S novým rokem je každoročně spjaté bilancování toho minulého. Jaký vlastně byl? A co ona slavná předsevzetí? Takže, přátelé, ruku na srdce!
Můj loňský rok byl, přiznám se, hodně náročný. Ve srovnání s předchozími asi jeden z nejnáročnějších. Madlenka už není miminko, což je na jednu stranu fajn, protože tím odpadá taková ta klasická údržba typu vstávání 5x za noc, výměna věčně mokrých bombarďáků a neustálé přemýšlení, co jen ten pláč zase může znamenat. Konečně se pořádně vyspím, úplně krásně a přirozeně jsme zvládly odplenkování, odstavení a naše dcera, která už ve dvou letech mluvila plynule ve větách, celkem nemá problém formulovat své požadavky. Jeví se to úplně idylicky. Ovšem není. Od roka a půl má svoji hlavu. A nutno říct, že hodně tvrdou. Střet s touto realitou byl pro nás něčím novým, zcela nečekaným a i když si myslím, že už jsme se s tím jakš takš popasovali, někdy to bývá náročné. Umocněno je to navíc tím, že Madla je klíště, neustále na mně visí a přítomnost jiných lidí ji povětšinou obtěžuje (až na pár vyvolených jedinců). Mně to tedy letos uvrhlo do sociální izolace, což jsem nesla poměrně těžce, a celkově se dost vyostřily i vztahy Madla-táta, což jsme nesli těžce oba. Dcera je navíc totální nespavec, takže po celodenní nonstop šichtě končící obvykle mezi devátou a desátou večer jsem už celkem padala na hubu. Ve chvílích, kdy po návratu ze zaměstnání hlídal manžel, jsem zasedala ke svým profesním projektům. Bylo toho opravdu dost. Do toho se přidalo pár zdravotních komplikací a na depku bylo zaděláno.
Letos jsem si proto řekla, že takhle už dál ne! MUSÍM se začít více věnovat sobě, jinak nepřežiju. A to tedy znamená více svobody pro mě samotnou a více Madlenčiny spolupráce s tátou. A tak jsme hned třetí lednový víkend zkusili křest ohněm. Máma odjíždí. Máma nebude ani v noci. Konzervativní dcera na to byla připravována týden dopředu. A… vyšlo to! Hurá! Mission accomplished. Už se těším na repete s holkama! Ale popravdě i na návraty. Po chvilce opojné svobody jsou opravdu krásné. I po tom jednom dni mi oba chyběli (a toho tiku v oku, zda jsou tam spolu v pohodě, se člověk hned tak nezbaví ;-))…
Toto ale není mé jediné předsevzetí. Druhé se týká životního stylu. Už jsem o tématu zdraví a výživy přečetla spoustu knih a v často protichůdných názorech se člověk těžko orientuje. Proto se mi už roky pomalu v hlavě krystalizuje, jak bych to vlastně chtěla mít, co mi připadá nejlogičtější a tak nějak nejpřirozenější. Takže mě velmi těší, že jsem pod stromečkem našla svou vytouženou knížku, která mě v mém směru utvrdila a ještě tomu celému dala nějaký rámec. Určitě Vám o ní ještě brzy povím. Právě na její popud jsem se rozhodla, že musím víc času věnovat pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu, což u mě doteď byl celkem problém, jelikož jsem fakt pecka a dcera a její naprostá nechuť vystrčit paty z domu mě v tom také nijak moc nepodpořily. Naopak. Po hodinovém přemlouvání, že FAKT jdem, jsem kolikrát úplně rezignovala. A tak si sama sobě slibuju, že budu důslednější. No, uvidíme.
Druhá kapitola, týkající se životního stylu, je jídlo. Myslím, že jím celkem zdravě. Dost si zakládám na tom, aby i Madla těch „hříchů“ v jídelníčku moc neměla. Jsem si vědoma, že svého muže a mámu tím dost vytáčím 😀 Nicméně ráda bych to posunula ještě trošku dál. Čím víc totiž o tom čtu, tím nesmyslnější mi ten náš zaběhlý systém stravování a nakupování připadá. To kolečko, ze kterého je tak těžké se vymanit. Myslím si, že na vině je většinou hlavně naše lenost. To, že do koše házíme pořád stejné a často i dost nezdravé věci, je jenom nechuť vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco nového. Přemýšlet nad tím. Po všech stránkách si to zkomplikovat. A tak ačkoli pohanka, jáhly, cizrna nebo bulgur nejsou v mém jídelníčku žádní marťani, letos bych ráda nakupovala ještě více lokálního (a nemusí to být nutně jenom jídlo), ještě více čerstvého (tohle předsevzetí se týká hlavně masa, se kterým jsem měla v minulém roce pár nepěkných zkušeností ze supermarketů) a také více bezobalově. Co se týká diskutovaného tématu bio či nebio, tak tam mi – po přečtení všech pro a proti a ačkoli ze svého okolí často slýchám, že je to jen kampaň a tahání peněz z kapes – také prostě lépe vychází to přirozenější, takže ačkoli se nehodlám dogmaticky hnát za tím, aby ve špajzu bylo všechno opatřené zelenou značkou, když mám možnost výběru, sáhnu po ní.
Dobře si uvědomuju, že celé tohle „jídelní sousto“ jsem si ukousla dost velké, ale ráda bych to zkusila, protože si myslím, že i malý krůček k lepšímu stravování bude úspěch. Pomalu jsem začala pracovat na strategii, jak toho (na venkově bez obchodů) dosáhnout a jak být co nejefektivnější. Jestli se mi to podaří, ráda se s Vámi o své zkušenosti podělím…
No a nakonec… jak to dopadlo s mými loňskými předsevzetími? No, stoprocentní to tedy nebylo. Ale jak říkám, i malý krůček je pro mě úspěch. Takže co se řízení auta týče, z podzimu jsem si dala několik týdnů kondičních jízd. Řeknu vám, bez nich bych opravdu nikdy nikam nevyjela. Když jsem po patnácti letech sedla za volant poprvé, měla jsem pocit, že za ním sedím úplně poprvé v životě. Po hodině jsem odcházela s kompletně propoceným trikotem, ještě po zbytek dne jsem byla v jakési podivné křeči a trochu jsem měla pocit, že můj učitel na tom nebyl o moc lépe (a nebo má nějaké respirační problémy, protože každou chvilku zcela nehraně povzdychoval). Druhá jízda už byla o poznání lepší a po třetí mi dokonce řekl, že si vedu dobře. No, uf. Takže naději mám. Nicméně pak začala zima a předvánoční shon a manželovo víc než stoprocentní pracovní vytížení, takže jsem neměla kam uklidit dceru a ježdění musela přerušit. Doufám ale, že brzy zase naskočím a až bude naše auto ve stavu ovladatelném začátečníky (což se teď říct úplně nedá), zkusím si konečně i „plnou verzi“.
A má uklízecí mánie? No, také pokračuji. Tam ovšem ještě pomalejším tempem. Tak například třídění fotek z počítače probíhalo celý rok. Ale vlastně jen díky tomu, že můj disk každou chvíli hlásil full stav a výstražně na mě řval pokaždé, když jsem se pokusila naimportovat snímky nové. Takže jo. Smazala už jsem toho opravdu hodně. Ale stále jsem odhadem tak na dvaceti procentech… S úklidem bytu jsem na tom tak, že sice každá věc už má své přesné místo a spoustu jsem toho přerovnala, nicméně stále si myslím, že by to zas chtělo důkladné provětrání a alespoň deset až dvacet procent majetku poslat dál. Toto se mi ovšem stále nedaří, protože času, kdy bych byla doma osamotě a měla příležitost na tom soustředěně zapracovat, se mi zoufale nedostává. Vlastně myslím, že za celý předchozí rok ani jeden takový den nenastal. Navíc se mi do toho natlačilo spoustu pracovních povinností a to je situace, se kterou se dost blbě pracuje. Takže ano, v této oblasti to bylo asi nejslabší. Uvidíme, co přinese nový rok…
A co vy? Dali jste si letos nějaké předsevzetí? A nebo jinak – máte nějaký sen, který byste si chtěli splnit, nebo oblast, ve které byste se rádi posunuli dál? Pokud ano, držím vám palce. A budu ráda, když se o ně se mnou taky podělíte 🙂
