Jak se k tomu zas ta Lucie dostala?!
Na trénincích CrossFitu se řeší hromada věcí, mimo jiné i nápady na cesty kolem světa. No dobře, kolem světa úplně ne, ale do některých jeho částí určitě. Kamarád Péťa přišel s návrhem na Slovinsko, jelikož se v těhle končinách momentálně vyskytuje i jeho brácha. Já zaslechla jen pár střípků z rozhovoru mezi Péťou a našima koučema, který se na cestu chtěli přidat. „Hele hele, jaký Slovinsko? Kdy? Proč? Jak? Já chci taky!“, přispěla jsem do konverzace.
Jak už to tak u domlouvání se na cesty bývá, skupina naší výpravy se skládala ze 2 členů. Péti a mě. „A hele, nebude to trochu blbý, když jede vaše rodina a já?“…“Neee, v pohodě, akorát brácha tam ještě bude slavit narozky.“…Joo, to vůbec není blbý. Takovej pěknej rodinnej výlet, akorát bez vlastní rodiny.
No, tak takhle jsem se, prosim pěkně, vyskytla na Slovinsku.
2.7.-3.7. – cesta, spánek nad zlato, jogínská ranní hodinka, první zkušenost s canyoningem, krásy Bovce
Tak je to tady. Ve 22:50 vyrážíme z Prahy busem in da Slovinsko. Cesta trvala cca 8 hodin a já jsem se zase utvrdila v tom, že si radši připlatim pár stovek navíc, abych si místo cesty busem zvolila tu letadlem, která nemá sice příznivej dopad na životní prostředí, ale díky ušetřenýmu času mimo sedadla veřejných dopravních prostředků aspoň pak nemám natřikrát přelámaný krční obratle. Klasicky jsem se teda náramně vyspala, to znamená 1-2 hoďky max. Od 3:30 čumím z okna a naskýtá se mi fakt neskutečnej výhled. Všude mlha, lesy, obří kopce a pomalej východ slunce. Může bejt, může bejt.
Péťa se probouzí o něco dýl a díky klimošce v autobuse mu začíná bejt zima. Půjčuju mu svojí bundu (genderový stereotypy trošku obráceně, nevadí), vypadá jak superman, když vypral v pračce špatně svůj plášť a srazil se mu. Bavim se dost, dík.
Ráda tě poznávám, Slovinsko!
V 6:20 přijíždíme do Slovinska, kde na nás čeká Péti brácha Roman a veze nás autem do Bovce, do kterýho je to ještě cca necelou hodinu cesty.
Po příjezdu do Bovce se společně scházíme u snídaně i s rodiči Péti a Romči. Roman se ptá, jestli budeme chtít jít od 9 na jógu. Jasně, moc ráda! Uklidnění se a protažení před spaním bude víc než ideální! „Tak jo, za 10 minut začíná, už abychom šli“, informuje Romča. Jo jako v 9 ráno? Jakože teď hned po snídani? No, snad se s ní neuvidím podruhý.
Jóga v trochu jiným stylu
Lehce po 9. hodině dobíháme na rozlehlou louku, na který si už skupinka něžnýho pohlaví rozkládá karimatky do kruhovitýho útvaru. Přivítáme se, půjčujeme karimatky a zapojujeme se do zenovýho dýchánku. Louka obklopená obříma horama, slunce pár hodin po východu, letní vánek, ticho. Může bejt snad lepší místo na vyčištění hlavy?
Péťovo zkrácený svalstvo a občasný heky utrpení jsou momentálně středobodem mýho škodolibýho smíchu. Ale směju se jenom trošku, protože karma by mi to určitě vrátila a já jí pár minut po snídani s nafouklýma střevama nehodlám dráždit.
Očistná kůra pro naše hlavy i těla je za náma a i když jsme si mysleli, že jít na jógu 10 minut po snídani bude maximálně o tom vidět jí i podruhý, bylo to mega boží!!! Za hodinu člověk zaplatí 10 éček, ale zážitek je to neskutečnej.
Moje poprvé
Udělalo se nechutný vedro. Na sobě mám jenom kraťasy a sportovní podprdu, ale i tak mám pocit, že jsem navlečená do Yettiho kožichu. Je mi dost špatně, střevně i od žaludku. Pravděpodobně v tom bude mít prsty to minimum „spánku“ a úžeh, kterej jsem nejspíš za dopoledne stihla pochytat. Výborný. Ve střevech mi hraje beatbox a my za 10 minut vyrážíme na canyoning. Moje rozhodování se teď točí jenom kolem 2 možností, a to jestli to půjde vrchem nebo spodem. Nicméně chci na canyoning fakt strašně moc jít. Dozvěděla jsem se o týhle aktivitě teprve asi před měsícem a od tý doby si to toužím vyzkoušet! Ještě k tomu dělá Romča na Slovinsku instruktora právě v týhle sféře, takže ideální příležitost. No nic, při nejhorším si ten neopren pak vyperu.
Fakt, že jsem canyoning ještě nikdy nedělala a štráduju si to už na střední obtížnost, je vcelku vtipnej. Ale víte jak, důležitý je se z toho neposrat (což upřímně nevim, jestli se mi dneska povede dodržet). Seznamujeme se s Mírou, což je pohodovej týpek a další účastník naší skupinky. Krom něj jí tvoří ještě 3 Němci (táta se synem a dcerou), který nerozuměj moc dobře anglicky, což je relativně nemalej problém v případě instruktora, kterej jim má například při skoku z vodopádu vysvětlit důležitý instrukce. No, bude to asi ještě zajímavý odpoledne.
Balíme si svejch 5 švestek, to znamená sedáky s plackou na zadku pro skluz po vodopádech, spešl gumový boty, neopren a helmy. Okej, tak jenom 4 švestky. Všechno si to házíme na záda v jednom balíku a šlapeme do kopce na začátek canyoningový trasy. Začlo nám do toho pěkně chcandit a aby to byl jó adrenalin, nechyběla ani bouřka. Tu teda miluju, ale o něco míň ve chvíli, kdy se nacházim ve vodě mezi skalama. Když vzrůšo, tak pořádný.
Docházíme na cílový místo, oblíkáme se do výstroje (neopren na mokrý tělo je hodně dobrá rozcvička, musim říct) a Roman nám podává nejdůležitější instrukce. Here we go!
Upřímně nepociťuju nějak velkej strach, asi i díky tý únavě a menšímu útlumu z nevolnosti. Několikrát sjíždím zadkem po vodopádu, párkrát z vodopádu do tůňky i skáču, některý slaňuju a zlatej hřeb canyoningovýho odpoledne spočívá v tom nechat se spustit na laně z 30m vysokýho vodopádu dolů. Začátek spouštění je trochu nepříjemnej, protože nám na hlavu padá vcelku silnej proud vody z vodopádu (obzvlášť jak pršelo, tak je trasa rozvodněnější) a člověk tak může mít pocit, že se mu blbě dejchá a trochu se topí. Snažím se proto zhluboka dejchat a dá se to. Tahle část trvá jen pár vteřin, pak voda z vodopádu padá přede mnou a otevírá se mi tak nádhernej pohled na přírodu Bovce úplně z jiný perspektivy.
Už jsme u konce. Celkově za sebe tuhle akci hodnotím jako bombovou, adrenalinovou a přírodu je možný poznat zase z jinýho a netradičního pohledu. Jediný co, tak mi asi posledních 40 minut byla neskutečná kosa z toho čekání na ostatní účastníky, ale to rozhodně nic ve zlým a maximálně jsem si to užila i tak!
Dobrý je vědět, že není od věci vzít si s sebou na převlečení nějaký suchý věci, protože ty, který na sobě máte v neoprenu rozhodně suchý nezůstanou. Radim vám proto, že já si samozřejmě náhradní oblečení nevzala a vrátit věci do kempu se jede autem. Roman mi teda půjčuje aspoň svoje trenky (ne ty, co měl na sobě, aby bylo jasno), takže outfit `a la trencle tak o 5 čísel větší a promáčená sportovní podprda. Kočena za každý situace.
Po příjezdu do kempu trochu pomáháme Romčovi s úklidem výbavy na canyoning. A věc, která doteď asi všem z vás vrtá hlavou – ne, mé svěrače nepovolily. Půjčenej neopren se tak mohl vyprat stejně jako ostatní.
Horká voda na všechny způsoby a krásy Bovce
Po vyplavení adrenalinu z našich žil se stavujeme u Romana a Péti mamky a jejího přítele, dáváme véču a hlavně HORKEJ ČAJ!!! Miluju tyhle radosti, který jsou na bázi každodennosti vnímaný jako nepatrný, ale v určitých chvílích můžou hrát významnou roli. Stejně jako třeba neskutečně vhodná horká sprcha, která padla hned potom.
Po lehčím zkulturnění se navštěvujeme místní bar, kde Roman taky pracuje. Cestou tam se kolem objevujou neskutečný věci – mlha nad kopcema, duha, boží červánky. Nevim, kam koukat dřív a foťák jsem si samozřejmě nechala v batohu na ubytku. Mě poseru, Lůca. Fotografický srdíčko pláče!
V baru sedím jen pár minut, páč jsem strašně unavená a mám nutkání udělat aspoň pár fotek, jak na tu krásu kolem pořád koukám (a taky nejsem zrovna alkogirl). Vracím se teda pro foťák, ale nakonec už vyfotím velký kulový a jít zpátky do baru už se mi nechce. Nahazuju svoje negližé (čti růžový pyžamový tričko a kraťasy) a choulim se do peřin. Dneska mě ke spánku rozhodně nikdo přemlouvat nemusí.
Ale dnešek.
Dnešek jednoznačně stál za všechny ty návštěvy záchoda a promáčený tělo!
L.
