Mají se Italové lépe jak Češi? Proč si to Češi myslí?

Zřejmě zde  hodně ostře píchnu do vosího hnízda, ale zcela upřímně, Češi jsou na tom poslední dobou mnohem lépe než Italové, když dojde na srovnání výplatní pásky a všeobecných nákladů na život! A přesto ale nejsou Češi šťastní a stále poukazují na ty ostatní, co se mají lépe. Promiňte mi to, moji drazí Češi, můj národe, který jsi mě vychoval...ale je na čase chápat, že se musí investovat tak, aby vás ten život prostě bavil a naplňoval. Když někdo investuje do sebe a dělá se tak šťastným, neznamená to, že má krásný barák a auťák snů, tudíž jeho investice už můžou plynout jinam. Každý investuje jinak, tak proč jako Češi stále měříme úspěšnost života jiných podle materiálních hodnot namísto úsměvu a životní pohody?

Narážím na tyhle rozhovory neustále. Jakmile někdo zjistí, že už nějakou dobu žiji v Itálii, vždy dojde na otázky ohledně ekonomické situace. Každému vrtá hlavou, jak je tom finančně tahle jižanská země. Ekonom nejsem, ale to ani být nemusím, abych pochopila, že Itálie na tom poslední roky není zrovna nejlépe. O tom ale svědčí samotný důkaz odlivu Italů, obzvláště mladé generace, do zahraničí. A stále více i do Česka. Proč? Protože se jim tam jednoduše žije lépe. I když výplatní pásky Čechů stále nesahají k horentním sumám, teď se nebudeme bavit o zlatých českých tunelářských ručičkách, na krásný život jim ty peníze prostě stačí vzhledem k ještě stále nízkým nákladům na život (ano, nízkým v porovnání se zahraničím). Přesto ale většina české populace trpí frustrací z nenaplněného života, neumí si užít pěkného dne a na ulici málokdy potkáte někoho s úsměvem na tváři. Jak je na tom Itálie? Výplaty momentálně na stejné úrovni jako třeba v Praze a dalších větších městech, ale... a teď vás uvedu alespoň trochu do reality, kde se platí za všechnu tu krásu a skvělé jídlo kolem. Nájem vás stojí dvakrát tolik, protože o Itálii je takový zájem, že si to prostě pronajímatelé, obzvláště v turistických destinacích, můžou dovolit. Navíc za historii se platí několikanásobně více a ta je tady na každém rohu. No a turistickou destinací je každé druhé město. Nájmy jsou nahoře i z důvodu vysokých daní, které majitelé musí odvádět, tudíž mít nějaký "byt navíc" až zas taková výhra není. Pak přičteme náklady na energie, tak to radši v zimě Italové mrznou, než aby si doma přitopili a veškeré měsíční úspory tak šly na hladové účty energetickým společnostem. Poté se dostáváme k jídlu. Proslulá italská kuchyně s vysokou kvalitou samozřejmě není zadarmo, takže si za ni zaplatíte odpovídající částku. Pohyb po Itálii vám taky pořádně provětrá peněženku, protože dostat se z jednoho města do dalšího jen dvě hodiny vzdáleného vás stojí asi jako letenka z Prahy do Benátek. A pokud znáte Itálii lépe jak sami Italové, nedivte se. Cestování po vlastní zemi je kolikrát vyjde mnohem dráž než lákavá dovolená v zahraničí, i proto každý druhý Ital nikdy nenavštívil své hlavní město. Takovým výčtem bych mohla pokračovat. Prostě sečteno podtrženo, žít v tak překrásné zemi, turisty hojně vyhledávané a s každým druhým palácem pod UNESCO, za to samozřejmě musíte zaplatit určitou daň. A ne zrovna levnou. I proto se Italové vydávají za hranice a tam jsou ve velké míře šťastní, přestože domácí obyvatelstvo už tak šťastné na stejném území není. Trochu paradox, nepřijde vám?

Proč vám tohle alespoň stručně vypisuji? Rozhodně nemám v plánu vám zasadit představu, jak strašný je vlastně život v Itálii. Není! Ani vám nechci dokazovat, jak Italové trpí, když se jejich vlastní zemi zrovna prostě vůbec nedaří. Myslíte si, že ti, co zůstali, trpí? Vidíte pokroucené tváře lidí na ulici, kteří honem prolítnou město se sklopenou hlavou, rychle vyřídí, co musí a honem domů? Vidíte prázdné bary a restaurace, kam místní nechodí, protože by nevyšli s platem nebo jim to přijde zbytečné plýtvání těžce vypracovaných peněz? Přijde vám, že Italové chodí jako by jim na vzhledu vůbec nezáleželo, protože ta poslední myslitelná investice by byla směřována do tak "životně nepotřebného" oblečení? Nevím jak vy, ale já tak Italy rozhodně nevidím. Téměř nikdy. A ne protože tady žiji a strašně tomuhle národu fandím, což o mně víte, že jim poměrně dost "nadržuji", ale protože život je prostě o prioritách a Italové mají ty své - chtějí vytěžit ze života co nejvíce!  Zas a znovu vám budu tohle nesmrtelné klišé předhazovat, protože je alfou a omegou italského postoje k životu.

Zrovna minulý týden jsem měla možnost popovídat si během letu Praha-Benátky s jedním velice zajímavým pánem. Čech, který ale už pár let pracuje v Itálii, létá sem dost často a řekněme, že Itálii zná lépe jak já. Nicméně po chvíli jsem zjistila, že sice místa, jídlo, zemi celkově zná velmi dobře a je podstatně lépe informovaný než já, jenže Itálii zná jen z vnějšku! Nikoliv z vnitřku tak, jako když tady žijete. A tady mluvíme o dvou zcela odlišných světech. Vždy se budeme na nějakou zemi a její národ dívat určitým způsobem, dokud nepronikneme do jádra, kde se odehrává vše naprosto jiným způsobem, než si okolí vůbec dokáže představit. Takhle to platí u každé země. Nelze popisovat problémy z vnějšku, když nechápeme souvislosti přicházející zevnitř. Já jsem v Itálii čtvrtým rokem a stále mi přichází otázky od okolí, proč více nepíšu o italské společnosti? Zcela jednoduše se vám přiznám, že zatím nemám právo dovolit si rozebírat určitá témata. Respektive, netroufnu si na to, protože občas se za nějakým klasickým stereotypem skrývá takových problémů, že dát nějaký názor do oběhu by bylo naprosto nekorektní a nemalé pochybení z mé strany. I proto zatím jen spíše kličkuji, učím se a snažím se chápat, co a jak má souvislost. I proto si zatím troufám jen na témata, kde už se nebojím předhodit vám své pohledy, neboť už si je dokážu podložit argumenty díky určitým zkušenostem a hlubšímu nahlédnutí do konkrétní problematiky.

Abych se ale vrátila k tomu milému pánovi z letadla, čímž k celé podstatě článku, když jsem se zmínila o platech lidí v mém okolí, tak nějak jsem tomu pánovi sundala růžové brýle, skrze které se na tuhle překrásnou zemi díval už pěkných pár let. "A jak je tedy možné, že jsou vždy tak vyfiknutí a vždy zcela bezstarostně hodují nad stolem plným jídla a dobrého pití?" reagoval poté, co jsem mu otevřela bránu do toho "vnitřního světa Italů". Pokud by teď k někomu z vás ihned dorazila myšlenka typu, jak moc se vlastně musí Italové přetvařovat navenek, protože zatímco doma, řeknu lidově, suší hubu, ve městě jsou jak vystřižení z katalogu s návodem na perfektní život, znovu vás svedu k tomu, že je vše jen a jen o prioritách a o tom, jak si je nastavíme. Nebo, když teď hodně zevšeobecním, jak si priority nastaví celý národ. Ale prosím, netahejte mě za slova, vždy a všude budou jedinci, co tahle "stereotypní chování" budou vyvracet. Berme teď všeobecný vzorek národa.

Tak jak je to s těmi Italy a jejich životním stylem? Proč si o nich myslíme, že mají život na vysoké noze, při pohledu na výplatu však nechápeme, jak si takový hýřivý život v poměrně drahé zemi můžou dovolit?  Není to tak trochu naše české "materiálno", které je snadno viditelné a podle kterého si myslíme, že můžeme soudit člověka? Opravdu nikdy se vám nehonilo hlavou, že váš soused vlastnící dům se zahradou, bazénem a autem musí mít dokonalý život, protože si tenhle  "vedlejší komfort" může dovolit? A kdo si tohle dovolit nemůže, tak toho hned škatulkujeme do krabičky "nemajetný", tedy chudák. Já nevím, jsem Češka a dosud jsem nepochopila, proč tohle děláme, co nás k tomu stále vede, nebo přesněji, proč se náš národ řídí vzorcem "oženit/provdat se, postavit barák s pořádnou zahradou a zplodit potomka" a tam vlastně nějak celá ta životní zábava končí, a když někdo vybočí, pak vlastně nemůže mít hezký život. Pak se ptáme, proč nemá barák a kdy se hodlá usadit, proč ještě nemají miminko, proč ... a tak dokola. Známe to všichni Češi. Ať už se v tom sami rochníme, nebo v tom rochní okolí nás. Opravdu mi promiňte, ale takový stereotyp se ještě pořád v dnešní době žene Českem. A tohle všechno by bylo naprosto v pořádku, kdyby vám všichni s tím nejčistším svědomím řekli, že jsou šťastní a takový život je opravdu naplňuje. Až uvidím české ulice zaplněné lidmi, kteří mají na tváři úsměv, jen tak se procházejí a nespěchají pořád za něčím, až uvidím, že si babička, které je sedmdesát půjde sama sednout na víno a nikdo se na ni nebude dívat s lítostí, že chudák tam u stolu je tak sama, až se lidi začnou po práci scházet a bavit se spolu místo sezení doma u televize, až se lidi obléknou hezky, jen protože se chtějí líbit nebo si prostě jen chtějí zlepšit svůj vlastní den a ostatní se jim za to nebudou pochlebovat, až si lidi začnou vychutnávat jídlo, že když se jich večer zeptáte, co měli k obědu, tak vám budou umět odpovědět, protože vnímají každé sousto a každý moment, až si lidi půjdou sednout s přáteli na pořádnou večeři a nebude jim líto utracených peněz, protože strávili dokonalý večer v krásné společnosti....až, až, až, ...až uvidím, že si většina těchto lidí umí život vychutnat a nemají "uvnitř" sebe prázdnotu, pak řeknu, že jsou opravdu šťastní a žijí spokojený život.

Myslíte si tedy ještě stále, že je to všechno o penězích a náš život se řídí dle naší výplatní pásky? Češi jsou na tom finančně mnohem lépe a dávno předběhli Italy v honosném živobytí. Proč si ten život ale neužívají a Italům jejich "dolce vita" stále tak moc závidí? Evropa žije ve svobodné době a máme to štěstí si o vlastním životě rozhodovat dle vlastního uvážení, tak proč se toho tak moc bojíme? Bojíme se převzít zodpovědnost za nejistý kurz, který náš život může nabrat, když se budeme řídit srdcem více než hlavou? Naše osobní priority jsou tím kormidlem, řídící naši životní plavbu. Vždyť se koukněte...kolik Italů odchází do zahraničí za lepšími podmínkami, protože si mohou jinde dovolit lepší život. Takže není to o Itálii, kde se mají všichni dobře, je to o lidech a jejich rozhodnutích, které dělají na základě svých hodnot a tomu podřizují vše ostatní. A i když máte pocit, vycházím z opakujícího se názoru mnoha Čechů, jak tučná konta Italové musí mít při pohledu na jejich luxusní obleky a sklenku prosecca v ruce, zkuste se nejdříve zavrtat trochu hlouběji a dostat se k jádru italské společnosti a způsobu, jakým k životu přistupují. Jim nezáleží, jestli mají perfektně zařízený byt, dokonale zastřižený trávník, bazén větší než soused a podobně, což pro většinu Čechů je rovnicí blahobytu. Ale sakra jim záleží na tom, jestli jim to sluší, když jdou ven, jestli mají v baru jejich oblíbenou odrůdu vína, jestli se dobře nají atd. Přijde vám takový život povrchní? Proč? Proč, když je to dělá šťastnými? Pokud Čechy udělá opravdu šťastnými, když si po práci můžou jít sednout domů a užít si svého nového zahradního nábytku, do kterého investovali celou svoji výplatu, proč by Italové nemohli nechat celou výplatu v restauracích nebo ji utratit za skvělý oblek, který jim udělá radost?

Prostě...nehledejme za takovým italským dolce vita mamutí finanční situaci jedinců. Ta se totiž opravdu nekoná! A kdo z cizinců tenhle argument stále používá, pak je to jen jedna velká výmluva pro závist, strach či lenost pohnout se svým vlastním životem a udělat si ho přesně takovým, po jakém touží, třeba takovým, jaký si ho dělají Italové a fascinují tím ostatní. Žít dolce vita vás nemusí vyjít draze a nemusíte žít v Itálii. Mnoho lidí, které znám, je důkazem, že se takový krásný život dá žít i v nádherném Česku. Bohužel, zatím mluvím o menšině. Stejně tak znám mnoho lidí, kteří žijí v Itálii a dolce vita nemají ani zdaleka. Tak přestaňme házet zodpovědnost za nenaplněný život na státní jednotku, která za to vážně nemůže.