19.5.-hrob Toma Riddla, Victoria Street, Royal Mile, Arthur’s Seat
Do nedělního rána se probouzím bez ponětí o tom, kam mě dneska moje nohy ponesou, ale jedno vím jistě, je čas snídat! Ovesná kaše, taková moje snídaňová klasika na cestách. Ale když vám k ní někdo nabízí ještě arašídovo-čokoládový máslo, to je pak úplně jinej level. No nic, dost slov o tom, jak moc nenažraná jsem. Z toho by totiž mohl vzniknout novej román. Možná i víc dílů.
Po snídani si krátim chvíli s knížkou v ruce (mimochodem „Peníze nebo život?“ od Tomáše Hajzlera doporučuje 11 Luc z 10,5) a následně se vydávám po boku Lukyho do víru Edinburghu.
První zastávkou je pomník psa Bobbyho, jenž je historicky známý díky svojí věrnosti. S Johnem Grayem, původně zahradník a později noční hlídač, tvořili nerozlučnou dvojici. Nicméně John onemocněl tuberkulózou a na následky nemoci zemřel. Bobby ale nehodlal svýho parťáka opustit ani po smrti a následujících 14 let chodil na hřbitov hlídat jeho hrob, dokud sám nezemřel. Kousek od Bobbyho pomníku se nachází hřbitov, kde má svůj hrob. Lidi mu na něj místo kytek nosí klacíky. Roztomilej příběh, ale zajímalo by mě, jestli by něco podobně věrnýho udělal i můj pes nebo by mě vyměnil za kus salámu. Asi trochu tuším, jaká varianta by vyhrála.
Na tom stejným hřbitově můžete najít i hrob, u kterýho je omdlívání fanoušků Harryho Pottera zaručeno. Ano ano, hrob Toma Riddla. Luky říkal, že o něm moc lidí neví, čemuž nasvědčuje i fakt, že u náhrobní desky stojíme jen my dva. Tak takovej malej tip pro vás. Není to kdovíjaká pecka, ale líbí se mi ta promyšlenost a provázanost příběhu Harryho s realitou. A jako správnej fanda jsem tohle místo musela navštívit.
Pokračujeme na Victoria Street, ne moc dlouhá ulice s barevnýma baráčkama. Docela fotogenická, ale pokud se sem vydáte za tímhle účelem, doporučuju návštěvu brzo ráno v pracovní den. Protože čím míň lidí, tím hezčí fotka (a taky ráno…ehm). Já jsem byla líná, takže jsem se o tenhle záběr ochudila a radši jsem si brzký rána užila někde v přírodě. Každopádně se na Victoria Street nachází další Harry Potter fanouškovskej spot – Harry Potter shop. Po tom, co vstoupíte dovnitř, máte dojem, že jste se objevili v Kauflandu v den totálního výprodeje, akorát se většinou tulíte k lidem bez holí a vyskakujících zubů. S tématikou Harryho je tu asi úplně všechno, na co si člověk vzpomene, možná na výjimku toaleťáku a kondomů. Bojím se, kdy dojde i na tohle.
Přicházíme na Royal Mile, jednu z nejturističtějších ulic, o čemž mě přesvědčuje těch milion hlav, co se tu všude kolem hemží a ze všech stran se ozývající „cvak cvak“ foťáků. Luky mi zběžně ukazuje Edinburghskej hrad, jež se na jednom konci Royal Mile nachází a vysazuje mě na kamennou zeď, abych přes ty hradby taky něco viděla (čehož se vy nemusíte bát, pokud máte víc než 153 cenťáků). Pomalu se dostáváme k východu z hradu a míjíme hradní stráže. Takový ty týpci, kteří celou dobu musej stát v pozoru a dělat, že nechtěj ani trošku vyrazit zuby lidem, který si s nima dělaj petstotisíc selfíček, případně na ně hážou ještě blbější ksichty, než maj v normálu, tou flintou, kterou si opíraj o rameno. Práce k nezaplacení.
Přibližujeme se k domovu, pro dnešek je tedy poznávání města u konce, ale jako třešničku na dortu mě ještě Luky upozorňuje na kavárnu The Elephant House, kde J.K.Rowling pravděpodobně napsala Harryho Pottera. Tak tady se napsalo celý moje dětství. Ach, málem jsem uronila slzičku. Kavárnu jsem ale za celou dobu pobytu nenavštívila, protože tam pokaždý bylo tak narváno, že mě překvapuje, že lidi nezačli vytejkat skrz škvíry ve dveřích.
Po cestě domů se loučím s Lukym a s pomocí jeho instrukcí se vydávám prozkoumat Arthur’s Seat. Dostala jsem tip na průchod tunelem, kterej má něco málo přes půl kiláku a prej o něm ví taky jen hrstka lidí (eeeeh…to napravo byla krysa?). Ba ne, bylo zajímavý projít si takovej delší tunel a nemyslím si, že by se bylo čeho bát. Projíždí tu docela dost cyklistů, sem tam tu někdo běží (doufám, že ne před někým) a občas vám na hlavu kápne něco pěknýho ze stropu. Ale tak nebudem princezny, zážitky se nevytvářej samy.
Stojím před Arthur’s Seat a nakonec se uchyluju k rozhodnutí, že výšlap na jeho úplnej vrchol si nechám na jinej den. Prozatím se pokochám hřebenovkou, která se před Artíkem rozprostírá. Než se vydám dál, slupnu aspoň malou sváču (oříškový tyčinky s medem z Lidlu vždycky potěšej chuťový pohárky, akorát vylámat si na nich zuby taky není problém). Chroupu si tyčku s deštěm nad hlavou a čučim na ty okolní panorámata. Fakt mi stačí ke štěstí tak málo? Asi jo, je mi fakt hezky.
Míjim malý jezírko v údolí mezi Artíkem a hřebenovkou a dostávám se k úpatí hřebenu, kterým se budu vracet zase zpátky. Na chvíli se usazuju na jednom moc příjemným místě, kde je parádní výhled na Calton Hill, ticho, klid a nějakou náhodou rozbalená tyčinka v mojí ruce – tentokrát proteinová, abych si udržela těch pár gramů svalů, co jsem tak pracně vydřela. No, co se dá dělat. Never say no to proteinová tyčinka.
Cesta hřebenovkou je dechberoucí. Každým krokem se naskýtá úplně jinej pohled. Ode mě vpravo výhled na Edinburgh neboli Edinbra, jak se tu říká, vlevo tyčící se Arthur. Divím se, že ještě nelíbám šutry pod nohama, protože koukám všude možně jenom ne tam. Nedá mi to a vytahuju stativ z batohu, abych si udělala pár selfíček s Artíkem. Nastaveno na 20ti vteřinovou samospoušť a to znamená co? Běžet z kopce dolu, abych se dostala na mnou vybraný místo, tam zaujmout fotopozici a vydržet v ní aspoň 10 vteřin pro jistotu, že závěrka foťáku už cvakla, vyběhnout zpátky na kopec ke stativu s foťákem a následně tohle kolečko podstoupit ještě minimálně 5x pro nejvyšší spokojenost s konečnou fotkou. A to jsem se bála, že ztratim i tu svojí ubohou fyzičku. Fotografování na olympijský hry, prosím!
V 17:30 jsem in da home a mám vcelku dosti, vážení.
V nohách 14 kiláčků, ale není kilák jako kilák a po fotosprintech do kopců mě zádel a nožky řádně bolej.
A tak to mám nejradši!
A zítra, Arthure, zítra si dáme randíčko při východu slunce!
L.
