… mám konečně vzácnou chvilku klidu a čeká mě rozmalovaná práce… dneska musím být pilná a čeká mě určitě i probdělá noc abych vše stihla… ale nejde to… ruce se mi klepou jak kdybych vypila tři turky najednou, hlava se nedokáže soustředit, vře to ve mě…
… že já na ten zatracenej počítač chodila… že jsem si to nenechala na zítra nebo na jindy… že já ten FCB zapla… vyskočila tam na mě totiž stránka, kde jsem se najednou nestačila divit… úplnou náhodou… (nebo možná náhody neexitují…)
… nejprve musím pani malířce složit pochvalu převelikou, jako kolegyni, která nádherně vystihne zvířecí duši, výraz a její malby domácích mazlíčků jsou neskutečné. Stejně tak jako noční uličky a krajiny na starších fotografiích… usmívám se a obdivuji… dokud nenarazím na následující fotky z poslední doby… a u srdce mi tuhne…
… vidíte to také?? nebo to vidím jenom já?
… a ptám se proč??…
Já vím, že nemám na svoje domečky, na svou zimu a na svůj styl žádný patent. Ale taky vím, že v té velké rodině umělců, co jsem měla tu čest poznat a kteří to opravdu myslí vážně a malují sami za sebe a svou duší, tak že každý z nás si chce najít svůj svět, svůj rukopis a PROSTĚ BÝT SVUJ a váží si práce toho druhého.
… a protože si svůj styl piplám, je to moje třetí dítě, nelze to přehlídnout…
… samozřejmě nikdo nemá zakázáno malovat cokoliv a mít volnou ruku,
ale já prostě pořád věřím v určitou slušnost…a mě by asi ani taková tvorba osobně nebavila, chtít být někým jiným…
… a taky vážím svých kolegů a jejich práce a originality…
… nemluvím o tom nechat se inspirovat, ale to je trochu jiná…
… je mi fakt smutno…
… a možná přeháním, ale muselo to ze mě ven, a vím, že to ve mě bude ještě dlouho…
… váhám a paní asi napíšu a nebo se mám nad věc povznést?… bojím se její reakce a zároveň neoplývám zdravím sebevědomím a tak by se mohlo stát, že se stáhnu do své ulity a prostě skončím…
… musela jsem se z toho aspoň vypsat… protože jsem toho plná…
… moc to nepomohlo, ale aspoň je to venku…
tak… 🙁
♥
