No, odpovím Vám možná trochu oklikou. Tento článek jsem připravovala v lednu, jakožto shrnutí mého uplynulého roku a zároveň novoročních předsevzetí pro letošek. Jak vidíte, nějak jsem jej vůbec nezvládla publikovat, což o tom "jak se mám" tak trochu napovídá :-) Takže teď jsem jej lehce oprášila, protože si myslím, že je v něm snad i pár užitečných informací pro ostatní (podobně postižené) mámy a bylo mi líto jej smazat. Kdo jste na mě tedy ještě úplně nezanevřeli, můžete se začíst o tom, jak aktuálně bojuju ;-)
Letos jsem si začátkem roku nedávala žádná převratná předsevzetí. V poslední době mám konečně pocit, že po období tápání nějak víc začínám nacházet sama sebe, svou identitu, svou životní filozofii, a tak jsem se rozhodla, že letošní motto bude prostě jen 'dál pracovat na sobě a posouvat se dopředu. Ale zároveň od sebe neočekávat zázraky a radovat se i z dětských krůčků'. To je totiž obvykle můj největší problém. Snadno se pro něco zapálím a pak nemám dost trpělivosti, chci to všechno hned a hodně lidí ve svém okolí tím otrávím. Takže teď hodlám jen pozvolna pokračovat ve svém předchozím snažení, ale ne za cenu zhroucení se, protože přece i malý krůček kupředu je lepší, nežli žádný, a proces transformace bývá vždy dlouhý a pokud má vydržet, nesmí se uspěchat. Zároveň bych se chtěla poučit z chyb, které jsem v posledních letech dělala, abych se nedostala zpátky do bludného kruhu, který mě hodně vnitřně vysával. No, hezky se to říká, viďte :-)...
Takže teď ta předsevzetí a zároveň i bilance z loňska, protože spolu velmi úzce souvisí:
Loni začátkem roku jsem zbožně doufala, že se to zlepší u nás doma, hlavně v souvislosti s Madlou, její paličatostí, vztahy s tátou a jejím visení na mně, což se velmi nepříjemně odrazilo i na našem soužití partnerském a dospělo až do bodu, kdy jsme museli nedávno naše životy opravdu výrazně přehodnotit. Tady posun skutečně nastal a jsem za to obrovsky vděčná, protože po období, kdy si k ní manžel nesměl ani přisednout na gauč, aby nespustila sirénu, ji začal zhruba v polovině roku (ano, až před jejími třetími narozeninami!) zajímat. Dělá s ním blbosti, vyptává se, kdy přijde z práce, nechá si od něj pomoci. Nejlepší to samozřejmě je, když jsem z dohledu, ale jelikož tento bod se obvykle zařizuje hůř, zvykla si už naštěstí i na to, že máma teď dělá něco jiného, odpočívá nebo rýsuje a prostě buď táta, nebo nic (občas si tedy vybere i to nic, ale aspoň mi dá pokoj :-D). Stoprocentní to tedy není, Madla funguje (a tak nějak tuším, že k tomu bude vždy inklinovat) v režimu 'kluci s klukama a holky s holkama', ale až na občasné výkyvy typu 'jedině máma!' (které mě ale zaručeně dovedou přivádět k zoufalství) už jsme to nejhorší, doufejme, odbourali. Celkově musím uznat, že je s ní daleko lepší řeč a oproti roku 2018 jsem si loni nemohla zásadně stěžovat. Dílem k tomu snad napomohl i fakt, že jsem se musela zdravotně víc šetřit a ona si zvykla respektovat, že maminka už se kvůli ní prostě vždycky nezblázní...
Co se mi ale loni úplně nedařilo, byl ten zmiňovaný čas pro sebe. Za celý rok proběhly asi jen čtyři víkendy bez Madly. To by mě možná až tolik netrápilo (ono mi už obvykle stejně druhý den bývá smutno), raději bych místo toho měla volno pár hodin týdně, po chvilkách, což ve výsledku dobije baterky mnohem víc. Dokud Madla po obědě spávala, na dobití to stačilo. Bohužel toto období mého mateřství fungovalo jen krátce (zhruba do roka a půl totiž přes den spala pouze v jedoucím! kočáře a nebo v posteli přilepená na mně - ano, tohle dítě se zřejmě už narodilo s obavou, že mu chce maminka utéct! - a od dvou let už pro jistotu nespí vůbec a dokáže vydržet i do pozdních večerních hodin). Tím, jak se mi namnožily pracovní povinnosti, jsem byla nucena o volných chvílích, kdy manžel hlídal, zasedat k počítači a pro sebe jsem si tím pádem čas urvala málokdy. Letos tedy hlavním plánem bylo zkusit dceru umístit alespoň na pár hodin týdně někam do zařízení, vyšetřený prostor věnovat navrhování a dobu, kdy je manžel doma, naopak sobě, a nebo nám jako rodině, abychom byli víc spolu a ne jenom že jeden maká a druhý hlídá (aneb závidím všem, kdo mají babičky v místě bydliště!)... S radostí mohu konstatovat, že toto se opravdu POVEDLO! Výběru školky jsem věnovala spoustu času, chtěla jsem malý a příjemný kolektiv s osvícenými pedagogy a díky doporučení kamarádky natrefila snad na to pravé ořechové. Jelikož Madla není úplně typ "miláček davu", předem jsme ji seznámily s dcerkou oné kamarádky, která tam už právě docházela, takže adaptace pak byla mnohem lepší, jelikož tam už někoho znala. Nebudu vám lhát, že by to bylo bez jediné slzičky, ale překvapila mě opravdu mile. Šli jsme na to pozvolna, takže do tohoto montessori zařízení, kde opravdu nikoho do ničeho nenutí, Madla docházela dvě dopoledne v týdnu a i když občas prohlásila, že by nejradši "byla doma s mámou", pochopila, že maminka pracovat prostě MUSÍ a že časem všechny děti chtě nechtě nastoupí do institutu, takže to začala brát tak nějak automaticky a někdy mi i nadšeně vykládala, co tam dělali. Mně tyto dvě dopoledne v týdnu, kdy jsem se mohla naplno a bez přerušování věnovat práci nebo vyřizování svých osobních záležitostí, ohromně prospěly a mentálně mě velmi osvěžily. Konečně jsem měla pocit, že trochu volně dýchám. Díky lepšímu time managementu v souvislosti s dojížděním do Brna se mi povedlo vyšetřit i jedno odpoledne na cvičení a jednou za dva týdny další odpoledne, kdy jsem docházela na kurz keramiky, a adekvátně dlouhý čas pro sebe měl i manžel (a my v tu dobu s Madlou obrážely muzea a kavárny). Další odpoledne jsme pak věnovali společné aktivitě, což bylo plavání. Po Madlenčině prvotní obavě z něčeho zcela nového se pomaličku bazén stal její nejoblíbenější kratochvílí, brzy prohlásila, že už se vůbec vody nebojí a že kruh nepotřebuje! I manžel, který vodu úplně nevyhledává, si začal libovat, jak mu to ulevilo na záda, a kdyby čas dovolovat, možná bychom to byli absolvovali i víc než jednou týdně. Najednou dny ubíhaly mnohem rychleji, byly plnější, zábavnější a já si říkala, proč jsme to vlastně takto neudělali už dávno! (no ano, částečně proto, že na to nebyl dostatek financí, s kterými je to naštěstí teď lepší díky objemu práce, co zvládám, a také zvýšení rodičáku - díky, Andreji! :-D). Jenomže co čert nechtěl - asi tušíte, že přesně v tom nejlepším přišel zlom zvaný koronavir. Takže teď je všechno jinak, respektive všechno při starém. Za zápisné, školné a veškeré poplatky týkající se školky jsme vysypali kapsy, koupila jsem si permici do tělocvičny a kurz modelování z hlíny, který měl trvat půl roku... a odchodily jsme měsíc! Teď dřepíme doma jako všichni a čekáme, kdy se situace zlepší. Místy nás popadá trudomyslnost. Zabředávám do starého koloběhu a je mi úzko. Madlence chybí kamarádi, chybí jí aktivity, nudí se. Ale je mi jasné, že jsme na tom všichni stejně. Někteří mnohem hůř. Ti, co jim stůňou nebo umírají bližní. Ti, co se musí doma s dětmi učit, vařit, uklízet a do toho na dálku pracovat 5 dní v týdnu. Ti, co jim zkrachovalo podnikání. Ti, co nemají ani zahrádku, kam by dítko na chvilku vypustili... takže mám vůbec právo si stěžovat? Věřme, že tahle situace nám bude alespoň v něčem prospěšná. Že nám ukáže správný směr, ať už v jakémkoli aspektu. O tom, že se jedná o "samočistící mechanismus přírody", nepochybuju. Nejsme a nikdy nebudeme chytřejší než ona a bylo by bláhové si to myslet. Ví moc dobře, co dělá. Jen nám vrací úder. A tak nezbývá než věřit, že se nejedná o fatální hrozbu, ale pouze o takové první varování, že jestli jako společnost nezačneme dělat věci jinak a šetrněji, přijde příště něco daleko horšího... každý si v tom prostě musíme hledat to své. Takže co jsem si odnesla jako hlavní poselství já? Třeba to, že když nemůžu do města, kavárny a na výstavu, měla bych jít místo toho do lesa a dýchat čerstvý vzduch. K přírodě si hledám cestu celý život, tak teď mi to třeba půjde rychleji! :-)
No a pak tu máme ta slavná předsevzetí týkající se životního stylu. Jídlo. (A vidíte, i tady nám koronáč dává znamení - jezte pořádně, pakliže chcete, aby vás vaše imunita v boji s nemocí podržela!) Loni jsem si slibovala především kvalitu a lokálnost. Myslím, že na kvalitě jsem zapracovala dost. Úplně jsme třeba odbourali balené maso z řetězců. Kupujeme pouze české, z řeznictví, a většina je ho v bio kvalitě. Stačilo jen zapátrat po dodavatelích... na sypké a trvanlivé potraviny jsem si našla e-shop a je to super - nakoupit jednou za čas, v obřích baleních, nejvyšší kvalitě a velká část je taktéž lokální. Do supermarketu už tedy chodíme jen pro potraviny s krátkou dobou trvanlivosti typu chlazené výrobky, ovoce a zelenina. I na tom bych ráda zapracovala. Musím uznat, že v tom bývalém životě ve velkoměstě se tyto cíle naplňovaly snáz. V Brně plném hipsterů nebyl problém nechat si dovézt bedýnku s čímkoli. Tady na vesnici, ač je to s podivem, už skoro nikdo nic nepěstuje. A když, tak jenom pro svou spotřebu. Takže bohužel. Zatím jsem nebyla úspěšná ani v pátrání po farmářích z blízkého okolí, ač jsem k tomu využila speciální mapu z internetu, v naší lokalitě je to tedy docela bída. Krom toho vysvětlit manželovi, že si jedu někam dvacet kilometrů pro mrkev, asi nebude snadné... a tak to nejspíš - v lepším případě - dopadne vozením bedýnek z Brna. Ach jo... Takže jak vidno, na tomto poli je stále co zlepšovat.
Další moje předsevzetí směřovalo k lepšímu zacházení s odpady. Zero tedy asi nikdy nebudu, ale už loni jsem obsah koše zredukovala, myslím, docela slušně. Letos se snažím to posouvat ještě dál. Takové ty první kroky typu plátěná taška, založený kompost, žádné nápoje v PETkách, žádná zbytečná kosmetika, u níž se polovina obsahu vyhodí, dva univerzální přírodní prostředky místo hory domácích čističů, menstruační kalíšek, látkové odličovací tamponky... už mám za sebou dávno. A fungují skvěle! Ale bylo mi to málo, a tak jsem pro inspiraci šla do knihy "Bez obalu, aneb jak žít zero waste" od Barbory Tlusté a byť spousta informací už se opakovala, některé věci byly pro mě nové, a nebo byly sice naprosto jednoduché a zřejmé, ale nikdy mě nenapadly (jako třeba nosit si do řeznictví vlastní cvakací plastovou dózičku na maso!). Taky se mi moc líbila kapitolka o upcyklaci, což sice občas dělávám, ale zjistila jsem, že by se toho dalo re-využít mnohem, mnohem více. Ustavičně na tom pracuju. Myslím, že brzy to bude na samostatný článek :-)...
No a konečně řízení. Musím potupně přiznat, že mé tempo k samostatné jízdě autem bylo minulý rok skutečně šnečí. Po sérii kondičních jízd v roce 2018 jsem tak nějak dospěla k názoru, že tu spoustu šlapek a oči i vzadu fakt nejsem nějak schopná zkoordinovat, a tak jsme pořídili nové auto s automatickou převodovkou (tedy, lépe řečeno, sdílíme ho, což je úplně nejvíc nejlepší věc, jakou můžete udělat! :-)). A tak jsem zjistila, že i řízení může být zvládnutelné. Během léta jsem jezdila víc, ovšem vždycky s nápovědou na sedadle spolujezdce, a pak přes podzim zas nějak nebyl čas a příležitost. Začátkem letošního roku, kdy právě přibyly pracovní povinnosti, Madlenčina školka a aktivity, jsem dospěla k rozhodnutí, že už na tom musím opravdu zamakat, abych byla samostatná řidička. Jednoduše už je to nevyhnutelné - obzvlášť, když člověk žije v zapadákově! Šla jsem vnitřně do sebe a zjistila, že hlavním problémem je možná u mě psychický blok a přílišný strach z něčeho, co vlastně v mnoha případech ani nejsem schopná ovlivnit, a tak jsem sáhla po homeopatii, která mi moc pomohla, a taky věnovala každou příležitost praxi. Kdykoli jsme jeli někam všichni, automaticky jsem manžela vyšoupla na místo spolujezdce a on mi byl skutečnou oporou a nápovědou, takže si troufám říct, že se moje řidičské schopnosti hodně zlepšily, cítím se jistější a občas, když fakt musím, už vyrážím sama. Není to zatím sice často a netvrdím, že si to bez "berličky" (i když ta kolikrát vedle mě pospává, nebo čumí do mobilu, ale je tam!) úplně užívám, ale znatelně se to zlepšuje!
Takže teď zpátky k úvodní otázce. Jak se mi daří a proč můj blog zase spí? První důvod je asi zřejmý - Madle budou brzy čtyři roky, práce znatelně přibylo. No a ten druhý... jak jsem se pustila do toho přehodnocování priorit, zjistila jsem, že blog už prostě přestal být na jednom z čelních míst. A že raději než sem hodiny něco vyťukávat, aby si to přečetlo pár desítek, v lepším případě stovek lidí, raději si otevřu knížku a nebo strávím čas se svými milými. I když je virtuální prostor pro mě stále důležitou spojkou se světem (a v posledních týdnech opět víc než předtím) a ráda se tu občas pochlubím s nějakým svým výtvorem, nebo předám informace, které mi připadají užitečné, rozhodně už si nelámu hlavu s pravidelností. Zas tak moc ty "lajky" honit nepotřebuju ;-) A když mám na srdci něco akutního, co musí honem rychle ven, spíš to postnu na Instagram. Takže pokud se mnou chcete být i nadále v kontaktu, najděte si mě, prosím, tam :-) Když mi to situace dovolí, bude to občas i s proklikem na tuhle adresu. Hlavně se nezbláznit. Prostě let it flow. Sakra, že by tohle motto byla vlastně ta největší výzva mého života? ;-)
Přeji vám všem krásné jaro, korona nekorona!
