Útržky vzpomínek na Vénu ...
Měl ..
V očích kluka, který už dávno svou občanku řádně zmuchlal, se zrcadlila jen ona.
Má nejlepší kamarádka Hanka.
Stáli proti sobě, oba nervozní, oba lační. Toužili po sobě.
Nepadnoucí oblek, dlouhé nohavice černých kalhot, rozvázaná tkanička.
Široké šaty, oteklé kotníky a vzdouvající se bříško, hlásící do světa, že nás bude víc.
Něžné a tichoučké Ano. Rozhodné a hlasité Ano.
Jako svědek lásky, touhy jsem neměla nic proti a mlčela.
Dlouhým, vášní opředeným polibkem zpečetili slib.
V dobrém i ve zlém, snad navždy manželé.
Stále ji dlouhým pohledem pozoroval, stále mu dlouhé řasy jeho hnědých očí létaly nahoru i dolů.
Tak na zdraví, přátelé, šup tam s ním.
Chtěl ..
Přijedeš na burgán ? Měla bych ?
Na krajích dlouhých polí děsivé hromady krmné řepy. Ostrým srpem oseknout zelenou část.
Odhodit čisté bulvy a tak dál.
Podzimní počasí za nehty, plískanice za krkem, holínky obalené bahnem.
Tak popojedem.
Jedna štamprlička do levé, druhá štamprlička do pravé.
Kdo má ruce, ten čistí. Kdo má nohy, raději uteče.
A večer, no jasně, všichni si zazpíváme v putyce tu naší. Od podlahy.
Hance se lesknou oči. Pláče.
Kde má toho milovníka života, Vénu ? Kde bydlí ten romantik, který s Petrem Hapkou zpíval .. ty jsi má, Levandulová ?
Tak na zdraví, přátelé, první ranní lahvový vyprošťovák.
Chytal ..
Říká se, bez peněz do hospody nelez. A tak dáš mi dneska na sekeru ?
Jenom tři a jednu zelenou ? Nebo čtyři a jednu zelenou ?
Dluhy, sliby, dluhy. Bez práce, bez peněz, bez lásky.
Hanka chřadne. Dívá se do hrníčku kávy, čeká, že lógr promluví ?
Že jí ujistí, že Véna, její Véna neprochlastá výplatu, neprobední jejich sny.
Že bude zase moci zaplatit Adélčin letní tábor, že bude zase moci zaplatit Adámkův rybářský kroužek.
Před domem stojí záchranka.
Hanka přidá do kroku, srdce buší, hlava tuší.
Uvnitř povozu zdravotního leží její muž. V dobrém i ve zlém.
Pomočené trencle, poblité tílko, dlouhé řasy slepené žlutými ospalkami.
Tak na zdraví, přátelé, konzument života a chlastu, zdemoloval byt kladivem.
Chytal motýly.
Odešel ..
Dlouhá černá lavice. Hanka nepláče. Nemá slzy. Už dávno ne.
Apaticky sleduje řečníka a uvnitř se vše bouří.
Co on ví?
Z reproduktoru zní .. Ty jsi má, nádherná, Levandulová.
Zavře oči, pustí si za víčka sen.
V něm přichází on. Milý, krásný, něžný, voňavý a prosí ji o tanec.
Lehce ji obejme v náručí, vykrouží otočku a lehce políbí.
Tančí spolu uprostřed polí. Červené máky se stydlivě krčí jako jediní svědci jejich krásného milování.
Navždy spolu, v dobrém i ve zlém.
Je suchý únor demonstrací zdravého životního stylu ? Nebo jen pokryteckým sebeklamem ?
Alkohol je společensky tolerovaná droga a rizika jeho beztrestného požívání si připustíme, když sedíme v dlouhé černé lavici.
Nesoudím, svět je plný Vašků, plný Haniček.
Staré punkové moudro říká, že názory jsou jako díry v prdeli. Má je každý.
Nesoudím. A jen naštěstí tuším, jaká souhra náhod, životních průšvihů stojí u první sklenky.
A jak bolestnou asi bývá ta poslední.
Vše spojuje tenká linie, mezi první a poslední.
Tak na zdraví, přátelé ...
