Autor: lochta

Rychlebské hory – výlety od Pišliků

Zveřejněno uživatelem | 19. 06. 2017 | |

Naše dovolená v Rychlebských horách byla tentokrát o kapku nervóznější, umrčenější a celkově trochu „náročná“.

Důvody byly různé: od desítek napuchlých a svědivých komářích píchanců, které jsme si odvezli z jednodenní zastávky u našich v Poodří (Klárka), přes mou sennou rýmu v nejvyšší sezóně travin a moje nesžití se s rolí autonavigátora. A pak taky pozdní odjezdy a tím pádem i příjezdy (tak to se mnou prostě je, když nade mnou nevisí bič odjezdu vlaku), moje nechuť postopadesáté sbalit batoh a holek tradiční žabomyší války, které jsme v tomto rozpoložení příliš nezvládali řešit s klidným tónem a chladnou hlavou.
Naštěstí to vyrovnávalo nádherné počasí a půjčené auto (děkujeme babičce s dědou, bez něj bychom nemohli bydlet u Pišliků – na vlak to byl pěkný kus :)). A taky stezky pro horská kola, o kterých jsem psala minule, které muž projel skoro všechny dvakrát a já ty nejjednodušší taky zkusila. 
Co nás ale nejvíc nakoplo byl kolaps auta v nejméně vhodném  místě – na Rejvízu. Nakonec to byla jen baterka a natrefili jsme na úžasného Ostraváka, který muže svezl do Zlatých hor a zpět koupit novou. Chvála dobrým lidem! 
Hrábli jsme si do svědomí a všechno pak už bylo o něco růžovější.. 
Na Rejvízu jsme si klasický okruh kolem Velkého mechového jezírka prodloužili o zacházku k Bublavému pramenu. Holky zbožňují čabrání se v jakémkoli potoce, tenhle navíc na dupnutí na břehu reagoval bubláním, což nás všechny hrozně bavilo. Jen Sára si nás poskakující měřila nechápavým pohledem a raději se dál hrabala v jehličí.
Chtěli jsme moc vidět nově (a krásně) zrekonstruovanou Tančírnu, secesní budovu z počátku dvacátého století, která ještě donedávna chátrala. Vyrazili jsme proto do Račího údolí. Asfaltka v údolí mě nijak nenadchla, zato romanticky dozděná zřícenina hradu Rychleby jo. Přemýšlela jsem, kde vzali ve středověku maltu.. 
Asi poprvé za celou naší turistickou existenci (včetně toho, než jsme měli děti) jsme přečetli snad všechny tabule naučné stezky. Klárka nás donutila – většina jich totiž byla psána formou pověstí. No a pak taky Terezčiny schovávačky, její stylizace do role koně a Klárčino motorové koště jménem Psík. To by ale bylo na dlouhé vyprávění..
Zámek Jánský vrch v Javorníku jsme oběhli jen kolem dokola za nesouhlasného povyku Klárky, která už se viděla ve slíbeném lomu 🙂
V bývalém kaolínovém lomu kousek od Vidnavy byly naše dvě rampepurdy ve svém živlu. Pro velký úspěch jsme tam byli dvakrát. Poprvé bylo chladněji, to proběhly jen špekáčky a stavba pískového města, podruhé už se šlo i do vody. 
Svou hmatovou stezku Rychlebskými horami (jehličí na Rejvízu, písek v lomu) zakončila Sára labužnickým ukousnutím sedmikrásky u Pišliků na zahradě. Dobře nám nakonec bylo..

Přečtěte si více

U Pišliků

Zveřejněno uživatelem | 18. 06. 2017 | |

Oficiálně se chalupa, ve které jsme minulý týden bydleli, jmenuje U Serváce. Je v Rychlebských horách, kde skupina nadšenců před několika lety vybudovala síť stezek pro horská kola. A protože chalupa je jen kousíček od jedné takové stezky a dva kousíčky od ostatních trailů, a taky proto, že ji pronajímají moc sympatičtí lidé, kteří navrhují a vyrábějí nádherné dřevěné hračky, auta, ponorky a traktory, museli jsme jet zrovna tam. Dřevěné figurky, pasažéři všech těch úžasných dřevěných strojů, se jmenují Pišlici, a tak jsme všem tvrdili, že jedeme k Pišlikům…
Chalupa mě nadchla. Venkovní hliněné omítky, modrá kachlová kamna, staré dřevěné podlahy, původní kamenná futra do našeho pokoje, kastlová okna, neomítnuté cihly. Stará čela postelí, skříň i noční stolky, venku kamenná veranda, muškáty (ty nepřevislé, juchů) a spousta koz. Dvě kůzlátka a slepice. Ve sklepě výběr kvalitních vín a možnost načepovat si pivo.
Každé ráno nám moc milá paní nachystala výbornou snídani. Míchaná vajíčka (taky tomu říkáte vaječina?), kozí sýr, zelenina. Nebo taky wafle ve tvaru mickeymouse a výborné palačinky s jahodami ze zahrádky. Protože paní byla opravdu moc milá a já tu pusu moc nezavřu, naučila jsem se od ní uvařit z jahod, medu a trošky vanilkového pudinku tu nejlepší náplň do palačinek. Mňam.
Holky chodily krmit kozy, z postelí se staly autobusy. Z dřevěné truhly plné Pišliků, jejich autíček a všemožných dřívek lovily součástky a stavěly parkoviště. Měly jsme trochu problém je vůbec dostat na nějaký výlet, jediné, co chalupu trumflo bylo koupání a stavby z písku v bývalém kaolínovém lomu.
Moc hezky tam bylo, ubytování přesně podle mých představ. Určitě se tam někdy vrátíme..

Přečtěte si více

Černobílé hračky s kapkou barvy

Zveřejněno uživatelem | 16. 06. 2017 | |

Přiznávám, že když jsem je před rokem a půl šila poprvé, netušila jsem, že budou mít takový úspěch. A mají, ani asi nespočítám, kolik už jsem jich ušila.
Otestovala jsem je i na naší Sáře a prošly. Líbí se jí, návštěvám i paní učitelkám ve školce 🙂 A já se dmu pýchou..
Napadlo mě vyzkoušet i o trochu méně černobílé, zato více barevné varianty. Barev ale jen trochu, aby hračky pořád byly více černobílé než barevné.
Moc mě baví, že každá hračka vypadá trochu jinak, navíc ten „jé efekt“ když ji šiju a těším se na výsledek… Souvisí to celé taky s mou snahou dělat originál kousky (dneska jsem stála asi tři metry od holky, která měla to stejné triko jako já a i když bych nikdy neřekla, že by mi to mohlo vadit, připadala jsem si divně).
Černobílé sady hraček pořád budou, k tomu si občas pro radost ušiju nějakou tuhle krapetbarevnou variantu pro oživení. Aby to víc bavilo mě i vás..

Všechny hračky jsou dostupné na Fleru – i s detailním popisem, co všechno „umí“.

Přečtěte si více

Městské batohy

Zveřejněno uživatelem | 8. 06. 2017 | |

Dvoupříspěvkové okénko do našeho rodinného života dnešním postem končí, vrhám se na byznys 🙂 Mám totiž na srdci několik restů a jedním z nich je popsat trochu blíže mé batohy. 
Jejich šití už si „sedlo“, nadávky skončily – pokud tedy nenašiju koženkové dno k hornímu konci látky jako dnes. Co si ovšem nesedlo je Sára, spí zásadně jindy než je potřeba , navíc se v posledních dnech dost rozplazila, takže můj šicí režim byl mírně narušen. Nestíhám proto šít batohy tak rychle jak bych chtěla, nicméně dva jsem včera i s detailním popisem konečně nahrála na Fler. Je to vůbec možné, že je šiju už skoro rok a na Fleru jsou první dva kousky? Zkusím se polepšit. Raději ale nic neslibuju, prázdniny se blíží a Sára bude zrychlovat.

Občas někdo brblal taky na to, že nemám nikde své ušité batohy vystavené pohromadě. Tak to už teď taky mám. V koláži vidíte devět z jedenácti ušitých kousků, pokud chcete fotek více, koukněte sem – na můj Fler blog.
Popis obou variant batohů – rolovacího a s klopou –  jsem včera na Fler vymýšlela půl dopoledne, takže ho tady jen zopakuji a doplním detailními fotkami, které na Fleru nejsou.
Koho tedy zajímají vnitřnosti mých batohů, prosím čtěte:
Výška rolovacího batohu je 40 cm, šířka 38 cm, dno 10 cm – to vše v zarolovaném stavu.
Výška klopového batohu je 42 cm, šířka 38 cm, dno 10 cm.
Rolovací batoh se zapíná magnetickým zapínáním v rolovací části, zarolováním a sepnutím karabinou. Pokud se Vám zrovna nechce nebo nemáte čas, stačí secvaknout magnet a horní část jen překlopit – batůžek je stylový i tak.

Batoh s klopou zapnete na zip a přes něj přehodíte klopu. Připevníte karabinou. Pokud máte batoh plnější, dá se popruh s karabinkou délkově nastavit – myslím tím prodloužit.  
Velkou výhodou je množství snadno přístupných kapes. Na nejnutnější věci slouží pohotovostní kapsa na zip vně batohu. Když potřebujete schovat klíče nebo telefon, nemusíte rolovat celý batoh.  Uvnitř je v zádové části velká kapsa na laptop (šířka asi 30cm, výška asi 35cm) uzavíratelná přezkou na suchý zip. Na přední části je všita kapsa na drobnosti, abyste je už nikdy nemuseli lovit na dně batohu. Podle vašich přání tuto kapsu rozdělím na dvě části nebo ne.
Občas se mi povede vybrat do vnější kapsičky  a vlastně i na celou podšívku batohu veselou a vtipnou látku – co jiného jde taky vybrat k deštníkům než kapky? 🙂 Pokud mě žádná látka z mých zásob do nosu necvrnkne, vybírám barevně neutrální látky, nejraději nebělenou bavlnu, na které věci naskládané v batohu nezanikají a zároveň je podle mého prakticky nešpinivá.
Batoh je celý vypodšívkován, záda jsou vyztužena textilní, ale velmi, velmi pevnou výztuhou. Aby batoh držel tvar a Váš počítač byl v bezpečí.
Zádové popruhy jsou délkově nastavitelné.
Zádové popruhy jsou koženkové, uvnitř vyztužené polypropylenovým popruhem. Jsou několikrát prošity a pevnostním stehem přišity k zádům batohu – nosnost batohu je cca 5 kg.
Zádová část, klopa a dno batohu je z kvalitní čalounické koženky, v případě zašpinění lze tyto nejvíce zatěžované části otřít vlhkým hadříkem. V případě ušpinění látkové části, lze batoh opatrně v ruce vyprat (30°C).

Každý batoh je svou kombinací látky a koženky naprostý originál – stejný batoh už znovu neušiji. Vy tak budete taky originál 🙂

Pokud jsem někoho na batoh nalákala, dva momentálně ušité a ihned dostupné najdete tady. Pište mi sem, ušetříte si tak Fler provizi.
Další možností je nechat si u mě ušít batoh v kombinaci látek a koženek přesně na míru – napište mi své představy, já  Vám pošlu vybrané kombinace na fotkách k finálnímu výběru.

Příště mám pro Vás ještě jednu novinku (nebo dvě.., vlastně tři :)) týkající se černobílých hraček pro miminka, a pak už zase chvíli něco nereklamního..

Přečtěte si více

Sára sedmiměsíční

Zveřejněno uživatelem | 7. 06. 2017 | |

Sedmý měsíc byl pro Sáru měsícem v mnoha směrech zlomovým. Byla poprvé ve velké vaně (cákání v malé vaničce už bylo pro naši dřevěnou podlahu neúnosné), hned nato poprvé v opravdickém bazénu. 
Prvním skutečným jídlem byla dětská vlaková jízdenka (člověk nemůže mít oči všude:)), druhým jídlem v šesti a půl měsících večerní kaše. Navzdory všem doporučením jsme nezačali zeleninou, ale kaší. Při vzpomínce na holky plivající měsíc mrkev a špenát (jíst se naučily právě až s druhým příkrmem – kaší), jsem se rozhodla udělat si to teď po svém. A funguje to, juchů – zatím mi zkritizovala jen banán.
Každou věc dokáže prstíky dokonale a dlouze prozkoumat, poposunovat po podlaze, následně to putuje na průzkum do pusy. U toho ten nejdůležitější výraz jaký si umíte představit. Nejoblíbenější hračkou je šlehačková metlička. Hned pak holek dřevěná vláčkodráha. Ideálně samozřejmě sestavená..
6. května vylezl zub, za ním druhý a Sára se od té doby chvílemi mění na nespokojené dítě. Naštěstí má pořád více těch světlých chvilek, jen to šití s ní už teď moc nejde. No co už, zase je ale děsně vtipná: ve vaně, při jídle, po probuzení. Vlastně skoro pořád. Úžasné to je, tyhle pididěti sledovat..

Přečtěte si více

České a Saské Švýcarsko

Zveřejněno uživatelem | 5. 06. 2017 | |

Zanedlouho vyrážíme znovu dovolenkovat a já pořád nebyla schopna zpracovat a vystavit fotky z našeho prvního letošního dovolenkového skorotýdne kousek za Děčínem (začátkem května). Obdivuji všechny, kdo jsou schopni své fotky zpracovat hned po příjezdu – moc bych toho chtěla jednou dosáhnout..
Svatba prvního švagra nás poslala až na druhý konec republiky, a tak jsme to pojali rovnou jako pořádný výlet.
Moc se nám osvědčil plán rozdělit každý den na dvě poloviny – dopoledne turistika, odpoledne zábava pro holky. Vyhnuli jsme se tak umrčeným a nespokojeným chvílím – holky byly od rána tak natěšené na ZOO / bazén / potok před chatou, že na kyselé obličeje snad ani nedošlo.
I výletování pro ně ale bylo dost atraktivní – bydleli jsme na levém břehu Labe, a tak jsme každý den museli použít přívoz – atrakce obrovská. 
V kopci na Pravčickou bránu se Klárka nadšeně přidala ke skupince zahraničních turistů a fascinována jejich řečí nahoru skoro vyběhla. Málem jsme ji nestačili jak nám průběžně mizela mezi skalami. Sára si mezi Pravčickou branou a Mezní loukou zažila svou zatím asi nejterénější kočárovou jízdu – náš kočár ve spojení s mým mužem opravdu projede téměř vše. Rysí stezka pro děti a úžasné dětské hřiště ve stylu skal a Pravčické brány na Mezní louce byly skvělým zakončením. V autobuse do Děčína pak pár minut spánku (všichni) a vpodvečer ZOO v Děčíně. Zvířata jsme bohužel nestihli v ideální formě – nám chladnější počasí (asi 10 stupňů) příliš nevadilo, zvířata ale byla skoro všechna zalezlá.
Druhý den jsme z Hřenska přes soutěsky došli znovu na to stejné hřiště na Mezní louce. To už holky dobře věděly kam dojdeme, a tak šly a šly a šly. Námi nadšeně popisované lodičky v soutěskách je vůbec nenadchly. Když jsme ale projeli první soutěsku, druhé se nemohly dočkat. Z toho skvělého dřevěného hřiště jsme je dostali jen díky tomu, že dalším bodem programu byl aquapark v Děčíně. Tam se Terezce tak líbilo, že se dodnes ptá, jestli zase půjdeme do toho bazénu, kde se na ni zlobil pan plavčík (protože kolem bazénu se neběhá, Terka ale běhá všude a pořád). Cestou jsme ještě stihli projít Děčínským zámeckým parkem s nejdelší příjezdovou cestou k zámku, večer nám i přes dlouhý a rychlý běh ujel vlak, a tak jsme našli další skvělé hřiště (Tomovy parky) tentokrát v námořnickém stylu a s výhledem na Labe a zámek.

Třetí den už počasí začalo alespoň trochu připomínat květen, vyrazli jsme  proto do Německa. Do Kurort Ratenu. Sára si střihla svůj první výlet v nosítku – 700 schodů na kamenný most mezi skalami by nezvládl ani kočár ani muž 🙂 A málem ho nezvládly ani holky, zachránilo nás jen počítání schodů. Sára v nosítku spala a spala a spala..

Výhledy na Labe, skály a blízkou tabulovou horu byly úžasné, počet turistů obrovský. Autem se totiž dá dojet až nahoru na vyhlídky, a to pak není nic pro nás – mačkat se na skalách s davy autoturistů.
Dole ve vesnici byla zrovna jarní slavnost, a tak jsme si užili i klasickou německou pohodovou atmosféru. Bylo to jako z našich oblíbených knížek Jaro, Léto, Podzim a Zima od (Němky) Rotraut Susanne Bernerové. Závod gumových kačenek holky vyloženě nadchl. A pak taky to, že nám znovu ujel vlak a MUSELI jsme proto otestovat i německé hřiště.

Odpoledne jsme si na střídačku  s mužem projeli Labskou cyklostezku na kolečkových bruslích.  A zatímco jeden z nás testoval kvalitu asfaltu (nic moc, spíše cyklo kvalita než inline kvalita), druhý pouštěl šišky (místo kachen:)) po potoce s holkama u chaty. Bydleli jsme na skvělém místě – na konci uzoučkého a prudkého údolí Čertovy vody, na hájovně. Pan hajný tam měl úplnou ZOO, které velel dvacetiletý divočák Filip.

O svatbě, kterou jsme celou tuhle akci zakončili, zase příště. Snad dříve než za měsíc 🙂

Přečtěte si více

Šaty pro družičky

Zveřejněno uživatelem | 2. 06. 2017 | |

Mám to tak už od svých středoškolských let – v hlavě přesnou představu o nějakém kousku oblečení, pak snahu tento kousek najít někde v obchodech, pak zklamání, že to nejde (nebo alespoň za pro mě dostupnou cenu ne).
Na vysoké jsem k tomu pak přidala další fázi – překonala jsem strach ze šicího stroje a zkusila si vysněnou věc občas ušít. 
Vrcholem toho všeho (dosud nepřekonaným) bylo léto strávené šitím svých svatebních šatů. Chtěla jsem totiž bavlněné, bez kola ve spodničce a švadlenám nevěřila ani nos mezi očima.
Když Klárku s Terezkou budoucí švagrová poprosila, jetli by jí v sobotu šly za družičky, už jsem proto věděla, co mě čeká. Snahu najít družičkovské šaty podle mých představ jsem sice měla, ale dopadlo to stejně jako vždycky.
Takže jsem prostudovala návod v Burdě (díky Nicol za půjčení) a dala se do toho. Šila jsem z obyčejné bílé bavlněné látky. Ženich bude mít světle modrou kravatu, proto bleděmodrá látková kytička. A protože mi šaty přišly trochu přeslazené, našila jsem pod kytičku ještě tmavošedý pásek.
Dalo mi šití zabrat, na několika místech jsem návod úplně nepochopila, šila podle sebe a doufala, že dojdu ke stejnému cíli. Máte můj obdiv všechny, které šijete oblečení!
Terezka šatky zdědila po Klárčině družičkování před třema lety. Šila jsem je ze zbytku látky mých svatebních šatů, proto k nim mám mírně nostalgické citové pouto. Do zvýšeného pasu jsem ji  jen všila stejný tmavošedý pás jako má Klárka a stejnou kytičku. Aby jim to spolu ladilo.
Tak teď už jen aby šaty přežily bez úhon a fleků až minimálně do obřadu..
P.S. A toho Budulínka od Jany Z lesa dostala Sára od své kmotry ke křtu – nemůžu se na ní vynadívat..

Přečtěte si více

Ferdinandovy zahrady

Zveřejněno uživatelem | 31. 05. 2017 | |

U šití poslouchám často Český rozhlas Dvojku. Dost lidí považuje tuhle stanici za rádio pro důchodce (no dobře, hudba spíše nic než moc), já mám ale ráda podle mě inteligentní moderátory, dopolední výběr hostů i večerní čtení na pokračování. 
Dnes jsem vyloženě u vytržení, protože dopoledním hostem byl pro mě dosud neznámý Ferdinand Leffler, zahradní architekt. Úžasný člověk, skvělé povídání – Sára mi během té hodiny málem snědla krejčovský metr, ale jinak byla hodná a dopřála mi poslech. Pustit si jej můžete tu.
Tenhle skvělý člověk má v České televizi pořad s názvem Ferdinandovy zahrady. Po obědě jsem zhltla první díl a vytržení trvá a roste! 
Sázet původní druhy ovocných stromů, jedlé keře, žádný kačírek. Stávající stromy a krajinu respektovat, kameny použít z blízkého lomu. Definitivně jsem se rozhodla pro vyvýšené záhony (to bude mít muž radost :)) a pro více suchých zídek (to bude mít opravdu radost). Kamenů jsme totiž při rekonstrukci našeho domu našli tuny a on je odmítá naložit na kontejner a nechat odvézt. Dávám mu konečně za pravdu. Osadím je jahodníkem..

Přečtěte si více

Radosti

Zveřejněno uživatelem | 26. 05. 2017 | |

Radost největší: o boreliózu by jít mohlo, proto třítýdenní antibiotika. Dá se při nich ale kojit. Uf. Jestli to borélie jsou nebo ne se uvidí po šesti týdnech z odběrů – anebo se prý taky neuvidí nic – to je  zákeřnost boreliózy.
Radost obrovská z vašich komentářů. Moc děkuji za váš čas, který jste s nimi strávili, rady a postřehy, které jste mi napsali, a naději, kterou jste mi dodali. 
Spousta dalších radostí:
Legíny pro Klárku. Tolik krásných úpletů se dá sehnat. Po dlouhé době šití večer. ten klid všude.. Overlock brzy bude, ale nedalo mi to nezkusit je i na rovnostehu. A povedlo se. Kupované (a hned na pěti místech děravé) už nechci ani vidět.
Domeček z tabulového samolepicího papíru na ledničce – konec věčných seznamů po papírcích. Terezčina ovečka ze školky.
Brambor ve tvaru srdce – to když jsem chystala těsto na šišky s mákem. Více máku než šišek. Mňam.
Pro Klárku nové šaty za pár korun ve výprodeji, nově nasvícené cihly s čísly, vytřeno, uklizeno, prádlo na zahradě pověšeno. Po letech rekonstrukce letos truhlíky za oknem. Sára zhltla svou první misku mrkve. Celou. 
Na zahradě se raději moc nerozhlížet a smířit se, že holky s domácím úklidem zatočí jen co přijdou ze školky. Ale nevadí, upečeme spolu buchtu. 
Krásný víkend přeju..

Přečtěte si více

Flek na krásném dni

Zveřejněno uživatelem | 24. 05. 2017 | |

Tak krásně ten včerejšek začal.
Přišly mě navštívit Zuzka Na kopečku a Peťa Bududub. Úžasná inspirativní hodinka.
Zbytek dopoledne pak v Brně, které mě tentokrát neznechutilo svou liduplností, ale naopak mile překvapilo. Lidé usměvaví, kavárny v ulicích příjemné, na České veselá a pohodová hudba, zelené stromy. Už i to nádraží začíná pomalu vypadat příjemně.
Objevila jsem (úplnou náhodou) obchůdek Sonnentoru. Bio čaje. Plná výloha Peti Oringle. Vyhrála soutěž a pomalovala pro ně výroční čajovou krabičku včetně jednotlivých balíčků s čaji. Na každém pytlíčku citát o radosti. Už mám jednu doma – moje radost veliká.
U odpoledního šití jsem trochu usínala, probralo mě až večerní plavání. Moc hezky jsme si to každotýdenní plavání s kamarádkami vymyslely – doporučuju!
Večer na mě ale bafla červená skvrna na ruce. Minulý týden tam bylo klíště, takže panika řádná. Bylo to asi mé páté klíště za celý život. 
Existuje vůbec méně prozkoumaná nemoc než je borelióza? Ví vlastně někdo, jestli se dá přenést kojením? Budu muset kvůli případným antibiotikům kojit přestat ? A znamená flek jistojistě boreliózu, aby případný stop kojení nebyl pro nic za nic? Pomůže to vůbec? Proč každý lékař tvrdí něco jiného?
Nejhorší je smrt z vyděšení. Opakuju si to dnes celý den a pomalu to začíná zabírat.  Zítra si nařizuji návštěvu své praktičky a nějak (dobře!) to určitě dopadne..

Přečtěte si více

Sářina místa aneb o dekách minulých i budoucích

Zveřejněno uživatelem | 22. 05. 2017 | |

Říkám si často, jestli holky ocení to, že mají velkou část svých hraček (oblečení, pokoje) vyrobené ručně svými rodiči. Zatím si to příliš neuvědomují, stěžovat jsem Klárku slyšela  jen jednou – Mami a KOUPÍŠ mi někdy taky něco?
No není to s našimi hracími zásobami zdaleka tak zlé, jako to z té věty zní – hračky už pomalu nemáme kam dávat a kupovaných je pořád většina. 
Co se týká hraček pro miminka a jiných mimi bebechů, tam už možná vedou ty vyráběné věci. Těhotenské a kojicí hormony asi holt mají velký vliv na mou tvorbu.
Dřevěného čápa nad postýlku jsem původně chtěla Sáře vyrobit papírového, ale když se pak muž nabídl, že jej udělá ze dřeva, vůbec jsem se nebránila. Momentálně visí nad Sářinou „denní“ postýlkou v obývacím pokoji, časem se přestěhuje do dětského pokoje. Muž není moc spokojen s délkou jeho letu po zatáhnutí provázku. Vyřezat ho, jsem pochopila, totiž není až tak náročné jako ho pak správně vyvážit a navázat křídla k tělu. Mě se ale moc líbí a těším se, až Sára bude v postýlce stát a tahat sama za provázek..

Co se dek týká, mám vždy jedno dítě zpoždění. Vysvětlím:

Hrací deku jsem chtěla ušít už Klárce. Teď už se asi dá nějaká pěkná deka pro miminka sehnat (myslím tím deku, na které nebudou všechny barvy světa), před sedmi lety se mi  žádná nelíbila. Než jsem ale začala šít, uměla Klárka lézt a běhat a už tak ani nemělo cenu se do deky pouštět. Na svou obhajobu musím říct, že lezla už v šesti měsících.
Deku jsem nakonec ušila až pro Terezku. Zhruba uprostřed šití mi praskla plodová voda a přímo od rozešité deky jsem jela do porodnice. Lézt po kolenou v den termínu se příliš nevyplácí. 
Dnes bych asi zvolila jiné barvy, určitě bych vynechala ostrou žlutou, ale co už.. Terezce na povalování  a později přikrývání posloužila. Sára se na ní válí v obývacím pokoji na zemi a teď ji nejspíš začneme brát i ven na zahradu.

Jedna deka mi ale pro Terezku byla asi málo, v průběhu jejích prvních měsíců jsem se pustila do šití kulaté hrací podložky. Viděla jsem kdesi na internetu nápad s provlečenou stuhou dokola – deka se tak dá zatažením za stuhu sbalit i s hračkami povalujícími se na ní a někam pověsit. Přišlo mi to praktické.
Šila jsem sice docela rychle a Terezka se svým flegmatickým přístupem ke všemu začala lézt docela pozdě. Ale stejně: užila si na ní možná tak měsíc a pak už začala objevovat svět za hranicemi jakýchkoli dek.

Zato Sára si deky užívá plnými doušky. Mám ji nahoře ve svém šicím pokoji a tam trávíme opravdu moře času. Všechny blbinky, posunovací berušky, šustítka, dřevěné kroužky i tahací háčkovaný pavouk jsou tak konečně maximálně využity. A věšení na haklík jsem nakonec použila jen asi dvakrát – dům se nám od Terezčiných batolecích časů kapku rozrostl a tak není potřeba deku pořád uklízet.
Jen ta zelená mě po letech zase trochu mrzí, naštěstí máme domácnost jinak celkem barevně neutrální.

V dlouhodobém plánu mám ušití nějakých patchworkových dek pro všechny tři  holky. Ne úplně dětských, takových těch, které s nimi porostou. A pak se s ni možná i odstěhují..
 Anebo taky ne a zůstane nám tady hromada dek – uvidíme.. 🙂

Přečtěte si více

Chrastítko

Zveřejněno uživatelem | 16. 05. 2017 | |

Dlouho už mám choutky vyměnit slona z mých černobílých mimihraček za něco jiného. Šustící uši jsou sice fajn, ale jejich ruční našívání trvá hrózně dlouho. A přišívám je poctivě, dvakrát i třikrát dokola, protože batolata slonům jistojistě dávají zabrat. Navíc nemám moc v oblibě plyšáky a sloník plyšáka vlastně dost připomíná. Hlavně ale ty pracné uši..
Napadlo mě chrastítko a dlouho mi trvalo než jsem vymyslela tvar. Nakonec jsem zvolila to nejjednodušší, co šlo. Vlasatá hlava a uchopovací část tak akorát miminkům do ruky. Vyšla jsem z rozměru (průměru?) nohy mých šitých baletek, mám totiž už několika miminky prověřeno, že právě noha panenky se moc dobře v ručkách drží a žmoulá.
Vyšité oči nesmí chybět, jen trochu váhám, zda přidat i úsměv – co myslíte, jo nebo ne? 
Chrastítko uvnitř s rolničkou nakonec vypadá jako miminko, což je trochu kouzlo nechtěného. Ale líbí se mi to tak – miminko pro miminko.
Mám teď rozpracovány dvě „limitované edice“ mimihraček, takže už si můžete představovat jak asi budou vypadat.
Tohle chrastítko právě teď testuje naše Sára, abychom odhalily případné nedostatky a pak už hurá na další, prodejní..

Přečtěte si více

Sára půlroční

Zveřejněno uživatelem | 2. 05. 2017 | |

Neskutečný pohodář a reklama na dítě. Na každého se směje, když pláče, vím, že má buď některou končetinu zaseknutou mezi šprušlemi postýlky nebo že ji dudlík spadnul moc daleko a marně se už pěknou chvíli snaží na něj dosáhnout. Nebo že jsme ji nechali dlouho bez výhledu na nás, zbytek své rodiny. Dokáže si dlouhé minuty hrát sama i třeba jen s prázdnou plastovou miskou, jen nás má ráda na dohled.
S Terezkou si vytvořili svůj vlastní komunikační kanál. Série výskání, chechtání a roztodivných zvuků začíná hned ráno, když přijde Terezka za námi do ložnice, a pokračuje průběžně celý den. Někdy nastartuje sled zvuků Terezka, jindy (s čerty v očích) Sára.
Paci, paci a jiné blbůstky ji moc neučíme, flákáme to. Zato vyplazovat jazyk na sebe navzájem, to nám jde. Sára je mrštná až kam, na břiše se točí kolem dokola jak drak, sune se po kouscích dozadu a občas už i krapet dopředu. Začíná zkoušet zvedat zadek. Ruce ovládá dokonale a šátrá po všech a po všem v dosahu – předvčerem si je zcela plánovaně vymáchala u mě v talíři.

Když potřebuje nutně na něco dosáhnout, nevzteká se (vztek jako motor vývoje, Klárka díky němu v sedmi měsících stála), ani se na to po dvou pokusech nevykašle (takto flegmatická Terezka naopak začala chodit až ve čtrnácti měsících). Jednoduše se pár minut snaží a pak začne výskat, aby si mě přivolala jako podavače. I v ostatních vlastnostech (a vlastně i vzhledu) mi zatím připadá jako průsečík Klárky a Terezky.

Váží 7,2 kilo a měří 74 centimetrů (24.4.2017).

Přečtěte si více

Dajtě vajec na tatarec

Zveřejněno uživatelem | 15. 04. 2017 | |

Pokud máte stejně jako já mírný odpor k předraženým, kupovaným, v pestrobarevném alobalu zabaleným zajíčkům a slepičkám, mám pro vás alternativu. Na poslední chvíli (jak jinak u mě) mě zachvátila má vrozená potřeba mít všechno jinak než „normálně“. 
Trocha inspirace na pinterestu a transformace v české krajové zvyklosti.
Výsledkem jsou papírová vajíčka, ve kterých jsou zašité lentilky, arašídy v čokoládě a mandle v bílé čokoládě. 
Pokud se do podobných chcete ještě na poslední chvíli vrhnout, budou vám stačit dva papíry na sobě položené. Na ně vajíčko nakreslené. To umělecky pomalované. Pak v trase tužky skrz oba papíry prošité. Nezapomenout, prosím, nechat pár centimetrů neprošitých – tudy musíte vejce naplnit. A po naplnění otvor zašít.
Hotovo. Mňam. Zase mě po pár letech mrzí, že nejsem alespoň na chvíli kluk 🙂

Přečtěte si více

Reklama