Poslední dobou trochu propadám pokojovkám. Mám dny, kdy bych na každou polici, každý parapet a každé volné místo na zemi potřebovala umístit trochu zeleně. Nepouštím se do žádných náročných akcí, jdu po květinách, které jsou blbuvzdorné, které nepotřebují žádnou zvláštní péči a hlavně: které přežijí, když jsme týden pryč a nikdo je nezaleje.
A ony rostou. Kupodivu. Nikdy jsem nebyla žádný úspěšný pěstitel...
A čím víc rostou, tím víc jsem z nich nadšená. Začínám si je ve skleničkách množit, sleduji každý den kolik kořínků do vody pustily a plánuji, kam všude je dám.
Zahubit (zatím ne úplně, ale skoro) se mi zatím podařilo jen zelenec. Přelitím. Ale třeba to ještě dá, snažíme se oba.
K srdci mi přirostly kapradiny. Kuchyň je u nás v domě docela tmavá a kapradině to vyloženě svědčí. Dokonce jich pár máme i ve stinných koutech zahrady. Tam je děsně napínavé sledovat, jak postupně rozbalují nový stočený list.
...
A to by nebylo, abych nespojila dvě vášně v jednu a nešila teď o sto šest z této kapradinové látky..
