Moji milí, dnes se s vámi musím podělit o zážitek tak intenzivní a významný, že z něj mám husí kůži ještě dnes, dva dny od doby, kdy se stal. V sobotu jsme jeli autem do Brna. Já, moje dcera a syn. Byl překrásný den s příslibem krásně prožitých chvil. Dobrá nálada, v hlavě seznam věcí, které chceme zařídit a vidina nejméně dvou navštívených kaváren a malého nepostradatelného nákupu v Ikea (mnoho z vás jistě chápe). Hrála nám hlasitě dobrá hudba, venku svítilo slunce jako o závod a vše bylo dokonalé. V tom, v téhle bezchybné chvíli.... rána, hluk, brzdy, záblesk něčeho ve vzduchu. Na silnici před námi se stala hrůzu nahánějící nehoda. Syn okamžitě zastavil. Vyběhl ven z auta  a já hned za ním. V protisměru jelo auto s vozíkem, o který lehce zavadil za ním jedoucí motorkář. Ten zdánlivě letmý dotyk ho vymrštil vysoko do vzduchu i s motorkou, která přistála na krajnici a její řidič dopadl po hrůzostrašných saltech doprostřed silnice. Tu hrůzu, kterou jsme všichni cítili, vám ani nedokážu popsat. Jen celou svou bytostí víte, že se stalo něco strašného, že se až bojíte zjistit, jak vážné to je. Doteď nechápu zcela okamžitou akceschopnost svého dvaadvacetiletého syna, který se jako jediný uprostřed houstnoucího zástupu lidí chopil situace a začal jednat. Řidiči motorky sundal helmu a zjišťoval, jak vážné je případné zranění. Podotýkám, že v zástupu lidí měl snad každý v ruce telefon, ale chvíli trvalo, než se našel někdo skutečně schopný zavolat záchranku a popsat, co se vlastně děje. Chápu, že mnoho z lidí kolem bylo v šoku a byli ochromení strachem, ale to si, sakra, nemůžeme dovolit! Proto tenhle článek píšu. Není to pro mě vůbec jednoduché, protože, já nad tím člověkem dřepěla a držela ho za hlavu, když nemohl dýchat, jen jaksi chroptěl a nereagoval. Já a můj syn. Tak strašně jsme se báli, že před našima očima možná zemře mladý člověk, který ještě před vteřinkou byl úplně v pořádku. Máte v tu chvíli pocit, že rady z linky 155 nepřichází dost rychle a že jste možná až příliš zodpovědní za něčí život a bojíte se udělat cokoli špatně. Vytáhnout jazyk? Otočit ho na bok, zkoušet, jestli se může pohnout nebo radši nedělat nic, abyste mu snad ještě neublížili? Je to strašný pocit. Ve zlomku vteřiny se utěšujete, že nevidíte žádnou krev a doufáte, že začne lépe dýchat, že sanitka přijede včas, že se nestane nic definitivního. Kolem postávají lidé a nedá se toho moc dělat. V tom se dech upravuje, pohled jeho očí nabral výraz a vy jen doufáte, že bude všechno v pořádku. Raněný je zmatený, vůbec neví, co se stalo, nic si nepamatuje , ale zaplať pánbůh mluví a dýchá. Snaží se hýbat, chce vstát a vy jen nějak tušíte, že to by rozhodně neměl. Držíte mu hlavu, aby ji nezvedal, snažíte se mu vysvětlit, co se stalo a hlavně ho uklidnit. Máte pocit, že to je to nejdůležitější! Udržet ho při vědomí a dodat mu klid a pocit pomoci. Všechno, co mu řeknu, během sekundy zapomíná a tak mu to vysvětlím znova a znova, aby se necítil zoufalý. Občas se v tom stavu podivuje tomu obecenstvu, neví proč tam leží uprostřed silnice a vám se zdá, že čas, který jindy běží jako o závod se zastavil a nechal vás v jakémsi vakuu, v kterém jste jen vy, jeho tvář, jeho oči a rty a jeho život někde mezi tím vším. V tom někdo hlásí, že už slyší houkačky, že sanitka už se blíží a zároveň se objeví řidič z protisměru, který úplně kašle na to, že uprostřed silnice leží člověk a chce prostě projet, dokud to jde. Hnus, děs, odpornost!  Nechápete! Jen držíte v rukách hlavu cizího člověka a doufáte ve vše dobré. Přijíždí sanitka, hasiči, zasahují profesionálně, klidně, zkušeně. Ustupuji a doufám, že nezjistí nic zjevného, na co jsme my ostatní nepřišli, stále se obávám viditelného zranění, když ho pomalu odstrojují, aby ho mohli vyšetřit. Když mu lékař vysvětluje, že má asi otřes mozku, tak motorkář odpovídá, že to asi neeee, to by poznal....trochu se odlehčí atmosféra a  vy zase jen doufáte, že to nebude nic vážného.  Kolona houstne v obou směrech. Lidé čekají, mluví, popocházejí. Jsou v různé míře zasaženi. Někdo víc, někdo míň. V tom slyším větu: "Tak to budete mít zbytečné starosti s tím vozíkem", směrem k pánovi, co se mu v důsledku nehody poškodil vozík. A on na to: " No a to ještě ani není můj". Nechápu, všichni kteří jsme byli v tak nepříjemně bezprostřední blízkosti, jsme byli v pořádku. Byl jen pomlácený ten pitomý vozík, trochu nárazník auta, motorka, ale jinak nic! NIC! Rozumíte? Jinak se NIC nestalo. A ten člověk to přežil! Čert vem vozík i plechy! Stal se zázrak! Kdo si toho všiml? Proč tohle celé píšu je hlavně pro to, abych vás požádala, zkuste udělat cokoli, aby jste byli alespoň malinko připraveni na takovou situaci, abyste nestáli bezradně a neschopni pomoci někomu, jehož život možná bude na vaši pomoci záviset!  Záviset! Viset na vlásku!  Buďme zodpovědní, soucitní, znalí, bdělí, ochotní, rychlí, chytří, vědomí.  Ať prostě nestojíme v hloučku odevzdaně čekající, co se stane. Existují úžasné aplikace do vašich chytrých telefonů. Například "PRVNÍ POMOC" a "ZÁCHRANKA". Nebudu je tu popisovat, najděte si je a stáhněte, projděte, prostudujte, věnujte tomu chvilku svého času, můžete být užiteční.  Moc vás o to prosím... A aby toho nebylo málo, budu osobní a podělím se s vámi i o to, co následovalo. Jeli jsme dál, rozebírali, co se stalo a zaháněli katastrofické představy o vnitřním krvácení a podobných zlověstnostech. V celé té události jsme našli to dobré a došli k závěru, že to celé vlastně proběhlo nejlépe jak mohlo. Já viděla svého syna, jak se dokáže zachovat v tak kritické situaci a byla jsem na něj moc pyšná. Zraněný byl jen jeden člověk a snad to nebylo život ohrožující. Zkrátka na tu hrůzu vlastně vše dopadlo dobře.  Dohodli jsme se, že ho druhý den zkusíme navštívit  v nemocnici, ujistit se, že je v pořádku, popřát mu štěstí a zdraví a já mu chtěla dát vlastnoručně vyrobený přívěšek na klíče s andílkem na ochranu pro jeho budoucí vyjížďky. V neděli jsem snad jen pro jistotu, že pojedeme do správné nemocnice, zavolala do svitavské nemocnice a to, co následovalo, mě dostalo z nebeských výšin zpátky na zem a možná i trochu hlouběji. Přes několik telefonátů , neustálé přepojování a vypadávání hovorů jsem nakonec mluvila s jakousi sestrou na jakémsi oddělení a ta se chovala tak odporně, že to rozdýchávám ještě teď. Chápu moc dobře dnešní potřebu často nesmyslných předpisů ohledně ochrany pacientů, ale to, jak se mnou jednala a jak byla neochotná, jsem ještě nezažila. Mohla mi slušně a asertivně říct, že mi nesmí poskytnout vůbec žádné informace a to ani, jestli u nich na oddělení leží nebo ne, ale ona byla velmi nekomunikativní a vrcholně neochotná i přesto, že jsem ji vysvětlila a popsala, proč ho chceme vidět a poprosila ji, jestli by se ho případně mohla zeptat, jestli by mu to nevadilo s tím, že na sebe nechám telefonní kontakt, abychom se mohli případně domluvit. NIC! Neochota, chlad, absolutní nepochopení!  Přestala mi odpovídat a když jsem chtěla znát její jméno, položila mi telefon. Je vám asi jasné, že už se jen těžko dalo zjistit, s kým jsem po těch všech přepojováních mluvila a z jakého ta ženská byla oddělení. Nechápu, nerozumím, odmítám. To je něco tak neuvěřitelného, že mi došla slova. Prosím vás tedy ještě jednou, stáhněte si ty aplikace a buďte připravení a znalí. A moc vám přeju, abyste ty nabyté znalosti nikdy nemuseli použít.  Nikdy.... opravdu nikdy.  Přívěšek na klíče je vyrobený, leží v kuchyni na poličce a svého majitele si jistě najde, andělé jsou přece zapotřebí ledaskde, no ne? Děkuji všem, co dočetli až sem, Klárka. Článek je nejspíš trochu rozcuchaný a třeba i zmatený, ale je tak těžké to všechno vtlačit do písmenek...