… a byla už moc stará. Dlouhé roky jí společnost dělal jen zbořený zbytek její sestřičky, ale také bublající potůček, šumění vzrostlých stromů, zpěv ptáků, ještěrky, užovky, srnky a další hromada zvěře. Chaloupka byla jako šípková Růženka, zarostlá plevelem i šípkem a docela dlouho se prodávala, protože byla ošklivá a nikdo ji nechtěl. Až jednoho dne přišli lidé, kteří se dívali nejen očima, ale i srdcem. Ucítili, že tam voní jinak vzduch, že příroda tam šeptá příběhy a chaloupka má náruč doširoka otevřenou. A tak se i ona začala probouzet ze svého stoletého spánku. Ne, nebyla to vždycky pohádka, protože život není pohádka a když jsem začala připravovat tento článek, měla jsem při probírání fotek zase tu známou tíhu na duši. Ale vy si často o příběh tohoto domečku píšete a já myslím, že přestože je tam práce ještě opravdu nepočítaně, mohu vám první část ukázat už teď. Uvařte si kávu, pohodlně se usaďte a vítejte 🙂
Jakmile dovolilo počasí, pustili jsme se do kompletní výměny střechy. Pak se nám život obrátil vzhůru nohama a já nebyla schopná několik měsíců na chaloupku vůbec dojet….. a ona čekala, počkala na mě, trpělivě… čekala až trošku naberu dech a budu schopna nechat se od ní zase pohladit a pokračovat. Mějte krásné dny Vaše ZuzKa