Když jsem byla v září v porodnici, slečna se zamilovala do Alenky v říši divů. U babičky vzala do ruky knížku, shlédla film, no a obsese byla na světě. Těch vydání máme několik, ale tohle staré ji přitahuje.
Je trochu paradoxní, že já jsem jako dítě příběh Alenky až tak v lásce neměla. Vzbuzoval ve mně úzkost. Holčička, která spadla do králičí nory, pořád někde bloudila, potkávala roztodivné věci a bytosti, zmenšovala se a zase zvětšovala... Nic pro mě. Tomu se dcera samozřejmě diví. Ale já vím, že nejsem sama.
Moje malá čtenářka je prostě jiná. A moc šikovná. Už nějaký ten pátek sama čte, teď už jako dospělák. Plynule, hustý text, náročná slova. A i výběr knížek se mění, za což jsem ráda. Knížky s Elsou a Barbie jsem v naší knihovničce samozřejmě trpěla, ale tohle je mi sympatické. A vlastně jsem ráda už jen za to, že ji čtení baví. A co víc, že se umí pro něco nadchnout. To je v životě tak důležité.
Jak to máte s Alenkou vy? Já jsem se nadchla až teď, když je mi přes třicet... Díky dceři.
L.
