Autor: Jenda

Tak jsme byli cestou na autobusový terminál v Bogotě zase obráni – mě bylo divný, že ten taxametr tomu taxikáři přeskakuje čísílka nějako moc rychle – no nic, zaplatili jsme ještě víc, než normálně – ale bereme to jako noční taxu – přece jenom je deset večer a městskou bysme si to určo neriskli. Stejně s tím nic nenaděláme – přivolání policisté by stejně ukazovali na čísla na taxametru, tak se nedá nic dělat. Terminál je opět obrovský, kdo by se divil, je to holt hlavní město a autobusy jsou tu

Juchůůůů sedám ke psaní, nějak jsem se na to po té dlouhé době těšila. Nejhorší bylo najít čas v tomhle šíleném mumraji příprav na cestu. Momentálně sedím v autobuse, jsme v půlce cesty do Napieru na NZ… cesta dohromady trvá cca 5 hodin, takže pohodička…Tak to víte, ženská, začala jsem všechno připravovat už před několika týdny. Ten můj by to všechno nejraději nechal na den před odletem a nebo co hůř na den odletu. Je v tom odborník, jako všichni Novozélanďani (nebo jsem měla spíš napsat

There are moments when I realise why not many people can do it. Pack all their stuff into boxes, sell the car, bed, furniture, TV and all life’s niceties. Take a few T-shirts, shorts, singlets, boots, jandals (flip flops), camera and sunnies, and just buy one way flight somewhere far away from place they used to call their ‘home’. It’s a damn hard thing! It hurts like hell. Especially moments like saying goodbye to your friends, family, your gym where you go almost every day – oh, how I´ll miss

Pamatujete si ještě, jak snubní prsten mého muže zatoužil po dobrodružství a vrhl se do kolejiště v metru? V tom příběhu se povídalo o smutku, bezesné noci, netrpělivosti a napětí. O pocitech, které se k člověku tisknou, když přijde o něco, na čem mu ….