Samota.
Něco, z čeho má spousta lidí strach.
Něco, co v mnohých může vyvolávat nepříjemný pocity.
Něco, co se možná až moc často zaměňuje se slovem „osamění“.
A co teda ta samota znamená?
Na rozdíl od osamění je samota stav, který si svobodně sami volíme. A ačkoliv je člověk od přírody společenskej tvor, někdy je toho socializování se až nad hlavu a možná ještě trochu výš. V tu chvíli se s radostí uchylujeme do samoty. Ale samota není bubák, kvůli kterýmu bychom měli před spaním nacvičovat skok o tyči, aby nás z její skrýše zpod postele nestáhla za nohu. Naopak je to skvělá kámoška a vždycky, když máme chuť se s ní setkat, přivítá nás vřelým objetím. V samotě jste sami se sebou. Jen vy a vy.
A tak jsem si dneska se samotou dala jedno neplánovaný rande i já. Když už je ten Valentýn, že jo.
Procházela jsem se cestama, kterýma mě zrovna moje nohy hodlaly vést, jako by pro dnešní den měly svůj vlastní rozum. Poslouchala jsem jarní švitoření ptáků a snad i zvuk čerstvě zelený trávy probouzející se z hlíny mi zazněl v uších. Očima jsem hypnotizovala okolní krajinu zalitou zapadajícím sluncem, letadla nad hlavou a snažila se nezlomit si při tom uchvácení nohu nebo nepomazlit křoví lemující cestu. V kapsách jen klíče, mobil a kapesník. Protože čím míň věcí si v kapsách nesu, tím víc se tam vejde zážitků, to je přeci jasný jako ta modrá obloha venku.
Bylo neskutečný prožít to o samotě, protože moc dobře vím, že ve společnosti někoho dalšího bych se na tyhle krásy soustředila jen napůl. Ačkoliv podobný okamžiky s někým sdílet taky stojí za to.
V takových chvílích jako by čas plynul pomaleji. I srdce snad tlukot svůj sladí s míň uspěchanou krví tělem proudící. V hlavě čisto od jemně pofukujícího větru, plíce skoro za dvoje dýchající a všechno aspoň na tenhle okamžik dává smysl.
Hodina procházky v tom dnešním nádhernu venku a jsem vyzenovaná minimálně na zbytek dne.
Tak se tý samoty nebojte, je to hodná holka.
L.
