… a byla už moc stará. Dlouhé roky jí společnost dělal jen zbořený zbytek její sestřičky, ale také bublající potůček, šumění vzrostlých stromů, zpěv ptáků, ještěrky, užovky, srnky a další hromada zvěře. Chaloupka byla jako šípková Růženka, zarostlá plevelem i šípkem a docela dlouho se prodávala, protože byla ošklivá a nikdo ji nechtěl. Až jednoho dne přišli lidé, kteří se dívali nejen očima, ale i srdcem. Ucítili, že tam voní jinak vzduch, že příroda tam šeptá příběhy a chaloupka má náruč doširoka otevřenou. A tak se i ona začala probouzet ze svého stoletého spánku. Ne, nebyla to vždycky pohádka, protože život není pohádka a když jsem začala připravovat tento článek, měla jsem při probírání fotek zase tu známou tíhu na duši. Ale vy si často o příběh tohoto domečku píšete a já myslím, že přestože je tam práce ještě opravdu nepočítaně, mohu vám první část ukázat už teď. Uvařte si kávu, pohodlně se usaďte a vítejte 🙂
Šípková růženka, takhle vypadala, když jsme ji viděli poprvé - v květnu 2015 :-)
Šípková Růženka… takhle vypadala, když jsme ji viděli poprvé…. v květnu 2015.
I vyklestil statečný rytíř trní růžové a mohl tak spatřit zámek v celé jeho kráse…..
Oči jsou okna do duše a okna jsou duší domu a náš domeček si zasloužil mít je doširoka otevřená.
Bourali jsme, uklízeli, vyklízeli, nahazovali, plánovali…..
Kdo měl ruce, pracoval 😀
… venku i uvnitř….
Jakmile dovolilo počasí, pustili jsme se do kompletní výměny střechy.
Taťka na střeše, já dole a všechno napodávat 😀
… ještě nová okna jsme mezitím stihli :-)…. ta do štítu jsme montovali také ze žebříku, protože uvnitř ještě nebylo patro…. bylo to trošku dobrodružství! 🙂
A pak už nás čekal nový kabátek 🙂 Všimněte si těch truhlíků v oknech 😀 TO JSEM PROSTĚ CELÁ JÁ!!!
Nedaří se mi otočitněkteré fotky za to se omlouvám….
Uvnitř jsme mezitím natahali podlahové topení a udělali betony…..
…abychom se konečně mohli pustit do podkroví!
Všude vonělo dřevo.
A já stále více vnímala….
…že to co si tu vlastníma rukama budujeme, bude náš opravdový ráj.
Ještě jednoduché ručně vyrobené zábradlí ke galerii.
A mohla jsem začít pomaličku zabydlovat podkroví 😀
Na tohle křesílko jsem několik měsíců šetřila, koupila jsem ho dávno předtím, než jsme pořídili chaloupku a netušila kam jej dám… Nakonec bylo prvním kouskem nábytku v ní a zároveň poslední s čím mi pomohl muž…..
Pak se nám život obrátil vzhůru nohama a já nebyla schopná několik měsíců na chaloupku vůbec dojet….. a ona čekala, počkala na mě, trpělivě… čekala až trošku naberu dech a budu schopna nechat se od ní zase pohladit a pokračovat.
položit dlažbu….
..zase trošku bourat….
… pořídit židli.
Udělat koupelnu.
Po chviličkách.
Zabydlovat….
… nahoře.
I dole.
Stejně jako v životě.
A zatímco jsem sázela stromy….
… a namísto pálení mostů stavěla lávku přes potok.
… občas jsem užasle sledovala tu krásu kolem… to že svět se nepřestal točit, že po zimě přijde jaro…..
… a že to nejvíc co můžu je být tu a pomáhat nejen nejen svému synovi….
… stavět své sny a nebát se…..
… pustit se do věcí….
… které se zdají být neřešitelné a není k nim návod….
… protože na život taky není návod a tak možná stačí přestat mít strach….
… a jít za hlasem svého srdce.
Mějte krásné dny Vaše ZuzKa