbila) jej komentovala slovy: ‚to musí být dobrej výpitek. Ten snad při psaní hulil jedno brčko za druhým!’… no, tak vám teda nevím. Ať už je to jakkoli, za mě rozhodně knížka dobrá, minimálně k zamyšlení určitě! Tak vám přeji hezké počtení! ;-)…

Přečtěte si více

Vzpomínka na dětství

Zveřejněno uživatelem | 30. 09. 2017 | |

Tak jsem byla opět s Madlou na týden u našich. Je to vždycky hrozně fajn, ráda se tam vracím. I když moje doma už je jinde, vlastně tak trošku to ‚doma‘ stále zůstává tam, kde je máma. Máte to taky tak? 🙂
Jak naše dcera roste a dá se s ní dělat víc věcí, postupně přicházíme s novými aktivitami. A tak jsem jednoho rána takhle v bytě rodičů procházela polici se starými vinyly a objevila Dádu, zpívánky, které jsem poslouchala jako malá holka. Nostalgická slzička pomyslně ukápla mně i mamce, o to víc při pohledu na Madlu. Já vám nevím, čím to je, ale Krtek a Dáda jsou prostě věční! Začala skákat, natřásat se v rytmu a povykovat, tancovaly jsme v objetí po místnosti a ona řvala ‚Dada Dada‘ a druhý den ji chtěla pustit znovu 😉
Doufám, že tohle elpíčko ale nebude jediná věc, kterou já a Madlenka budeme mít jako společnou vzpomínku na dětství. Vyhrabala jsem i další poklady. No… dva vyhrabala a jednomu trochu pomohla 🙂 Jsou to tyto knížky, tak kdo má rád dětskou archivní literaturu, pojďte se na ně se mnou podívat. První je notoricky známá Anička a básnička od dvojice Eduard Petiška a Helena Zmatlíková. Je to vůbec první knížka, kterou si vybavuju jako čtení na dobrou noc. O Aničce a její nedělní kočce, co bydlí v nakresleném domečku. Četla jsem ji snad milionkrát a je to na ní vidět, snad čtvrtina listů už chybí. Hodlám ji pořídit novou, naštěstí se stále prodává i s dalšími dvěma díly – Anička malířka (tu kupovat nebudu, švagrová mi ji sehnala coby vyřazený kus z knihovny) a Anička a flétnička. Tu jsem nikdy nečetla, ale už se těším, až se do toho s Madlenkou pustíme.

Druhý kousek se jmenuje O malé Aničce a je od autorů Inger a Lasseho Sandbergových. Koukala jsem a v češtině už není dostupná, ale možná někde na bazaru by se splašit dala, je totiž super! (To je jen okrajová informace pro zájemce, ta naše se totiž dochovala a vcelku jí nic nechybí…) Moc se mi líbí minimalistické ilustrace i celkově jednoduché pojetí – co stránka to obrázek a málo textu, sotva jedna věta, takže pro malé děti na udržení pozornosti jako dělané. Možná to vypadá, že ji přečtete za jeden večer a hotovo, ale nenechte se zmýlit, já si dodneška pamatuju, jak mi ji předčítal tatínek a já jsem ji chtěla pořád znovu a znovu. Tak uvidíme, jak to bude u nás doma.

Třetí tip je moje vzpomínka na prázdniny u babičky. Kniha se jmenuje Mirka s Jirkou a cihlový kluk a je to Ilony Borské. Téma je zrovna stejně prázdninové, asi proto mě tolik bavila. Plus ty ilustrace, ty jsou taky báječné (vytvořil je Jaromír Zápal)! Je to podle mě čtení pro předškolní a mladší školní děti. Vzpomínám si, že zpočátku nám ji babička předčítala, později jsem se k ní sama vracela, protože to byla moje zamilovaná. Před pár lety jsem si na ni vzpomněla, ale babička už ji doma nenašla, možná ji poslala dál. Bylo mi to líto, a tak jsem se po ní podívala na Aukru a zrovna měla štěstí, a tak se po letech vrátila do mé – naší – knihovničky 🙂 (trošku jsem googlila a k mé velké radosti má kniha ještě druhý díl – tedy vlastně první! – tak ještě zkusím zalovit někde v antiku a třeba sbírku ještě rozšířím)

Ještě jsem měla u babičky druhou oblíbenou knížku, byl to soubor různých příběhů pro děti, bohužel si nevzpomínám na název ani autora, jen matně si vybavuju, že na obalu byla kompozice několika obrázků, hodně růžové a žluté. Můj nejoblíbenější příběh byl o holčičce, která si moc přála psa, ale rodiče jí ho nechtěli koupit, a tak si vymyslela imaginárního. Všude chodil s ní, až se jí jednoho dne ztratil. Co teď? Konec neprozradím, to by nebylo ono 😉 Pokud je mezi vámi nějaký pamětník nebo třeba knihovnice, které se to jeví familiárně, budu ráda, když mi napíšete, o jakou knížku jde.
A jaká byla ta Vaše dětská ze všech na světě nejmilovanější? 🙂

Přečtěte si více

Náušnice ‚na míru‘

Zveřejněno uživatelem | 14. 09. 2017 | |

Před nedávnem jsme Madle konečně nechali nastřelit náušnice. Dlouho jsme to odkládali, stejně jako očkování, a až teď na ně došla řada, takže v necelém roce nám definitivně skončila rozpačitá éra, kdy cizí lidé kolikrát nevěděli, zda v kočárku chválit holčičku nebo kluka (to víte, s růžovými oblečky jsem to nikdy nepřeháněla) 🙂

Prvních pár týdnů měla sice v uších provizorní pozlacené šroubky, ale opravdové náušničky už tou dobou netrpělivě čekaly v krabičce. Zasponzorovala je babička s dědou a já jsem nechtěla jen tak ledajaké. Dlouho jsem vybírala, protože v dětském sortimentu v klasických zlatnictvích se mi nic nelíbilo. Na můj vkus všechno moc ukecané nebo moc ‚myšákovské‘. A já mám prostě ráda jednoduchost, univerzálnost a hlavně nadčasovost. Nevěděla jsem přesně, jaké chci, a tak jsem prostě čekala, až mě něco osloví. Nakonec mé představy uspokojili na Fleru. Našla jsem tam zlatnici, která vyrábí autorské šperky a z nabízených motivů mě zaujalo hned několik. Po dlouhém váhání jsem vybrala talířek z bílého zlata s říční perličkou uprostřed a Marta Švajdová byla ochotna mi je zhotovit na přání s dětským zapínáním vpředu. Komunikace i celková spolupráce s ní byla příjemná, cena taky fajn a jsem moc ráda, že jsem podpořila originální českou tvorbu. Takže tento obchůdek mohu všem vřele doporučit, a to nejen za sebe, ale i za naši parádnici! Na své náušnice prostě nedá dopustit a když se jí někdo zeptá, ochotně je předvádí. Prostě celá já! 😀
foto převzato z Fler profilu prodejce Marta Švajdová

Přečtěte si více

Pokojíček pro Madlenku poprvé

Zveřejněno uživatelem | 7. 09. 2017 | |

Ještě tak úplně neexistuje, ale v mé hlavě už má celkem konkrétní obrysy. Nápady sbírám dlouho. Je to jiné, než navrhovat pro klienty. Tam jsem většinou emocionálně nezatížená, dostanu náznak zadání, co má dítě rádo a co potřebuje, přetransformuju si to po svém, vyberu ústřední motiv a všechno ostatní k němu doplním. A hotovka! Jenže tentokrát to tak jednoduše nefunguje. Do výsledku si tak trochu projektuju sama sebe – jaký byl můj dětský pokojíček, nebo co bych si v něm tehdy přála mít. Vlastně to má být Madlenčino království a maličko i moje soukromé útočiště.

Jedno je jisté – bude jednoduché a minimalistické. Zároveň ale musí být milé a osobní. Nemám ráda přemíru barev a plácání pátého přes deváté, ale taky si myslím, že pokojíček, který vypadá jako obývák, je trochu nuda. Ulovit vkusné dětské motivy je tak trochu dobrodružství. Ne, že by na trhu nebyly – ony jsou – ale musí se hledat. Když už najdete, nesmíte zase podlehnout touze nacpat tam úplně všechno, co se vám líbí. A pokud jste ještě navíc zatížení požadavkem low-cost, je to o to složitější. Opravdová výzva. Rekonstrukcí domu jsme se finančně hodně vycucli, na interiér mnoho nezbylo, ale naši dceru vizuálně nikterak ošidit nechci. A tak myslím, že budu hodně improvizovat a hodně si dopomáhat vlastníma rukama. Přetvářet starší kousky nábytku, dávat jim nové funkce, měnit jim barevnost. Určitě to zabere víc času, než mé klasické navrhování, ale tady mě naštěstí dedlajny tolik nesvazují. Jenom trochu. Přece jen to dítě tak rychle roste, začíná projevovat svůj názor a osobní prostor bude potřebovat (no jó, a taky už mě nebaví ty její krámy po celém obýváku :-D)
A jaký tedy bude? Dispozici už mám vymyšlenou. Pokoj je rozměrově velkorysý, skoro 4x5m, není žádný velký kumšt nacpat do něj jedno dítě. Já už ale počítám se dvěma. (pokud by jich nakonec bylo ještě více, zřejmě by došlo k zásadnějším úpravám bytu a vytvoření dalšího menšího pokojíčku – a i s tím už jsem jako správný architekt, který neponechává nic náhodě, počítala, takže bylo docela vtipné vysvětlovat elektrikáři, proč chci v obýváku tolik stropních svítidel a některé se zapínají v polovině délky pokoje :-D). Jediným handicapem místnosti jsou dveře umístěné těsně u rohu. Z toho bývám obvykle nešťastná. Posunout jsem je tentokrát nemohla, protože by mi v obýváku chyběly centimetry pro vestavěnou knihovnu (a také pro ten příležitostný další pokojíček). Ale myslím, že nakonec to až tak nevadí, alespoň zbyde prostor pro velikou skříň…
Při navrhování obvykle vycházím z komplikovanější varianty (tedy pokoj pro dva), neb na tu méně komplikovanou se to dá upravit vždycky. Dlouho jsem přemýšlela, jak nejlépe umístit postele, aby to bylo příjemné a zároveň aby nekolidovaly se skříní. Nakonec jsem si pomohla nábytkovou konstrukcí, jakousi dělicí stěnou, za níž se postele schovají. Vytvoří se tím dvě samostatná hnízdečka, což bude – myslím si – příjemné (alespoň já jsem vždycky všemožné kutlochy a schovky prostě milovala!). Skříň, která bude na míru, se k nim dorazí. Odpadne mi tedy problém s ošklivým rohem skříně. Poloha pracovního stolu pro dva je jasná vzhledem k umístění okna – měl by být co nejblíže, a to tak, aby světlo dopadalo zleva (počítám s pravorukými dětmi a pokud to nevyjde, umístí se stůl přímo pod okno). V návaznosti na pracovní stůl (a vlastně podél posledního dosud volného kousku zdi) umístím policovou skříňku na hračky, knížky a kostky. Střed místnosti zůstane volný, aby bylo dost prostoru na hraní…
Takže to je verze pro dva. Horizont cca 5 let. Současná verze bude o poznání minimalističtější. Dvě velká lůžka a nábytková konstrukce okolo nich zatím nebude potřebná. V pokoji bude jen postel pro Madlenku. Počítám s tím, že ještě nějaký ten pátek bude spát s námi v ložnici (v naší posteli :-)) a vlastní lůžko bude spíše zvykací, přesune se do něj, až bude sama chtít. Moc se mi líbí domečkové postele. Jsem rozhodnutá pro nízkou verzi, tedy bez vyvýšeného roštu – matrace bude pod domečkovou kostrou přímo na zemi. Pro malé dítě mi to připadá docela fajn, aby spalo ve výšce třeba 15cm, než si zvykne na to, že je tam nějaká hrana, kterou je třeba respektovat. Navíc to má ještě jednu přidanou hodnotu: později hodlám přikoupit další matraci, tak, aby byly dvě na sobě, a jedna z nich se dala použít pro příležitostné přespání hostů/kamarádů, kterých máme hodně. Případně tam mohou spát sourozenci pohromadě, než jim necháme na míru vyrobit klasické postele. Vestavné skříně budou také až v pozdější verzi. Dokud není potřeba tak velký objem úložných prostorů, v pokoji zůstane skříň po původních majitelích domu. Je dýhovaná a je mi líto ji vyhodit. Vzhledově je samozřejmě jasné, že není nejnovější, ale hodlám jí trošku načechrat kabátek. Je to jeden z mých budoucích renovačních projektů. Až nebude potřebná, zřejmě ji přesuneme do pokoje pro hosty…

Varianta dispozice pro jedno a dvě děti
Tak taková je v kostce moje představa co se dispozice týče. Neméně důležitou částí ovšem je, jak bude pokojíček vypadat po stránce barev, materiálů a designu. Tam už se mi to také rýsuje. Ale dneska už jsem toho napsala až až… takže můj pokojíčkový wishlist si s dovolením nechám na příště, jak se znám, bude to určitě zase long story 🙂

Přečtěte si více

Reklama