Uzavření škol holky kupodivu neslavily, spíše truchlily nad tím, že neuvidí kamarády. A co že jako budeme doma dělat?
Na to samé jsem se ptala i já. Tři děti doma všechny pohromadě, to díky škole a ochotně hlídacím babičkám obyčejně míváme jen po velmi omezenou dobu.
Zmatek, nuda (holky), deprese (já) i zděšení (taky já - při zjištění denní dávky domoškoly) nastal hned v prvních dnech. Pak se přidala ještě nemoc (raději nezjišťujeme jaká) putující po dětech a končící u mě. A nakonec, aby nebyla nuda, ještě vši.
Proto jsme se my doma střídali u teploměru a místo šití roušek bohužel mydlili hlavy mastnými šampóny, prali všechno, kde ty potvory mohly přežít, a nekonečně vyčesávali zástupy zakukleného hmyzu.
Stydím se až za roh, že jsem zatím společnosti nepřispěla jedinou rouškou a můj obdiv máte všichni, kteří je šít zvládáte. Jste skvělí!
...
Už více jak týden jsme doma všichni, my dva s mužem máme home office. Vycházíme krom venčení Kukyho opravdu jen jednou za pár dnů na nákup. Celá ta izolace v naší rodinné bublině mi nakonec nijak nevadí. Asi už bylo načase trochu zklidnit náš života běh. Jen kdyby mě zároveň trochu nemrazilo z toho, co bude a jak bude...
První týden (zavřené školy) jsem si opravdu myslela, že se zblázním, že není možné dlouhodobě vymýšlet program a vzdělávat Klárku s Terezkou bez toho, aby Sára vymastila alespoň pět průserů denně.
Druhý týden moc nepočítám, ten mi asi navždy splyne v záchvatech kašle, rozsáhlé odvšivovací akci a (marné) snaze dohnat skluz v úkolech zadaných školou.
Teď od pondělí, tedy třetí týden, jedeme každý den podle plánu sepsaného na papír. Nevěřila jsem, ale funguje to. Celé dopoledne nám zabere škola, střídáme se s mužem po dnech a druhý tak má relativní klid na práci. Po obědě mají holky pohádku a my můžeme pracovat oba. Odpoledne děláme něco společně, podle preference holek to asi často bude nějaké vyrábění. Obrovský úspěch mělo v pondělí malování podle videa Jitky Zajíčkové. Zjistili jsme spoustu fíglů týkajících se malování obyčejnými vodovkami a děsně nás to bavilo. Včera jsme malovali kávou.
Holky si našly každá svůj únik z nudy - vytáhly kuličkodráhu a vláčkodráhu, Klárka už poslechla snad všechny audiopohádky Českého rozhlasu, Terezka neustále něco tvoří, Sára skládá puzzle. Rychlost stavby bunkrů je neuvěřitelná a jejich pokryvnost stále stoupá - pár už jsem jich zažila i na šířku celého pokoje.
...
Co se týká domácího vzdělávání, je to pro nás oba s mužem velká zkušenost. Já sama od sebe bych se do domškoláctví jako takového asi nikdy nepustila. Ne, že bych tomu nefandila, ale nemám na to. Šance si to teď zkusit je velkou výzvou a zkušeností. Úkolů je ale opravdu moc a já jsem malý pán na to posoudit, jestli je to všechno opravdu třeba. Některá cvičení nebaví ani mě ani holky a já si říkám, že tohle přece nemůže být smysl vzdělávání. Otrávit všechny.
Mrzí mě, že jakákoli má vzdělávací aktivita navíc už by byla za čarou. Trochu jsem se těšila, že si to všechno zkusíme jinak, alternativně, ale není na to prostor. A vlastně asi ani chuť. Protože přesvědčit ty dvě, aby denní porci úkolů jakžtakž zvládly, to je občas dost náročné. Klobouk dolů před všemi učiteli, kteří vydrží ty znuděné pohledy každodenně několik let. A čest a obdiv všem, kteří výuku mají takovou, že jsou děti nadšené - je to asi obrovsky těžké.
...
Tu hromadu času, který teď máme, máme využít kreativně, udělat všechno, na co předtím nebyl čas, uklidit si.
Já jsem za ty dva týdny domácí výuky (kterou ani zdaleka nestíháme podle plánu), home office a všech nutných domácích prací (na jiné ani nepomýšlím) tu hromadu času nějak nenašla...
Co vy? Stíháte? Nebo opravdu nevíte co s časem?
Opatrujte se ...
