Pokud se mi delší dobu nedaří najít si čas jen pro sebe, pro to, co mě baví, v klidu, bez spěchu a zbytečného kalupu, bývám nevrlá. Poslední dobou je to trochu zázrak. Přestože mám, jak já říkám, “volné” úterý, jde vlastně jen o dopoledne, protože děti beru domů po o. Ale i to dopoledne obíhám, co je třeba, dělám, co je třeba. Však to všechny znáte.
Obdivuji chlapy, protože ti, když mají volno, mají volno a neřeší, co je musí udělat. V hlavě jim neletí, že je třeba nakoupit to či ono, abych uvařila večeři, sehnala dětem vše potřebné do školy, vyprala prádlo na tréninky, vyřídila telefonáty a tak dál. Prostě kupu takových skoro “neviditelných” věcí. Tedy alespoň ten můj to tak má a myslím, že i většina ostatních. Nekritizuju je, naopak, taky bych to chtěla umět. Je to vlastně jen můj problém.
V týdnu se mi ale podařilo chviličku najít, tak jsem se pustila do věnečků. A i když vydrží jen chvíli čerstvě, ten proces mě baví a já zase na chvíli ukojila své tvořivé tužby. Tak málo mi někdy stačí:-).
Taková blbůstka, tak málo a přece tak moc.
Hezké dny.
