13.10.-sázka o našich fuskách, vzhůru za mořem, den Haag, vedro jak sviň, princezna každým coulem, skútro-kolo nehoda, experiment s travsonovým muffinem, umřela jsem?
U společný snídaně se Léňa podezřele culí, buď se za tím skrývá bujarost bylinného původu nebo jiná vylomenina. Možná obojí, u Lenky člověk nikdy neví. Nakonec se přiznává, že se s Raimondem vsadili o to, čí ponožky visely na topení „u nás“ v pokoji. No, moje nebyly a Léňa sázku prohrála, takže musela přispět do jejich společný kasičky (obří lahev od rumu?) na dovolenou. S nima se jeden fakt nenudí.
Vypravujeme se s Denčou pěšky ze Soestu do Baarn na vlak, dnes je totiž na programu jediné, a tím je moře! Z Baarn do Den Haag nás stojí zpáteční jízdenka 33.64 éček pro každou – do psí řiti. Teploměr hlásí 28°C ve stínu a my jsme napresovaný v džínách – do psí řiti podruhé. Holky jedny naivní si myslí, že v říjnu bude podzimní počasí. Globální oteplování vám ukáže!
Poslušně hlásím, že se za naší cesty vlakem nic zvláštního nestalo. Krom toho, že jsem přešla 2 vagony, abych navštívila toaletu, a přesvědčila se o absenci toaletního papíru, a musela tak podstoupit tu samou cestu přes 2 vagony zpět pro kapesníky a dát si další kolečko. Ještě jednou a už bych si možná, díky této honbě za toaletním papírem, pamatovala všechny spolucestující.
Ve městě Madurodam svačíme a vydáváme se vstříc nemilosrdným slunečním paprskům a zanedlouho i davu lidí. Udivuje mě, že prodírání se jím ještě nikdo nikam nezapsal jako oficiální sport. Cesta nám připadá nekonečná, ale moře je na obzoru. Přicházíme na písečnou pláž Scheveningen a podle počtu plešatých i vlasatých hlav usuzujeme, že je nejspíš jednou z těch známějších. Nevadí, zevlujeme chvíli na asi jediném volném místě zadky zabořenými do písečných zrnek. Po tom, co nás omrzel výhled na navzájem se požírající pár (ach jo, člověk se chce kochat muchlující se dvojicí a někdo mu to kazí výhledem na moře), míří naše kroky k blízkému majáku. Tradičně si s Denčou fotíme naše půvabné, mladistvé obličeje, na které budeme za 30 let s láskou vzpomínat a já opět pronáším něco ultra mega vznešeného a dámy úctyhodného. Pán, který stojí poblíž, mi daroval pohoršený pohled. Mluvím k Denče, doufajíc, že mé vybrané výrazy neslyšel nějaký Čech. Pán se obrací s reakcí: „A co když jo?“. Princezna Lucie: „No dobrý den! Já jsem si říkala, že koukáte tak podezřele!“. Ach jo, už jsem jak Míla Zemanů. Taky všude dělám ostudu.
Vracíme se zpátky do Madurodam a po cestě se sráží týpek na skútru s cyklistou. Běžíme k nim a ptáme se, jestli jsou v pohodě. Skoro se na nás ani nepodívali a dohadovali se, čí to byla vina. Pravděpodobně jsou tedy víc než dost v pořádku, pokračujeme v cestě. V Madurodam čekáme na tramvaj, která nás odveze na nádraží v Den Haag a při tý příležitosti se vrhám do ozkoušení travson muffina, tedy jen poloviny z něj, a jeho opěvovaných účinků. V 17:30 jedeme tramvají do Den Haagen a mé předchozí pozastavení se nad tak častými odjezdy se proměnilo v pochopení při nedobrovolném tulení se a objímání se v přeplněné tramvaji.
Sedíme ve vlaku uhánějícím směr Baarn. Už je to hodina po pozření muffina a já jsem šíleně unavená. Kritizuju účinky tohoto tradičního holandského dezertu a po půl hodině se směju každý exkrementálnosti. Netušila jsem, že se umím chovat jako vocas ještě víc než normálně. Každopádně jsem usoudila, že je čas na snězení druhé půlky, protože pokud to má na mě tak chabý účinky, nemůže se nic hroznýho stát, no ne? Ne.
V 19:30 přicházíme k Léně a Raimondovi domů. Klábosíme s Denčou a Léňou u stolu a na mě z ničeho nic padne ještě větší únava než před tím. Udržení otevřených očí začíná být nad moje síly, to samý zapojení se do rozhovoru u hranatého stolu. Snažím se aspoň vnímat dialog mezi Denčou a Lenkou, ale jako by mi odumřely všechny mozkový buňky. Ztrácím nit přítomných příběhů již po pár vteřinách a z toho úpěnlivýho soustředění se na pointu každýho z nich mi začíná být decentně nevolno (na rovinu mám dojem, že si brzo někde ublinknu). Léňa mi radí, abych snědla kousek jejího jablečnýho koláče, cukr prý zmírňuje účinky travsona. Na talířku přede mnou leží 3 kusy koláče, pouštím se do jednoho kousku a najednou je talíř prázdnej. Fakt nechápu, jak se to stalo, skoro jsem ani nepostřehla, že jsem něco snědla. Nicméně po pár minutách zjišťuju, že koláč nebyl úplně ten nejlepší nápad a nejradši bych si hned teď z fleku nechala vypumpovat žaludek, jen aby mi nebylo tak strašně šoufl. Všechno se motá a jako jediný nejlepší řešení se jeví spánek. Lenka mi nabízí kýbl a já dar přijímám. Jeho velikost bych přirovnala k náprstníku, ale rozhodně si nechci stěžovat. A ani na to nemám sil. Při pohledu do zrcadla zjišťuju, že mám oči jako angorák. Denča mě ale ujišťuje, že pořád vypadám jako princezna. Princezna Skorosiubliteknašaty? Mám námět na novou pohádku. Lehám si do postele, snažím se usnout a přemáhám pocit, že pluju na lodi zmítané tou nejdivočejší bouří, která momentálně vládne v mých útrobách. Usínám.
Někdy kolem půlnoci se probouzím s pocitem, že blízko mě někdo stojí. Otevírám oči a lekám se Denči natažené ruky s prstem před mou nosní dírkou. Vysvětluje mi, že na mně nezaznamenala žádné známky života, proto musela prstem před mým nosem zkusit, jestli ucítí vzduch vycházející z mé nosní dutiny, který by znamenal, že jsem vlastně tak úplně neumřela. No, živě se teda moc necítím a zvracet se mi chce pořád stejně.
Na chvíli ještě zavírám oči, než mi ve 3:30 zazvoní budík a bude mě za nohu tahat z postele, abychom stihly nechutně brzký let domů.
14.10.-budíček ve 3:30, zrušení vlaku, v pyžamu za volantem, odlet
No jo, už zvoní, samou láskou bych ho prohodila oknem, ale budu ráda, když najdu sílu do vstávání z pod peřiny. Žaludek už je se mnou o něco větší kamarád než před pár hodinama, ale ani tak nemám zrovna pomyšlení na snídani a cestu letadlem. Do jídla se stejně přinutím, zpáteční cesta se nekoná, tak slavím první úspěch. Před pátou hodinou s Denčou pro jistotu kontrolujeme odjezd vlaku z Baarn, který nás má v 5:30 odvézt k letišti. Začínám se docela rychle probouzet, odjezd našeho vlaku totiž nemůžeme najít. S největší pravděpodobností se náš spoj zrušil a kdybychom jely pozdějším, měly bychom asi tak 10 minut do uzavření letištní brány. Okamžitě budíme Léňu, která nás měla odvézt autem jen na nádraží v Baarn a za pár minut už sedíme v autě, Lenka ještě v pyžamu.
Přijíždíme na letiště, máme ještě dost času a já i můj žaludek jsme fakt vděčný, že nemusíme běžet. Jsem nevyspalá a pořád mi není nejlíp. Kolik ti je, Lucie?! Mrzí mě, že jsme si neudělali všichni společnou fotku, kterou jsem plánovala na poslední večer s Lenkou a Raimondem, ale jisté okolnosti tomu chtěly jinak. Loučíme se s Pyžamovou Lady a pomalu zakončujeme naše dobrodružství v Holandsku. Dobrodružství vysloveně do poslední minuty. A zase to stálo za to. Se vším všudy. I s „mořskou nemocí“ bez plavby po moři, kterou si, s dovolením, už zopakovat nechci.
Děkuju za každý další místo, který můžu poznat. Za tu svobodu v cestování. Za doposud skvělý a hodný lidi, se kterýma jsem se na svých cestách potkala. A jedno obrovský DÍK Léně a Raimondovi, za jejich pohostinnost a zlatý srdíčka!
Tak vzhůru na další cestu, kam to bude tentokrát?
L.
